APN 2012 - Co přinesla kvalifikace (2/2)

Druhá část kvalifikačního souhrnu Afrického poháru národů představuje zbytek postoupivších týmů a také některé z těch, kterým závěrečná účast nakonec utekla; dojde na jihoafrické celky, největší favority a naopak outsidery šampionátu a také letmé představení hostitelských zemí.


Co se vlastně děje na jihu Afriky?

Řekne-li se příjemné překvapení, každému, kdo byť jen trochu sledoval africkou kvalifikaci, okamžitě vytane na mysl jediné slovo: Botswana. Málokterému týmu v novodobé historii fotbalu se povedlo šokovat své okolí tak suverénním a intenzivním způsobem jako právě Zebrám, neznámému týmu v modročerných dresech, který za pomoci hráčů z domácí a jihoafrické soutěže postoupil kvalifikačním sítem na závěrečný turnaj jako první už v březnu.

Botswana je vůbec zajímavou zemí. Jako jedna z mála v subsaharské Africe je na ekonomickém vzestupu, životní úroveň se zvedá a neexistují tam natolik drastické třídní rozdíly jako na půdě regionálního kolosu Jihoafrické Republiky. Co se fotbalu týče, věci se v tradičně zaostávající zemi začaly prudce měnit k lepšímu s příchodem nového tisíciletí; pečlivě vychovaná generace hráčů se s angažováním velmi talentovaného kouče Stanley Tshosaneho dočkala největšího úspěchu národní historie. Botswana je týmem, který hraje poctivě odzadu, klade důraz na střed pole a vepředu spoléhá na talent a formu klíčového střelce Jerome Ramatlhakwaneho, s pěti brankami druhého největšího kanonýrka kvalifikace; pokud k tomu připočteme euforii, jež Zebry po úspěšném začátku doprovázela, potřebné štěstí, a také fakt, že ve veteránu Modiri Marumovi má tým na africké poměry nebývale schopného brankáře, není už postup jihoafrického státu až takovým šokem; překvapením jistě ano, ale zároveň také logickým důsledkem. Určitě nejde pouze o štěstí. Skóre 7:3 z osmi odehraných zápasů ukazuje na zodpovědný, takticky velmi vyspělý celek; jasně se ovšem rýsuje rovněž jeho největší slabina, a to přílišná závislost na Ramatlhakwanově gólovém příspěvku. Kanonýr jihoafrického Vasco da Gama zkrátka musí být v lednu zdravý a ve formě, pokud chtějí Zebry uspět i na šampionátu.

Úspěch jižního cípu světadílu v nejpočetnější skupině K mohl být dokonce dvojnásobný, to by ale Malawi nesmělo postupovou pozici přepustit Tunisku. Malawi, malá zemička ležící u stejnojmenného jezera, je v africkém fotbale vůbec zajímavým úkazem; kromě největší hvězdy Russela Mwafulirwy ze švédského Norrköpingu hraje (podobně jako v okolních zemích) většina klíčových hráčů v jihoafrické soutěži a i herním pojetím se svěřenci Kinnaha Phiriho podobají svým sousedům. Mimochodem, Phiri je domácí trenér, což je další styčný bod s Botswanou... a dá se říci, že nakonec největší rozdíl mezi oběma celky v kvalifikaci byl ten, že zatímco Botswana projevovala obrovskou vůli po vítězství, která jí pomohla vyhrát řadu nerozhodných zápasů, Malawi naproti tomu hned šestkrát remizovalo. Co je potom týmu platné, že ani jednou neprohrál (a to ani v Botswaně, ani v Tunisku) a Čad doma rozstřílel dokonce 6:2, když nedokáže uhlídat v 85. minutě vedení v Togu a v Čadu inkasuje dokonce ve čtvrté minutě nastavení... tentokrát se zkrátka žádné překvapení jako vypráskání Alžírska na minulém APN konat nebude.

Mozambik je týmem, který ze všeho nejvíce připomíná Angolu. Není se čemu divit, i zde jsou patrné prvky portugalských koloniálních genů; poté, co po minulém šampionátu ukončil mezinárodní kariéru nejlepší střelec a ikona mozambického fotbalu Tico-Tico, však tým jen stěží hledá tvář. Důkazem budiž právě skončená kvalifikace, kde celek země s kalašnikovem na vlajce porazil pouze dvakrát slabé Komory. To Zambie, nalosovaná do stejné skupiny, opět potvrdila roli možného černého koně šampionátu; tým trenéra Daria Bonettiho skóroval jedenáctkrát v šesti zápasech a obdržel pouhé dvě branky. Druhý ukazatel je sice sporný, neboť soupeři ve skupině (Mozambik, Libye a Komory) rozhodně nejsou žádnými útočnými velmocemi, spíše naopak, nýbrž fakt, že Zambijci střílet góly zkrátka umí, může konečným pořadím na šampionátu hodně zamíchat. Útočníci jako Katongo, Mayuka, Chamanga nebo Mulenga z Utrechtu jsou dobrými hráči, a stejně jako další týmy z regionu, mají i Chipolopolo na kontinentální poměry spolehlivého brankáře: Kennedy Mweene sice nedosahuje kvalit Khuneho či Maruma, ale přesto umí být oporou. Největším šrámem na ambicích týmu, který proslavil na přelomu tisíciletí Kalusha Bwalya (rovněž bývalý trenér), by tak mohlo zůstat netransparentní odvolání úspěšného trenéra Bonettiho po kvalifikaci; jeho náhradník Hervé Renard však už prokázal, že s týmem pracovat umí. Jde totiž o toho samého kouče, co před necelými dvěma lety v Angole dotáhl tým až do čtvrtfinále, kde vypadl s bronzovými medailisty z Nigérie až po penaltách.

Posledním celkem z jižní Afriky, který stojí za zmínku, je lokální gigant Jihoafrická republika. O situaci kolem nešťastného vypadnutí z kvalifikace a následného (nutno dodat, že poněkud nesmyslného) odvolání už se napsalo hodně; ze sportovního hlediska dodejme, že Bafana Bafana by určitě neměli panikařit, přestože vypadnutí na úkor posledního nasazeného Nigeru je velkou ostudou (i když zdaleka ne takovou, jakou si uřízli ve skupině poslední Egypťané). Jihoafričanům stačilo v posledním utkání porazit Sierru Leone, pokud souběžně hrající Niger nevyhraje v Egyptě; outsider nicméně už po hodině hry prohrával o dvě branky a tlačící borci ve žlutozeleném ne a ne propasírovat balón do sítě gólmana Sierry Leone Caulkera. Je však třeba si uvědomit, že jde o stále poměrně mladý tým, který má jeden z největších potenciálů na kontinentu, a díky usilovné práci na mužstvu před domácím Mundialem dokáže hrát progresivní a efektivní fotbal moderního střihu; cesta, kterou se Bafana Bafana vydali, je nade vší pochybnost správná a potvrzuje to i příklad Botswany. Větší hořkost můžou cítit v Sierra Leone; tato chudá země totiž nemá dlouhodobý hráčský potenciál hrát o kontinentální špičku, a skutečně mezi špičkami prstů uniknuvší šance na postup tak bolí o to více. Jihoafričané mají tým plný hráčů v ideálním věku a před sebou dostatek prostoru pro práci na příští světový šampionát, kde by (pokud neuhne z nastoupené cesty) mohla "jihoafrická koalice" zaznamenat slušný úspěch.


Jasní favorité zůstávají...

Kvalifikace na šampionát v Gabonu a Rovníkové Guineji byla prvotřídním pohřebištěm favoritů, jaké na mezinárodní scéně těžko hledá obdoby; to je obecně známý fakt a bylo o tom už hodně napsáno. S nadsázkou se dá říci, že silné týmy, které přežily takovou "nepřízeň osudu", to tím pádem budou mít na akci samotné o to jednodušší; jestli je to pravda, to uvidíme za čtvrt roku. Pravdou nicméně určitě je fakt, že asi málokdo nepovažuje za jasně největší favority dvojici Pobřeží Slonoviny - Ghana.

Udělám zde malou odbočku a uvedu svoje dělení afrických týmů do čtyř skupin. Tou první jsou celky ze severní Afriky, které oproti ostatním vynikají vyspělejší taktikou, ale zase ztrácejí co se mentality týče, neboť ta arabská je mnohem labilnější. Zadruhé to jsou týmy bývalých portugalských kolonií, které zpravidla produkují slušné množství technických hráčů, ale mají velké problémy s týmovou koordinací. Zatřetí mám na mysli výše rozebrané týmy z jižního cípu kontinentu a začtvrté potom frankofonní subsaharské země. Poslední skupina je nejrozsáhlejší a většina jejích styčných bodů jsou zároveň klasickými stereotypy o africkém fotbale: nepříliš kvalitní brankáři, silový a nekreativní střed pole a velké množství útočných individualit. Nutno říct, že pro většinu těchto týmů tyto předpoklady skutečně platí. Najdou se samozřejmě výjimky (Nigérie, Libérie či Ghana jsou anglofonními zeměmi, ale fotbalově se řadí ke čtvrté skupině, aj.), ale pro hrubý náčrt takovéto "rozčtvrcení" poslouží více než dobře.

Říkám to proto, že jak Pobřeží Slonoviny, tak Ghana jsou ideálními příklady celků, které jsou zkrátka příliš kvalitní na to, aby je výše uvedené handicapy nějak znevýhodňovaly v kontinentálním měření sil, ale při mezinárodní konfrontaci se již vynořují s bolestivou úderností. Ghana je v tomto směru dále; trenér Dujković zde odvedl velmi dobrou práci co do taktické osvěty a Černé hvězdy jsou v současnosti nejlepším celkem kontinentu, a také největším favoritem šampionátu a mým osobním kandidátem č. 1 na vítězství. Tým trenéra Gorana Stevanoviće proplul kvalifikací jako nůž máslem, body ztratil pouze doma se Súdánem a může se opřít o obrovskou sílu zejména v záloze a útoku. Jde o celek, který o vstup do dějin fotbalu coby prvního afrického semifinalistu mistrovství světa připravil až další historický moment (mám samozřejmě na mysli kontroverzní zákrok Luise Suáreze). Čtyřnásobný vítěz APN vstupuje do nového ročníku se zajímavou bilancí: v roce 2008 skončil bronzový, naposledy v Angole stříbrný. Není příliš důvodů myslet si, že tuto sérii příští rok přetne.

Pobřeží Slonoviny je jediným celkem, jehož kvalifikační záznam vykazuje ještě lepší čísla než ten ghanský. Sloni své soupeře doslova zničili, v šesti zápasech neztratili ani bod a vsítili úctyhodných devatenáct branek. Je to zároveň jediný postoupivší tým, který se do síly kádru Ghaně vyrovná, ba v mnohém ji i předčí; nesmíme ovšem zapomínat na to, že jestli existuje nějaká typická země čtvrté skupiny, je to vedle Kamerunu právě Pobřeží. To je dobře vidět na mezinárodní půdě, kde sice Sloni pravidelně ukazují obrovskou sílu, ale nejsou schopní souvisle vyhrávat. Na půdě kontinentální je však jejich převaha na hřišti ve většině zápasů natolik dominantní, že vyřadit je představuje nesmírně obtížný úkol. Zajímavé bude sledovat, jak se se svojí první velkou výzvou popere Francois Zahoui; první domácí trenér od dob Yéo Martiala (1992) v kvalifikaci nezaváhal ani na vteřinu, avšak nyní potká mnohem silnější celky než Rwanda, Benin a Burundi. Nástupce Svena-Görana Erikssona je jednou z nejzajímavějších otázek nadcházejícího šampionátu - materiál má vynikající, ale zároveň je pod obrovským tlakem. Ve světle vypadnutí většiny přímé konkurence Sloni zkrátka musejí uspět.


Outsiderům zdar!

Jedním z největších kvalifikačních šoků je bezesporu vystoupení Nigeru. Tým nasazený ze čtvrtého koše v konfrontaci s Egyptem a Jihoafrickou republikou? Jasná záležitost, zdálo by se. Nakonec však podceňovaný celek s notnou dávkou štěstí překvapil celý svět a na šampionát se protlačil. Můžou Nigeřané nabídnout i něco jiného než Ouwa Maazoua?

Hráčský materiál trenéra Gabdého je pozoruhodnou směskou borců z různých lig, mezi nimiž nechybí kamerunská, kuvajtská, gabonská, thajská nebo ta z Burkiny. Kromě Maazoua nemá téměř žádný hráč mezinárodní renomé; fajnšmekři si možná vybaví Kamilou Daoudu, který už vstřelil pár mezinárodních gólů, ale jinak je Niger především Maazou. Koneckonců kvalifikační zápis vykazuje tři výhry a tři prohry, přičemž ve dvou případech vsítil vítězný gól právě útočník Waregemu. Zdá se, že Niger je zkrátka největším outsiderem šampionátu, a důkazy proti tomuto tvrzení se hledají přetěžko. Pokud nezafunguje moment překvapení, je základní skupina konečnou; na druhou stranu podceňovat tým, který vyřadil JAR a Egypt, by se nemuselo vyplatit. Jeden z tradičně nejslabších celků Afriky nemá co ztratit: svůj životní úspěch už zaznamenal, toto je jeho první účast na významném mezinárodním turnaji v historii. Varovným signálem budiž fakt, že všechny tři výhry zaznamenal tým vyznávající oranžovou doma v Niamey, zatímco venku byl prakticky neškodný - a teď se v Niamey hrát nebude...

Dlouhou dobu to vypadalo, že onou ránou mezi oči fotbalové veřejnosti, totiž postoupivším z nejslabšího koše, bude spíše Středoafrická republika. Tradiční kvalifikační otloukánek byl dva zápasy před koncem kvalifikace na prvním místě spolu s Marokem a s tříbodovým náskokem na Alžířany, a to ještě v Tanzánii ztratil vítězství v poslední minutě. Vzápětí uhrál druhou remízu s Maročany a šlo do tuhého: pokud by podceňovaný tým získal v Alžírsku víc bodů než Maroko doma s Tanzánií, zrodí se vůbec největší kvalifikační šok. Není žádným překvapením, že se to nestalo; vyslanci jedné z nejchudších zemí světa inkasovali u Fenků už po pár vteřinách a sen se jim rozplynul. Vybojování dvou bodů proti favoritovi skupiny, druhé místo a především domácí sestřelení Alžírska je však i tak pro svěřence Julese Accorsiho nečekaným úspěchem. Podobně neslavný osud mělo snažení Kapverd; malá ostrovní zemička dokonce získala stejný počet bodů jako Mali a nepostoupila jen díky horšímu skóre ze vzájemných zápasů. A jak je v Africe poměrně obvyklé, opět za to mohly body z domácích zápasů - doma v Praie vyhráli Kapverďané všechno, z venku přivezli pouze bod. Neúspěšně vzdorování mnohem silnějšímu Mali je o to hořčejší, že o něm rozhodly pouhé dva góly... Co se dalších kvalifikací týče, nejsou nicméně Kapverdy bez šance. Jde o tým, který je na vzestupu a může se usadit mezi širší kontinentální špičkou.

Posledním outsiderem, který zvládl náročná kvalifikační osidla, tak zůstává Súdán. A nutno říci, že v jeho případě není situace ani zdaleka tak nepříznivá jako u Nigeru; tým, který většina Čechů zná zejména díky propíranému (a nakonec neuskutečněnému) angažmá trenéra Stanislava Levého, totiž postoupil jako druhý nejlepší celek z druhých míst a byl zároveň jediným, kdo dokázal sebrat body Ghaně, a to dokonce v Akkře. Ze zápasů s Kongem a Svazijskem má stoprocentní bilanci a nadcházející leden vyhlíží s nadějemi. Trenér Mohamed Abdalla využívá služeb hráčů z domácí ligy, která má na africké poměry slušnou úroveň, a přestože by další postup Súdánců určitě překvapením byl, působí tým silným a sebevědomým dojmem, který prozrazuje, že to s ním nebude až tak lehké.


A kde že se to vlastně pořádá?

Africký pohár národů bude mít tentokrát dva pořadatele a tím nebezpečnějším bude pravdepodobně Gabon. Tým Gernota Rohra není ve fotbalovém světě žádnou neznámou; nejvíce asi zaujal v roce 2009, v probíhající kvalifikaci na mistrovství světa, když prakticky až do konce kvalifikačního cyklu vedl skupinu před Kamerunem a postoupit se mu nepodařilo jen těsně. V té době okupovali Gabonci na místní poměry závratnou 30. příčku žebříčku FIFA. Na APN se představí počtvrté a zatím se jim nepodařilo prolézt skupinovou fází; nejblíže tomu byli naposledy v Angole, kdy se "srovnali" na pěti bodech s Kamerunem a Zambií a nepostoupili jen díky nejhoršímu skóre ze vzájemných zápasů. Nyní tak mají jedinečnou šanci na historický úspěch.

Gabonci se mohou opřít o spolehlivého gólmana Ovona, veterána Cousina, a především pak čtveřici z francouzské ligy: Bruno Écuelé Manga, Moïse Brou Apanga, Pierre-Emerick Aubameyang i Éric Mouloungui ve svých klubech nastupují pravidelně, patří k oporám a zejména Mouloungui má poslední dobou velice slušnou formu. Jisté renomé má i další forvard Roguy Méyé. Na nějaký pronikavější úspěch kádru chybí vyváženost, ale pokud zapracuje nadšení z domácího prostředí, můžou být Černí panteři hodně kousavým soupeřem, kterého se nevyplatí podcenit. Koneckonců v posledních třech skupinách (kvalifikace MS, kvalifikace APN a APN samotné) ukázali velký nárůst výkonnosti a nyní, s nástupem Mangy a rozehráním Aubameyanga s Moulounguiem, mají zřejmě nejsilnější kostru týmu za dlouhou dobu. Kostru, která je sice velmi úzká, ale rozhodně může pořádně zahrozit.

To Rovníková Guinea takový respekt nebudí. Na šampionát se dostala vůbec poprvé a je tak společně s Botswanou a Nigerem jedním ze tří nováčků; největším jménem pak bylo až donedávna to trenérské, Henri Michel, jenže ten před šampionátem údajně díky špatným podmínkám v zemi rezignoval. Tým je složený převážně z hráčů nižších španělských soutěží a domácí ligy a největším jménem je už čtyřiatřicetiletý útočník La Coruni Rodolfo Bodipo. Podceňovaný tým neoslnil ani v přípravných zápasech proti soupeřům většinou nevalného jména; výjimkou budiž přesvědčivá tříbranková výhra nad kvalifikačním překvapením ze Středoafrické republiky a především pak domácí remíza s Kamerunem. Bezejmenný celek se bude spoléhat zejména na podporu a entusiasmus natěšeného publika; kvalitativně se řadí k nejslabším účastníkům šampionátu.


A co bude dál?

Po shrnutí kvalifikačních bojů se ještě před začátkem šampionátu samotného podíváme na rozlosování jednotlivých skupin, pravděpodobné sestavy účastníků, jejich šance ve vzájemných bojích, největší hvězdy a tipy na umístění.