Andrea Pirlo - Architekt

V posledních dnech se kopačky na hřebík rozhodl pověsit jeden z největších fotbalistů posledních dvou dekád. Záložník, jehož byla radost sledovat v akci, ne tak už ale poslouchat, kterak o té samé hře přemítá mimo zelené trávníky. Génius introvert - zhruba takhle Andreu Pirla ve svém článku pro server Time on the Ball vykresluje Thore Haugstad, jehož text pro vás EuroFotbal volně přeložil...

Andrea Pirlo někdy dokáže působit, jako by nebyl duchem přítomný, jako by se jeho mysl kamsi vytratila. Roku 2015 pózoval fotografům na střeše New Yorku. Zatímco fotoaparáty cvakaly a světla blikala, on tam stál nehybný, pasivní, čekaje na milosrdný konec. Podle jednoho novináře se jeho výraz nezměnil po celou jednu hodinu.

Italové jsou s Pirlovou kamennou tváří dávno seznámení. Gianluca Vialli jednou žertoval, že jeho srdce musí bít pětatřicet tepů za minutu. Rovněž sám Pirlo si je své reputace dobře vědom: "Můj obličej, se svým neměnným výrazem, nedovoluje nikomu nahlédnout, co si zrovna myslím." To samé platí o jeho slovech: když Marcello Lippi prohlásil, že za Pirla "mluví jeho nohy", narážel v první řadě na jeho apatický přístup k rozhovorům. Jeden z nejpozoruhodnějších hráčů se mimo plac obvykle zdál až nudný.

Máte nějaké předzápasové rituály?

Nemám, prostě jdu na hřiště a myslím jenom na zápas.

Juventus jednou z jeho odměřenosti učinil marketingový tahák. V Sydney ho posadili v parku na lavičku, aby se ho následně pokoušeli na iks způsobů zabavit. Žongléra s mačetou na tváři a noži v ruce Pirlo odměnil akorát znuděným pohledem. Operní pěvec si odvedl své; Pirlo sotva mrkl. Pak se na scénu dostaví tři pouliční tanečníci... nic. Závěrem ho dvě pohledné slečny lákají na surfing. Pirlo odhlédne a mlčí. "Pirlo není ohromen," konstatují suše titulky videa. Vzápětí jsou diváci rezignovaně vyzváni k vytvoření vlastního materiálu.

Jaký je váš oblíbený film?

To je složité - vybrat jeden. Existuje jich přece tolik.

Někteří mají za to, že se Pirlo pouze snaží působit cool, nad věcí, ale jeho mlčenlivost není žádnou fasádou. Dokud se předloni nepřipojil k New Yorku City, stranil se veškeré publicity. "Omezuji se na kabinu a hrací plochu, tam jsou mé hranice," napsal. V ty těžší dny, kdy byl odsouzen k pouhému sezení na lavičce či na tribuně, často zavíral oči a raději myslel na uklidňující věci; jako své našlapování na hrozny vína v obřím dubovém sudu, které si v dětství odbýval na babiččině farmě nedaleko Brescie. To právě tyhle dny, tyhle zkušenosti a později vzpomínky, utvářely hráče, kterého jsme poznali a tuze rádi znali.

Jaká je jedna věc, kterou o vás fanoušci nemusí vědět?

Je mnoho věcí, které o mně nevědí...

---

Andrea byl zázračné dítě. Ve čtyřech letech začal kopat se svými bratry a kamarády na písku poblíž přímořského rezortu, který jeho rodina vlastnila ve Viareggiu. Byl tichým hochem posedlým kopanou, který si kupoval každý výtisk Gazzetty dello Sport, aby studoval přiložená videa přímých kopů Zica, Michela Platiniho a Roberta Baggia. Doma potom plyšový balon kroutil do rohů obýváku s přistavenou pohovkou jakožto umělou zdí.

Brzy tak nevyhnutelně začal hrát se staršími dětmi. Ve třinácti kapitánoval až patnáctiletým klukům klubu Voluntas na turnaji Dana Cup v Dánsku a počínal si s takovým sebevědomím, že v semifinálovém penaltovém rozstřelu vystřihl jemný dloubák doprostřed brány. "Již velmi brzy jsem věděl, že jsem lepší než ostatní," napsal ve své autobiografii.

Jednoho dne přiběhl uřícený asistent za Cesarem Prandellim, toho času mládežnickým koučem Atalanty, že prý v dresu konkurenční Brescie viděl hrát "šíleně dobrého" kluka. Prandelli byl zaskočen; ten samý asistent už přece ve své kariéře uzřel tisíce talentů. Shodou okolností nicméně zrovna v následujícím týdnu Atalanta čelila Brescii, takže se Prandelli mohl přesvědčit na vlastí oči. "Neměl jsem slov. Nikdy jsem nic takového neviděl. Měl jsem dojem, že každý sledoval jen jeho a nikoho jiného," napsal poté.

Pirlo byl tak dobrý, že na něho v Brescii brzy začali žárlit. Jak si tak tančil kolem soupeřů a skóroval, přihlížející jeho eleganci často vnímali jako projev arogance. Kdo si ten kluk myslí, že je? Maradona? A to platilo i pro Pirlovy spoluhráče, z nichž mu jeden dokonce po celý zápas odmítal přihrávat. Pirlo se tehdy přímo na place rozbrečel. "Něco takového by se někomu tak mladému nemělo stávat," stěžoval si záhy ve své knize.

Pirlo se mezitím rozvíjel dále způsobem, že při překonávání svých vlastních hranic musel bořit lecjaké mýty a rekordy. Za reprezentační výběr do 15 let poprvé nastoupil k mezinárodnímu zápasu, aniž by splňoval minimální věkový limit; trenér Sergio Vatta ho prý povolal za účelem nabrání "pracovní zkušenosti". Podle Pirla tentýž nekalý krok zvažovali také v Brescii, aby mu předčasně umožnili nastupovat za dospělou rezervu. "Je to legrační. Ženy by si na věku pořád ubíraly, zatímco mně by všichni naopak nejradši přidávali..."

---

Po pouhém roce stráveném v Brescii už Pirlo trénoval s áčkem. Závistiví dospěláci na něho prý co tréninkovou jednotku páchali "deset pokusů o vraždu", ale kouč Mircea Lucescu mu od počátku věřil a již coby 16letého ho proti Reggianě poprvé nasadil k zápasu Serie A. "Byl velmi klidný, i když hrál na složité pozici ofenzivního záložníka," sdělil magazínu FourFourTwo tehdejší asistent Adelio Moro.

Pokaždé, když Pirlo nastoupil, udivoval, a tak jakmile Brescia roku 1998 sestoupila o patro níž, neměla šanci ho udržet. Nekoupil ho přitom nikdo jiný než Lucescu, toho času již lodivod Interu Milán, což pro Pirla samotného znamenalo, že se dostal do oblíbeného klubu po bok oblíbeného hráče: Baggia. Debutový ročník však Pirlovi nepřál, když Inter stihl hned čtyřikrát protočit trenéra a stratég dosazený pro následující sezonu, Marcello Lippi, mladého středopolaře ihned poslal hostovat do Reggiany.

V provinční Reggianě se Pirlo otrkal a naučil se neskládat zbraně v krušných časech. Na tréninkovém hřišti musel trenér Franco Colomba regulérně vyhazovat pojistky, aby ho zahnal domů. Ovšem tichého génia Pirla nemohlo nic rozhodit. "Poprvé, když jsem ho viděl se usmát, a opravdu šlo jenom o náznak, to jsme si akorát zajistili záchranu. Pomysleli jsme si: ‚Tak přece jen je jedním z nás - taky má emoce!‘," vzpomínal později Colomba.

Když se Pirlo vrátil do Interu, dostavilo se opět strádání. Lippi byl brzy propuštěn a jeho náhrada, Marco Tardelli, do nadějného záložníka nevkládala dostatek důvěry - alespoň tak to on sám cítil. "Kdyby Lippi zůstal, strávil bych v Interu celou kariéru," tvrdil s odstupem Pirlo. Místo toho ho v lednu 2001 čekalo další hostování v důvěrně známé Brescii.

Tam se kuriózně znovu potkal se svým vzorem Baggiem, který se do druhého největšího města Lombardie uchýlil předešlého léta. "Na jeho legendě jsem vyrůstal a zahrát si s ním se pro mě rovnalo snu. Snažil jsem se s ním trávit co možná nejvíc času, studovat jeho hru a učit se od něj," vysvětloval Pirlo pro Financial Times.

Na jaře 2001 Pirlo naskočil do pouhých 10 zápasů, ale ty ho přesto navždy a pro dobro věci změnily. S Baggiem na hrotu a Dariem Hübnerem těsně pod ním kouč Carlo Mazzone sesunul Pirla na pozici defenzivního záložníka. "Zprvu se všichni mému rozhodnutí vysmívali. Ale já pak všem hráčům říkal, ať mu dávají míč a nevymýšlí nic jiného."

Takový nápad se ukázal být majstrštykem. Pirlo rýsoval dalekonosné pasy za obranu, mezi linie či do nohy útočníkům. Brescia takhle mohla svého vrchního rozehrávače zapojovat do hry níže ve hřišti, přičemž soupeřům stále zbývalo pokrýt jistého Baggia. Vrcholným momentem jejich spolupráce byl Pirlův bochánek za obrannou linii, který si ikonický útočník jediným dotykem stáhl ze vzduchu a proměnil v parádní gól. "Dokud jsme hráli spolu, vše začínalo u něho. Vždy měl ten skvělý dar představivosti a předvídání jednotlivých událostí na hřišti," chválil svého méně zkušeného kolegu Roberto Baggio.

---

Inter se Pirla brzy vzdal, aby takové rozhodnutí ještě několikrát oplakával. Roku 2001 se čerstvě dvaadvacetiletý záložník stěhoval napříč Milánem do AC, kde se Carlo Ancelotti okamžitě musel vypořádávat s pořádným dilematem. Jeho soupiska byla napěchovaná šikovnými tvůrci hry - čítala Rivalda, Ruie Costu, Clarence Seedorfa, nyní Pirla - a majitel Silvio Berlusconi je přitom chtěl vídat na hřišti pěkně pospolu.

Pirlo se proto jednoho dne nabídl, že by opět hrál před obránci, stejně jako pod Mazzonem. "Měl jsem pochybnosti. Bál jsem se, že by Pirlo mohl zadělávat na potíže svým timingem, protože rád předržoval balon. Byl zárukou bezpečné, ale zdlouhavé kombinace," vzpomíná Ancelotti. Ba ne - Pirlo zjednodušil svou hru a co nevidět se stal nepostradatelným.

Netrvalo dlouho a Pirlo proslul svými dalekonosnými donáškami. Způsob, jakým v takových chvílích kopal do balonu, mohl být určen jeho úplnými začátky; na písku koneckonců musíte míč docela jinak podebrat, téměř lobovat. Proto jeho pasy setrvávaly ve vzduchu obdivuhodnou dobu; vyloženě plachtily nad hlavami soupeřů, jako by čekaly na tu pravou chvíli, kdy na jejich přebrání bude útočník - nezřídka startující teprve po vypuštění přihrávky - plně připraven. To dalekonosné pasy takového Xabiho Alonsa byly podstatně tvrdší. Kde Xabi potřeboval přesný úhel a přesnou dávku síly, Pirlo zdánlivě prostě jen žďuchal balony za obranu, jak mu to zrovna přišlo pod kopačku.

Co se prostorového vidění týče, Pirlo se neustále rozhlížel kolem sebe, neunikl mu žádný kout hřiště. "Zosobňoval to nejlepší, co jsem si dokázal představit z hlediska pohybu hlavy, držení těla a úhlů," napsal o něm Steven Gerrard. Pirlo sám tvrdí, že jeho tajemství spočívá v jednoduchosti, ale to by samotné jako vysvětlení neobstálo. "Je to spíš otázka geometrie než taktiky. V mých očích se prostě hřiště jeví větší," připouští. "Pirlo rozezná příležitost k přihrávce ve zlomku vteřiny, zatímco jiní by na takovou příležitost čekali celý život," přidává se Ancelotti.

S Pirlem v roli vrchního architekta AC Milán roku 2004 vyhrál Serii A, přičemž v letech 2003 a 2005 dokráčel až do finále Ligy mistrů, z nichž to dřívější i zvládl. Rok po slavné prohře s Liverpoolem si Pirlo s reprezentací spravil chuť na mistrovství světa. A on sám přitom zářil, když poslepu pomáhal zařídit Grossův klíčový úder v semifinále. Spolu s Gennarem Gattusem vytvořili perfektně vyvážený pár tvůrce-bořič.

Mimo trávníky si Pirlo osvojil šarm milánských veteránů, a zvláště Paola Maldiniho, kterého považoval za nejlepšího ze svých mnoha skvělých spoluhráčů. Maldini spolu s Costacurtou prý Pirla dle jeho slov téměř od nuly naučili dobrým mravům - pravidla stolování i výběru přiléhavé kravaty. "Lidé, kteří mě poznali zblízka, vědí, že jsem společenský člověk. To těm, kteří mě neznají, často nepřijde," brání se Pirlo, který sám v průběhu své kariéry pomáhal zosnovat celou řadu nejapných vtípků.

Obětí mnoha takových žertů byl "zlý muž" Gattuso. Tomu jednoho dne Pirlo ukradl mobil a esemeskou nabídl klubovému řediteli Ariedovi Braidovi Gattusovu dceru výměnou za vylepšený kontakt. Na zlatém světovém šampionátu si zase Pirlo s Danielem De Rossim utahovali z Gattusova pyžama s leopardím potiskem. A zpátky v Miláně potom Gattusovy večeře soustavně řušily únavné opravy jeho gramatických chyb, na což dle Pirla známý cholerik mnohdy reagoval ostrými výpady vidličkou, které si vyžádaly i pár zápasových absencí.

---

Po mistrovství světa 2006 Andrea Pirlo málem přestoupil do Realu Madrid. S ním si už i plácl nad kontraktem, až Adriano Galliani transfer v posledním okamžiku zatrhl. O rok později se AC Milán revanšoval Liverpoolu za Istanbul svým dosud posledním triumfem v Lize mistrů. Za další dva roky se Pirlo dohodl pro změnu s Chelsea, toho času vedenou Ancelottim, aby Galliani znovu zaujal rezolutní odmítavé stanovisko. Roku 2010 Pirlovi ve své kanceláři nadbíhal i sám Pep Guardiola, ale ani tehdy Rossoneri záložníkovu přání nevyhověli.

Jeden si dovede hravě představit, nakolik si Guardiola s Pirlem notovali. Ital ostatně miluje útočný fotbal a cení si elegance. Jeho oblíbeným sportovcem je Roger Federer. A i jako dítě Pirlo vždy chtěl v první řadě tvořit. "Nikdy nedělal moc faulů, protože chtěl hrát fotbal, a zároveň hru nechtěl takto kazit ostatním," sdělil FourFourTwo bývalý Pirlův kouč Roberto Clerici.

Mezitím Pirlo přirozeně pohrdal těmi, jejichž hlavním posláním bylo ničit. Proto také ztratil úctu k Siru Alexi Fergusonovi, když na něho jednou nasadil osobku Park Ji-sunga. A opovržení nebyli ušetřeni ani vykonavatelé takových nectnostných služeb, jako třeba maltský hráč André Schembri. "Takhle si přece nikdy zápas neužiješ?" bafnul na svého strážce v jednom momentě Pirlo. "Ah, ale stejně tak ty," odvětil cynicky Malťan.

Pirlo v první řadě své stínovače litoval. "Jsou to hráči - ne, víc než to; muži - kteří byli požádáni o to, aby vešli na trávník a zahodili veškerou soudnost, aby bořili místo tvoření. Klidně budou vypadat jako naprostá špína, dokud špatně vypadám i já," postěžoval si jednou bez obalu.

---

Roku 2011 AC Milán zopakoval chybu konkurenčního Interu a nechal Pirla jít. Massimiliano Allegri po výhře scudetta cítil, že už Pirlo příliš zestárl na to, aby ustrážil obrannou linii, a plánoval na stejné pozici upřednostňovat Massima Ambrosiniho s Markem van Bommelem. Klub proto Pirlovi nabídl pouze roční kontrakt; maestro chtěl další tři sezony a záruku setrvání ve své dosavadní úloze. Když si Pirlo definitivně uvědomil, že se s vedením neshodnou, rozplakal se.

Když ho v Juventusu ulovili dočista zadarmo, nemohli uvěřit svým očím. Gianluigi Buffon vyhrkl "Bůh existuje!". A jaká že role vlastně v Turíně na Pirla čekala? Antonio Conte hráčovu agentovi odpovídal dosti ležérně, a přece přesvědčivě: "Řekni mu, ať nemá strach. Vezmeme ho, bude k užitku. Užijeme si trochu legrace."

A tak se věru stalo: trenér Pirla dosadil do svého 3-5-2 coby hlavní mozek hry a on se mu odvděčil 13 asistencemi (jeho zdaleka největším počtem na sezonu v kariéře), které týmu vynesly titul bez jediné porážky a samotnému Pirlovi cenu pro hráče Serie A roku. První ze tří takových ocenění v řadě. Před ním hattrick individuálních vavřínů nikdo v Itálii nezkompletoval.

Pokud Pirlova kariéra v Juventusu skutečně potřebovala oživit, potom byl Antonio Conte tím nejlepším možným dozorcem nad takovým procesem. "Víte, jak to s Contem chodí: zhruba týden vypadá jako učiněný záporák, ale pak se pod ním začnete cítit dobře. On tohle potřeboval. Ta dřina mu dala sílu do nohou a vrátila mu touhu po kopané," tuší Gattuso.

Pirlo mezitím zářil také v barvách Itálie. Pod vedením Prandelliho na Euru 2012 Itálie dokráčela až do finále, když se Pirlo ve čtvrtfinále v penaltovém rozstřelu s Anglií vytasil s elegantní připomínkou svého panenkovského obloučku z dětského turnaje. Pirlo vzápětí popíral, že by si takový typ kopu dopředu připravil; šlo prý o pouhou reakci na Hartovy teatrální skopičiny na brankové čáře. "Nepředváděl jsem se. Takový prostě nejsem," odmítal později Pirlo. A Buffon se svého spoluhráče zastal s tím, že jeho drzost celému mančaftu pro zbytek rozstřelu dodala potřebnou sebedůvěru. Angličané prý od té doby vypadali být viditelně frustrovaní; Itálie získala klíčovou psychologickou výhodu.

Mistrovství světa v Brazílii se už Italům dle představ nevydařilo, ale Pirlo sám si užil alespoň menší satisfakci skrze další ponížení Joea Harta, když ho kompletně nachytal svým pokusem z přímého kopu. Ten sice orazítkoval pouze brankovou konstrukci, anglický gólman však nebyl nikterak blízko k jeho likvidaci. Hart se původně vydal doprava, aby následně zůstal jako zkoprnělý, když si to míč namířil opačným směrem. Obyčejně se předpokládá, že hráči brankáře posílají na druhou stranu pouze z penaltového puntíku. Pirlo to tehdy dokázal ze vzdálenosti o zhruba 25 metrech...

---

Ať už dobrovolně nebo nikoliv, Pirlo se v posledních letech stal plnohodnotným mezinárodním kultem, byť italské trávníky s grácií sobě vlastní brázdil už po více než dekádu. Jeho hustý vous se stal ikonou. A jeho persona byla jedině posílena roku 2013, kdy vypustil do světa autobiografii s celou řadou úderných vět a stanovisek. Těžko říct, jaké procento humoru skutečně pocházelo od něho samotného - ghostwriter Alessandro Alciato totiž dříve pomáhal s osobní výpovědí také Carlovi Ancelottimu, jehož autobiografii zdobil obdobný důvtip - ale tak jako tak kniha zvláštně kontrastuje s nijakými výroky, které Pirlo tradičně trousí naživo při interview.

Jaká byla vaše nejpovedenější přihrávka vůbec?

Netuším... možná ta Grossovi v roce 2006. Nevybavuji si žádný další svůj konkrétní pas.

Ve službách New Yorku City se Pirlovi dostávalo nezvykle hodně pozornosti. Být mediálně činný bylo rázem, na rozdíl od veškerých předešlých klubových zkušeností, jednou z jeho hlavních náplní práce. Přesto se jeho obecný přístup k životu změnil zhruba stejně zásadně, jako se tenkrát měnil jeho výraz na střeše New Yorku. Stále se svým otcem provozoval vinici poblíž Brescie. I po osmi měsících si pořád objednával oblečení z Itálie. Stále chodil do italských restaurací a před zápasy zásadně konzumoval těstoviny s kuřecím masem a rajčaty.

Jak se změnil život elitního fotbalista za posledních dvacet let?

Pro mě to je pořád to samé... jsem doma, hraji, trénuji, jdu zpátky domů. To je celé.

V rámci své předmluvy k Pirlově autobiografii Cesare Prandelli napsal, že Pirlo byl v danou chvíli "stále ten samý kluk, jakého poprvé spatřil před všemi těmi dlouhými lety". Stejně jako Pirlo odmítl v AC Milán přijmout odlišnou úlohu v týmu, odmítl se také v průběhu času změnit jako člověk. I ve chvíli, kdy opustil Itálii, v něm sama Itálie zůstala pevně zakořeněná...