APN 2015: Souhrn skupiny B

Pokud bychom hledali jedno slovo, kterým shrnout dosavadní průběh Poháru národů, bude to 'vyrovnanost' - ve skupině B skončilo remízou hned pět zápasů ze šesti. Jedinou výhru si dokázali připsat Tunisané, kteří tak postupují z prvního místa, do čtvrtfinále je doprovodí Demokratická republika Kongo..

Na rozdíl od "áčka", jehož výsledky obrátily papírové předpoklady úplně naruby, se tady žádné velké překvapení nekonalo - Tunisko bylo od začátku jasným favoritem, zbylé tři týmy se měly porvat o druhou příčku, což se také stalo. Ani Orlové z Kartága nicméně rozhodně nepůsobili suverénním dojmem a nebýt branky Chikhaouiho z 89. minuty zápasu se Zambií, srovnala by se celá čtveřice na shodném počtu tří bodů. Rozdíly mezi jednotlivými týmy byly ve skutečnosti tak marginální, že rozhodnout o osudu celé skupiny mohla prakticky každá gólová příležitost; nebylo jich málo, navzdory tomu, co naznačují finální skóre. Dá se s klidem říci, že boje ve skupině B byly otevřené a největším společným nepřítelem zůstalo neproměňování šancí. Pohled na závěrečnou tabulku..





..poměrně jasně ukazuje, že útočníci v "béčku" neplnili svoje povinnosti zrovna ukázkově. Na druhou stranu můžeme překvapivě vyzdvihnout gólmany - že zambijský Kennedy Mweene zůstane toutéž oporou jako na posledních dvou turnajích se všeobecně očekávalo, letos je však zatím spoleh i na notorické "cirkusáky" Aymena Mathlouthiho a Mutebu Kidiabu. Tuniský gólman sice neudržel ani jedno čisté konto, ale neudělal žádnou vyloženou chybu, a veterán Kidiaba se díky famózním zákrokům proti Kapverdám a Tunisku stal dokonce konžským postupovým hrdinou.


Vyřazovací fotbal a hledání správné formule

Je poměrně snadné svést skupinový triumf Tuniska prostě na "štěstí". Důkazů je spousta: kouč Georges Leekens ještě v "ostrých" zápasech hojně experimentoval se sestavou i rozestavením, proti Kapverdám i Zambii se Orlové z Kartága nechali větší část utkání přehrávat, a na první místo je nakonec vystřelil jeden povedený brejk, jeden záblesk geniality někdejšího zlatého dítěte Youssefa Msakniho a jedna přesná hlavička kapitána Yassine Chikhaouiho. V 89. minutě zápasu, kterému by remíza určitě slušela více.

Jenže ačkoliv tvrdit, že Tunisané měli celou dobu vše pod kontrolou, by bylo minimálně zavádějící, přesto se u nich jako u jediného týmu ve skupině projevovala pragmatická, vítězná mentalita. To je jednak nesmírně důležité, jednak poněkud překvapivé - právě v této oblasti totiž Orlové tradičně selhávají, a je nutno Leekensovi přiznat, že jeho strategický přístup k jednotlivým duelům v lecčems připomíná slavný Egypt Hassana Šehaty. Hned v prvním zápase proti Kapverdám Belgičan správně odhadl, že soupeř bude bránit v hlubokém bloku, a místo hračičky Msakniho nasadil do sestavy přímočařejšího Moncera, známého svojí schopností střílet zdálky; nakonec právě on zaznamenal jediný gól týmu. Proti Zambii se Tunisané hodinu vyloženě trápili, v pravý čas ale "zapnuli" a nakonec dokázali utkání v závěrečném tlaku otočit. A proti Kongu, kdy už stačilo pouze uhájit poslední bod, nasadil Leekens v kvalifikaci hojně používaný systém 5-3-2, a soupeřovu ofenzivu tak jednoduše "ucpal".

Největším problémem Tuniska tak zůstala útočná fáze, konkrétně její efektivita; při zranění ideální "devítky" Fakhreddine Ben Youssefa si cestu do základu našel Ahmed Akaïchi, který sice vstřelil dvě branky (což v podobné skupině znamená, že v důsledku splnil svůj úkol na 100%), mohlo jich ale být mnohem více. Orlové dobře vědí, co na jednotlivé soupeře platí, dokážou se přizpůsobit a vypadá to, jako by už od začátku kvalifikace pilovali fotbal pro vyřazovací fázi Poháru. Zambijci s Kapverďany však ukázali, že v jejich obraně stále existují skulinky (a jak jich využít), a vepředu leží možná až příliš velká zodpovědnost na Chikhaouim. Na turnaji, kde zatím nikdo nehraje na úrovni svých možností, může toto Tunisko (bude-li mu přát štěstí) dojít až na vrchol.


Nezahojené rány a krčení ramen

V roce 2013 vstupovala Demokratická republika Kongo na Pohár v pozici jednoho z černých koňů; s veteránem Claude Le Royem na lavičce a ofenzivním tahounem Trésorem Mputuem na vrcholu formy řada lidí očekávala postup do semifinále. Místo toho Leopardi třikrát remizovali a z turnaje se poroučeli zadním vchodem. Nyní, o dva roky později, už Le Roy (ani Mputu) v týmu nejsou, Konžané opět prakticky ničím nezaujali a opět si připsali tři nerozhodné výsledky. Rozdíl je v tom, že tentokrát jim to stačí k postupu.

Nový kouč Florent Ibengé tak dokázal naplnit předturnajový cíl, aniž by jeho svěřenci museli vyvíjet nějaké zvláštní úsilí - fotbal Leopardů nemohl překvapit snad vůbec nikoho. Jako by někdo zkopíroval jejich představení z Poháru 2013 a vložil jej do Rovníkové Guiney. V bráně legendární kašpar Kidiaba, střídající úchvatné robinzonády s prapodivnými kiksy, před ním silný, teoreticky pevný, ale ve skutečnosti poměrně chaotický blok šesti defenzivních bodyguardů, a vepředu několik hvězdných jmen, odkázaných na svoji vlastní invenci (věci jako "postupný útok", "kreativitu" a "týmovou hru" ještě v Kinshase nevynalezli). Jedno z nich - křídelník Crystal Palace Yala Bolasie - zůstává jediným hráčem v celém týmu, který ukázal, že dokáže rozhodnout zápas. Teoreticky by se k němu mohl přidat i Dieumerci Mbokani, to se ale uvidí až ve čtvrtfinále.

Samotné rozhodnutí povolat Mbokaniho z mlhy zapomnění (nejznámější forvard v zemi v kvalifikaci vůbec nehrál) jako by podrývalo celý směr, který Ibengé razil od svého nástupu; jeho tvrdohlavé stavění do základní sestavy ukazuje, že kouč lokálního giganta AS Vita přece jen preferuje zkušenosti a individuální kvalitu před sehraností a týmovým espritem. Budiž, Mbokani je výborným fotbalistou a klidně to ještě může ukázat. Nejdůležitějším faktorem konžského postupu však zůstávají trenérova střídání - Ibengé svoji "zlatou ruku" ukázal hned dvakrát. Nejprve střídající Cédrick Mabwati připravil proti Zambii vyrovnávací gól, poté proti Tunisku skóroval nejlepší střelec kvalifikace Jérémy Bokila. Nebýt těchto operativních tahů, zůstali by Leopardi bez vstřelené branky.


Děkujeme, odejděte aneb Když potenciál nestačí

Shrnout turnajový výstup Kapverd je nezáživný úkol, skoro stejně nezáživný jako jejich fotbal. Paradoxem je, že Žraloci vlastně neudělali žádnou výraznější chybu - výborně bránili, v útoku ukázali solidní kreativitu (alespoň na africké poměry) a ani jednou se nenechali soupeřem přehrát. Jenže zároveň platí, že za 270 minut dokázali skórovat pouze z penalty, a to opravdu není vizitka týmu, který by ve vyřazovacích bojích někomu chyběl.

V úvodním duelu proti Tunisanům zvolil kouč Rui Águas správnou taktiku, když svým svěřencům naordinoval hluboký obranný blok a agresivní pressing; ofenzivně velice zdatní Arabové se tak za celou dobu nedostali do vyloženého tlaku, zatímco Žraloci si z brejků sami vypracovali několik slibných šancí. Také konžská ofenziva si proti kapverdské zadní linii příliš "neškrtla", a stoperské duo Gégé - Varela uspělo (se štěstím) i v konfrontaci se Zambií. Potud vše v pořádku, eliminace soupeřových zbraní je vždy prvním krokem k úspěchu. V případě Kapverd se však bohužel ukázalo, že sami mají zbraň jedinou - standardní situace v podání Babanka. Připočtěte k tomu několik smolně spálených šancí, a problém je na světě.

Jestliže defenzivu dokázal Águas sehrát příkladně, směrem dopředu doplácel na jednu stěžejní chybu - Kapverdy jsou totiž "od přírody" brejkovým týmem, leč jejich kouč zvolil variantu s klasickou "devítkou" na hrotu útoku, jejímž úkolem bylo v první řadě bojovat zády k bráně a dělat prostor šikovným ofenzivním záložníkům (mimochodem, Platini z roku 2013 chyběl opravdu hodně). Žraloci však zároveň hrají mnohem lépe po zemi; stačí se podívat na zápas s Tuniskem, kde soupeř vzdušný prostor zcela ovládal. Djaniny s Júliem Tavaresem tak sice na hrotu příkladně dřeli, ale do šancí se sami nedostávali, a důsledkem byla sice pohyblivá, ale efektivně naprosto jalová ofenziva. Až v závěrečném duelu proti Zambii zvolil Águas systém s falešnou "devítkou" (Ryan Mendes), kýžený efekt se však nedostavil.


Přestaňme vzpomínat, odcházejme hrdě s hlavou vztyčenou

Nová éra po vládě Hervého Renarda nezačala v Zambii zrovna ideálně, bylo by však chybou odepsat její působení na letošním Poháru jako ostudné. Pod vedením nezkušeného bývalého asistenta Honoura Janzy totiž Chipolopolo předváděli poměrně atraktivní fotbal a nakonec doplatili pouze na vlastní přemotivovanost - jak Kongo, tak Tunisko totiž přehrávali, v obou zápasech šli do vedení a kapitulovali až v závěru, kdy jim jednoduše došly síly. Z hypotetických šesti bodů tak zbyl pouze jeden. V rozhodujícím zápase s Kapverdami byli Zambijci lepším týmem, doplatili ale na zahazování šancí. Poslední příčka ve skupině je v jejich případě zavádějící.

Ukázalo se, jak moc týmu chybí kapitán Christopher Katongo, mladý a dravý Emmanuel Mayuka, a po brzkém zranění Nathana Sinkaly také schopný playmaker. Stophira Sunzu byl uprostřed obrany opět skvělý a jím vedená defenziva dávala zbytku týmu dostatek sebevědomí k tomu, aby se nebál hrát útočně. Základní taktické prvky vytyčené Renardem zůstaly beze změny; Chipolopolo tak dodržovali pověst týmu, který nechce držet míč a raději aktivně pressuje, vystupuje proti soupeři vysoko na jeho polovině a spoléhá na rychlý postup směrem k bráně. Žádný tým v "béčku" nevybojoval tolik balonů jako právě Zambie.

Možná kdyby Given Singuluma neposlal svůj tým do vedení už ve druhé minutě úvodního duelu s Kongem, vyvíjelo by se vše jinak; Janza se totiž příliš brzy rozhodl zatáhnout za záchrannou brzdu a bránit hubené vedení před vlastním vápnem, což se mu také nakonec stalo osudným. Proti Tunisku byla Zambie zpočátku jasně lepší (zejména díky vynikající práci Kalaby s Musondou na křídlech), nedokázala však zúročit svoji převahu a její nadšení nakonec semlel Leekensův "vyčkávací" pragmatismus. Kapverdská obrana se pak ukázala jako příliš kvalitní, a to byl konec. Týmům tohoto ražení se na vrcholových turnajích daří málokdy, buďme však rádi za to, že vůbec existují.


Ideální sestava skupiny B: (4-2-3-1) Muteba Kidiaba - Issama Mpeko (oba DRC), Gégé, Fernando Varela, Stopira (všichni CPV) - Stophira Sunzu, Chisamba Lungu (oba ZAM) - Yannick Bolasie (DRC), Yassine Chikhaoui (TUN), Rainford Kalaba (ZAM) - Ahmed Akaïchi (TUN). Trenér: Georges Leekens (TUN).