Al-Hussein by byl lepším prezidentem FIFA než Blatter. A to mnohem

Dva další aspiranti na post prezidenta FIFA, Luís Figo a Michael van Praag, v týdnu od svých kandidatur upustili a to v praxi znamená jediné: v pátek se v Curychu strhne bitva mezi pouhými dvěma uchazeči. Pohodlného Seppa Blattera přitom vyzve postava stejně kladná jako k porážce odsouzená...

Jordánského prince Aliho bin Al-Husseina provází od počátku aura někoho přinejlepším pochybného.

S větrnými mlýny musí bojovat víceméně už jen kvůli svému původu v poněkud obskurní zemi uprostřed tradičně démonizovaného regionu, kde prý nevládne nic jiného než petrodolary.

Takový a priori odmítavý přístup ovšem není fér, tím spíš konkrétně vůči osobě Al-Husseina.

Bývalý wrestler se do čela domácí fotbalové federace postavil již ve věku pouhých 25 let, což může smrdět protekcí urozeného šlechtice, ve zpětném zrcátku se ale všechno jeví být v naprostém pořádku.

Za ani ne 40letým funkcionářem totiž zůstávají zcela konkrétní výsledky.

Byl to koneckonců Al-Hussein, kdo na přelomu tisíciletí konečně sjednotil tradičně nesourodý Blízký východ pod jednu střechu Západoasijské fotbalové federace (WAFF). Právě její zásluhou se nyní každé dva roky koná zpravidla dobře organizované regionální mistrovství, které do té doby suplovaly akorát zmatky provázené Panarabské hry či Arabský pohár národů.

Ještě větší a rozmanitější přínos má potom Al-Husseinova neziskovka s názvem Asijský fotbalový rozvojový projekt (AFDP), která nabízí pomocnou ruku strádajícím milovníkům kopané doslova ve všech koutech nejlidnatějšího světadílu.

Jordánskému princi jsou takto nepřímo zavázáni třeba v Kambodži, kde jeho AFDP bojuje proti "obchodu s bílým masem" na hranicích s Thajskem. Či v syrských uprchlických táborech, kde se pod dohledem AFDP pořádají speciální trenérské kurzy. Případně v Kyrgyzstánu, kde AFDP pokládalo nová hřiště s umělou trávou. Anebo v Indii, kde AFDP rozjíždělo takzvaný "Kouzelný autobus", který v tuhle chvíli přispívá ke vzdělávání čtvrtmilionu znevýhodněných dětí.

Zpátky na domácí půdě pak sympatický třicátník ve spolupráci s Asijskou fotbalovou konfederací (AFC) a Chevroletem distribuoval na pět tisíc ultra-odolných fotbalových balonů do 50 různých jordánských škol a zrovna loni v prosinci spouštěl iniciativu na podporu dětí s vadami sluchu.

Pravda, výše uvedené výdobytky jsou bez výjimky záslužnými počiny, z nichž reálně benefituje pouze asijská fotbalová veřejnost. Jenže faktem je, že všechny jeho dosavadní mandáty také Al-Husseina zavazovaly k oddané službě asijské kopané a ničemu jinému.

Kromě dlouholeté práce pro jordánský svaz se dále Ali bin Al-Hussein angažuje ve strukturách zmíněné AFC a čistě na vlastní kontinent se měl soustředit rovněž coby úředník FIFA. Tam sice plnil honosně znějící roli viceprezidenta, to však specificky s ohledem na asijské záležitosti.

Vyčítat tudíž Al-Husseinovi, že dosud nic neudělal pro Evropu a západ obecně, by bylo zhruba stejně nespravedlivé jako kárat Michela Platiniho za nedostatek starosti o africkou kopanou.

Naopak, tohle je vlastně Jordáncova první a na nějakou dobu poslední šance doopravdy ovlivnit celosvětové dění. Vždyť i ten post viceprezidenta FIFA letos po čtyřech letech vyklízí...

Vzhůru do (marného) boje

Hned úvodem je třeba zopakovat, že Sepp Blatter s největší pravděpodobností vyhraje.

Jakkoliv odstoupivší šéf Královské nizozemské fotbalové asociace Michael van Praag princovu kandidaturu veřejně podpořil, samo jeho slovo něco dramaticky ovlivní jen sotva. Blatter má už dávno jistou celou Afriku, ke které se navíc v lednu připojila Oceánie a o dva měsíce později i Jižní Amerika. Za Al-Husseina se naproti tomu jako jeden muž nedokázal postavit ani jeho vlastní kontinent.

Zrovna tu poslední větu - fatálně rozdělenou Asii - je přitom záhodno vytučnit a dvakrát podtrhnout. I z toho důvodu jsou totiž liché veškeré kritické hlasy, které čistě na základě Al-Husseinova arabského původu bez rozmyslu usuzují, že Jordánec podporuje vizi mistrovství světa v Kataru.

Nepodporuje. Naopak je výslovně proti a jeho neúspěšné snahy o zveřejnění necenzurované (!) verze Garcíovy zprávy dokládající korupční praktiky při výběru pořadatelů MS 2018 a 2022 lze nakonec považovat za jediný významný vroubek na Al-Husseinově kariéře vrcholného fotbalového činovníka.

Pakliže by jordánský princ koncem loňského kalendářního roku ve svém úsilí přeci jen pohodil, Blatterova pověst by zřejmě kriticky utrpěla a páteční boj by se následkem toho mohl alespoň jakž takž vyrovnat. Takhle se místo toho nějaká představa bitvy na ostří nože zdá být dočista naivní.

Jak na stránkách Financial Times vhodně zdůrazňuje renomovaný autor Simon Kuper, Sepp Blatter je navýsost schopným pragmatikem a velice obratně se postupem času naučil vůbec nepočítat s podporou západu, jehož faktický význam se dnes docela běžně přeceňuje.

Ať už je kvalita jejich výběrů sebevíc nesrovnatelná, ve finále se hlasy z Kajmanských ostrovů a Francie vyvažují naprosto stejným množstvím zlata - přičemž podrobit si prvně jmenovanou destinaci dá logicky mnohem menší práci než naklonit si evropského titána.

Na konto fotbalové asociace se sídlem kdesi v Karibiku proto za posledních 13 let doputovaly celé dva miliony amerických dolarů, takže dnes opravdu není těžké odhadnout, zdali tamější papaláši preferují status quo, či nikoliv.

Rodák z turistického kantonu Valais jednoduše ví, jak na to, a relativně snadno si po léta udržuje image prezidenta, který se stará. Důležitou funkci v tomto ohledu plní jeho program Goal, který každou z 209 členských federací FIFA opravňuje k žádosti o jednorázový grant na konkrétní projekt v maximální výši 500 tisíc dolarů (letos čerstvě 600).

Takové možnosti dosud nevyužily pouze čtyři země, a tak bylo přesně touto cestou hrazeno vskutku ledacos - mimo jiné třeba výstavba nové centrály andorrského svazu. Kupříkladu 11 oceánských svazů přitom od roku 1999 z fondu Goal v průměru odčerpalo 4,6 dotací; zatímco jedna taková průměrná evropská asociace se na tentýž zdroj peněz obrátila pouze 2,6krát.

Dál už je to celkem jednoduchá matematika, nemyslíte?

Ne náhodou si tedy Sepp Blatter může dovolit ke své prezidentské kampani přistupovat tak bohorovně. "Ve FIFA působím už 40 let. Sedmnáct roků vykonávám funkci prezidenta. To je můj manifest," prohlásil 78letý veterán, skálopevně přesvědčen o svém čtvrtém znovuzvolení.

Blatter letos v prezidentských volbách čelí soupeři poprvé od roku 2002, kdy odrazil útok jiného zkušeného pardála Issy Hayatoua. Snad jen hotovou "shodou okolností" se teď dlouholetý šéf africké kopané tváří jako Blatterův největší kamarád.

To Ali bin Al-Hussein představuje úplně jinačí případ. K Blatterovi měl dříve velmi blízko a jedině s jeho posvěcením také šplhal hierarchií FIFA. Postupně však procitl a teď se mu staví mimo jiné z obyčejného přesvědčení, že je nutno něco změnit...

---

O žádné klání dvou různých podob koncentrovaného zla tím pádem v pátek kráčet nebude. Ba co víc, jordánský princ je v mnoha ohledech učiněným Blatterovým protipólem.

Na rozdíl od výrazně staršího Švýcara Al-Hussein dlouze studoval v zahraničí, na Britských ostrovech i na prestižní princetonské univerzitě v USA, a vládne tedy dokonalou angličtinou. Navíc se neštítí ušpinit si trochu své urozené končetiny, když dříve coby průzkumník sloužil jordánským zvláštním vojenským jednotkám, a do terénu se čas od času vydává stále.

Nedávno takhle Al-Hussein navštívil Irák, kde se snaží podílet na rehabilitaci tamější fotbalové scény, která ještě loni nedisponovala ani vlastní nejvyšší soutěží. A přímo ve své domovině princ vrchem spravuje bezpečnostní centrum se zaměřením na krizový management, jež se momentálně vypořádává zejména s hrozbou v podobě Islámského státu.

Třebaže tedy Al-Hussein automaticky generuje očekávání zazobaného arabského princátka, jde daleko spíš o kandidáta z prostého lidu.

"V mnoha ohledech má blíže k příznivci hry než funkcionáři. (...) Mimo ty nejformálnější události se vyhýbá světu honosných obleků, a když jsem s ním v Ammánu (hlavním městě Jordánska - pozn. red.) poprvé obědval, poručil si McDonalds," vypráví na stránkách australského SBS výjimečně zcestovalý žurnalista Scott McIntyre, jenž pro vášnivého fanouška Arsenalu nemá nic jiného než slova obdivu.

Ženy vpřed

Kde se pomyslné nůžky mezi oběma kandidáty rozevírají do vůbec největší šíře, to je přístup k ženské kopané.

Úřadující prezident FIFA zrovna na začátku tohoto měsíce možná sám našel tu drzost označit se za "kmotra ženského fotbalu", ve skutečnosti by však takové označení lépe sedělo na Al-Husseina. Jeho zájem je totiž ryzí, nikoliv předstíraný jako u Blattera.

U Jordánce vážně nehrozí, že by z něho vypadl podobně sexistický výrok jako kdysi z jeho konkurenta, jenž za účelem zvýšení sledovanosti ve vší vážnosti navrhoval, aby fotbalistky začaly nosit těsnější šortky a kratší trička. U Al-Husseina by patrně nehrozily ani stížnosti ze stran samotných hráček na to, že je šéf celosvětové zastřešující fotbalové organizace při předávání individuálních ocenění vůbec nepoznal.

Ne, Ali bin Al-Hussein to s ženami myslí dobře a upřímně, o čemž existuje celá řada důkazů.

Tím prvním je rovnou největší úspěch Jordáncovy kariéry: zrušení diskriminačního zákazu nošení hidžábů, tradičních muslimských šátků. K tomu došlo roku 2012 a samozřejmě se nejednalo o nic jiného než o vzdor Seppu Blatterovi, jehož FIFA se o zavedení daného banu zasloužila v první řadě.

Co lze Al-Husseinovi dále přičíst k dobru, to je například ustavení ženské juniorské ligy v Palestině - zemi, kde nemají na růžích ustláno ani muži-senioři - a také fakt, že se princova (malá) domovina aktuálně pasuje do role neoficiálního lídra ženské asijské kopané.

Právě Jordánsku bylo přiklepnuto hostitelství příštího ročníku ženského mistrovství světa do 17 let, což zároveň znamená jednu velkou premiéru pro celý arabský svět, kam se napřesrok zástupkyně něžného pohlaví ke srazu světové elity dostaví vůbec poprvé v dějinách. V širším měřítku tím potom Jordánsko napodobí akorát Čínu s Thajskem, jakožto jediné další asijské státy se zkušenostmi s pořádáním mezinárodních ženských turnajů.

Pokud si nyní říkáte "no a co?" a na jazyk se vám derou připomínky, že naši polokouli přece nemusí něco tak marginálního zajímat, máte při vší úctě pravdu jen zčásti.

Ano, nemáme tu žádnou Saúdskou Arábii ani Írán, kde od islámské revoluce (1979) ženy nemohou navštěvovat v podstatě žádné sportovní události. Rovněž "vyspělý" západ má nicméně s respektem vůči ženám nemalý problém.

Jeho vlajkové lodě, USA a Velká Británie, kupříkladu zrovna řeší případy neustále urážených, systematicky ponižovaných reportérek; a sexismus konkrétně na Ostrovech promlouvá doopravdy do všech možných fotbalových sfér. Tamější svaz ostatně roku 1921 ženám provozování kopané výslovně zakázal, což platilo celé příští půlstoletí.

Jistě, po vzoru samotného Seppa Blattera zde můžete hravě namítnout, že fotbal je zkrátka příliš "macho" na to, aby umožňoval patřičnou integraci žen do vlastních struktur. Jenže jakmile uvážíte, že až 20 % návštěv zápasů anglické Premier League tvoří příslušnice něžného pohlaví, měly by vám takové argumenty rázem přijít lehce absurdní. (Stejně jako třeba ten fakt, že až do roku 2013 neseděla ve výkonném výboru FIFA žádná žena.)

Ženy jsou zkrátka nedílnou součástí dnešního světa kopané, respektive by jí měly být, a jakkoliv výše nastíněný neduh i další fotbalové rakoviny lusknutím prstu nevyhladí ani jiný, proaktivní prezident, záruka diametrálně odlišné perspektivy by nám pro teď mohla a vlastně i měla stačit.

Jestli se totiž na něčem shodne snad úplně každý příznivec kopané, je to enormní zatuchlost FIFA. A takový odér by Al-Husseinovi nevoněl zcela určitě...