Africký zápisník XII. aneb Z Egypta zase Salah suverenita

V Africe včera skončily zápasy skupinové fáze Poháru; dosavadní sedmičku potvrzených čtvrtfinalistů doplnili Egypťané, kteří ve skupině D porazili dosud vedoucí Ghanu 1:0 a přeskočili ji na prvním místě. Do postupové hry mohlo ještě promluvit i Mali, to by ale nesmělo s ugandským outsiderem pouze remizovat 1:1.

Faraoni postoupili se sedmi body a souhrnným skóre 2:0; Ghana má bodů šest a včera inkasovala vůbec poprvé. Uganda se dočkala prvního turnajového gólu po téměř čtyřech dekádách. Celkově nízký počet branek v "déčku" je nutno přičíst i katastrofálním stavům hřišť mimo hlavní centra v Libreville a Franceville.

Ghaňané s Egypťany zkřížili síly na dlouhodobě kritizovaném pažitu v Port-Gentil, přičemž před výkopem se dokonce spekulovalo o tom, že pořadatelé zasypávali holá místa posekanou trávou. Zápas mezi Mali a Ugandou ve městě Oyem zase místy připomínal spíše vodní pólo; takový Larry Kizito, jehož střelu zastavila bezprizorní louže, si o tom jistě myslí své. Stejně jako všichni fanoušci.

Uganďané však nakonec alespoň dílčího úspěchu dosáhli, na rozdíl od Mali, jehož kouči Alainu Giressemu nejspíš definitivně ujel vlak. A ještě jedna zajímavost: v Port-Gentil proti sobě nastoupili dva zasloužilí jubilanti. Egyptský gólman Essam El Hadary odehrál 150. reprezentační zápas, kapitán Černých hvězd Asamoah Gyan završil rovnou stovku. Ještě, než se však tito dva titáni africké kopané mohli utkat v očekávaném souboji tváří v tvář, odklopýtal zraněný Gyan ze hřiště...

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou.

---

1. Egypťané se hlásí mezi kandidáty na zlato. S výjimkou Nigérie 2013 je v posledních letech železným pravidlem, že Pohár vyhrává především pevná herní organizace: Renardovy týmy vždy vycházely z funkčního systému, stejně tak Shehatův Egypt - a Héctor Cúper by letos na svého slavného předchůdce mohl navázat.

Před turnajem se mluvilo o tom, že na Faraony nebude hezký pohled; argentinský matador svým svěřencům naordinoval tuhý defenzivní fotbal, těžící z enormních zkušeností zadní linie (v čele s nejstarším hráčem historie Poháru), což fanoušci úplně nekvitovali. Jenže ono to, zdá se, bude fungovat. Egypťané na turnaji rostou zápas od zápasu a včera proti Ghaně předvedli učebnicově organizovaný výkon.

Zejména oba stopeři, Gabr s Hegazym, byli jednoduše nepřekonatelní, a ve spolupráci se zodpovědně hrajícími beky a pozičně disciplinovaným Tarekem Hamedem na štítu perfektně eliminovali ghanskou ofenzivní hrozbu. Christian Atsu, který si v prvních dvou zápasech dělal, co chtěl, byl včera egyptskou obranou vyloženě frustrován. Totéž platí i pro André Ayewa. Je sice fakt, že Černé hvězdy nemusely hrát naplno - postup už měly v kapse - nicméně pohled na to, s jakou samozřejmou lehkostí Faraoni vynulovali jednu z nejnebezpečnějších ofenziv kontinentu, dává Cúperovi do vyřazovacích bojů reálnou naději.

2. Momo Salah se probudil v pravý čas, musí ale pokračovat. Celý Cúperův systém má vlastně jediný háček, ale za to pořádný - Egypťané neprohrávají, aby ale dokázali vítězit (pokud možno přesvědčivě), nutně potřebují pomoc svého nejtalentovanějšího hráče. Momo Salah byl v prvních dvou duelech nepřesvědčivý a Faraoni v důsledku působili dojmem sice organizovaného, ale ve výsledku vlastně bezzubého týmu; včera konečně předvedl adekvátní výkon a na hře to bylo vidět.

Je dobrou zprávou, že Salah půjde do play-off proti Renardovu Maroku sebevědomý a uklidněný prvním vstřeleným gólem. Vzhledem k tomu, že "stínový hrot" Marwan Mohsen zatím zůstává za očekáváním, však bude potřeba, aby ve včerejší formě pokračoval i nadále. Pokud to dokáže, může se Egypt po sedmi letech vrátit na trůn. Pokud ne, je klidně možné, že jej Maročané vyřadí po výsledku 0:0 na penalty.

(dz)


1. Ghana skutečně nemá plán B. Proti Ugandě i Mali vypadaly výkony Černých hvězd jako přes kopírák: drtivý nástup, silný důraz na křídelní hru a ofenzivní smršť podporovaná intuitivní souhrou Atsua a bratrů Ayewů (na jejichž pobídky číhal kapitán Gyan). Takto vydrželi Ghaňané hrát vždy až do poločasu a do kabin šli se zaslouženým vedením, aby se následně po změně stran podivně zatáhli a dovolili soupeři převzít iniciativu. Nakonec z toho byly dvě šťastné výhry, ale také otázka, co se stane, až se tým Avrama Granta střetne se silnějším sokem. S někým, kdo ho do úvodního tlaku jednoduše nepustí.

Včera se tento scénář naplnil - a Ghana byla bezradná. Pravda, Jordan Ayew sice začal pouze na lavičce, Atsu, Dedé a Gyan však nastoupili od první minuty; Egypťané s tím neměli problém. Cúperova poměrně jednoduchá (byť precizní) taktika aktivního blokového bránění vymazala jediný úspěšní herní mód Hvězd. A Avram Grant ukázal to, co tak nějak všichni tušili: totiž že žádný záložní plán ani nemá. Držet míč za stavu 0:1 a bezradně kroužit kolem kompaktní defenzivy soupeře není plán.

2. Osudová chyba Avrama Granta? Nabízí se otázka, podle jakého klíče izraelský kouč určoval základní sestavu. Pokud má tým v tomto pohárovém systému jasný postup po dvou skupinových zápasech, dochází většinou k jednomu ze třech scénářů:

a) trenér postaví opory, protože potřebuje skupinu vyhrát;
b) trenér postaví opory, protože je chce sehrát před play-off;
c) trenér pošetří opory a postaví náhradníky.

Grant nesplňuje ani jednu možnost. Nasadil sice tři nováčky (Yiadom, Badu, Tetteh), ale zároveň v sestavě nechyběly ty největší hvězdy včetně Asamoaha Gyana; Ghaňané se přitom sehrávat nemusí, vždyť v téže sestavě hrají rok a půl, a vyhlídka potenciálního prvního místa ve skupině pro ně ve skutečnosti byla spíše nevýhodou (Renardovo Maroko budí ve čtvrtfinále přece jen větší respekt než sice sebevědomé, ale přece jen naivně hrající Kongo). Proč tedy nezasáhnout do sestavy výrazněji a nerozehrát více náhradníků?

Asamoah Gyan se po čtyřiceti minutách hry zranil a musel jej vystřídat Jordan Ayew. V tuto chvíli není jisté, jestli - a v jakém stavu - bude ve čtvrtfinále moci nastoupit. Pokud by Grant přišel o svého talismanického kapitána a nejlepšího střelce, šance Ghany na titul strmě klesnou. Gyan by svůj jubilejní start tak jako tak ve čtvrtfinále zaznamenal; stálo to potom za to?

(dz)

---

1. Bez Keity a spol. potřebují Malijci změnu nejenom kádru, ale i filozofie... Bronzové úspěchy z let 2012 a 2013 byly založeny na dvou faktorech: jasně definovaný, byť často nekoukatelný herní styl, a silná kostra týmu kolem Adama Tamboury, Cheicka Diabatého a kapitána Seydou Keity. V roce 2017 už ani jeden z této velké trojky v kádru není - na strategickém plánu se ale nic nezměnilo.

A to je chyba, protože Keita s Diabatém nebyli pouze produkty starého systému; byli jeho integrální součástí, bez které by ani nikdy nemohl fungovat. Keitovo neohrožené vůdcovství a Diabatého schopnost udělat z každé standardky potenciálně vražednou situaci letos zkrátka chyběly. Když z funkčního modelu odstraníte jeho nejdůležitější hnací motor, zůstane prázdná skořápka bez šance na úspěch. Jak bylo vidět na průměrném, upachtěném, ba místy přímo trapném výkonu proti papírově výrazně slabší Ugandě.

2. ...a proto musí Alain Giresse odejít. Malijci úspěšně zahájili generační proměnu, jenže trenérský dinosaurus Giresse se za oněch pět let neposunul ani o píď. Vezměme si příklad Yvese Bissoumy: individuálně nejlepší hráč celého týmu (či alespoň s největší aktuální formou) přišel na hřiště dvakrát jako náhradník a pokaždé udělal rozdíl. Proti Ugandě jej Giresse konečně využil od začátku a mladý středopolař se odvděčil výstavním vyrovnávacím gólem.

Jenže při pohledu na to, jak se - a nejen on - zoufale snaží cokoliv vymyslet, bylo jasné, že francouzský kouč své mladé talenty jednoduše svazuje, neumí s nimi pracovat, snaží se je vecpat do rolí, které dobře zná (ale fotbal se mezitím posunul o kus dál). Bissouma není Keita, Moussa Marega není Diabaté. Giresseho nulová strategická invence uškodila nejenom jeho nejtalentovanějším hráčům, ale i Mali samotnému. Musí odejít.

(dz)


1. Gratulace! S odstupem času bylo asi přece jen příliš naivní označovat Ugandu za černého koně skupiny, či dokonce celého šampionátu. Na to jsou Jeřábi skutečně až příliš slabí, respektive nezkušení na velké mezinárodní scéně. Přesto si ale zaslouží pochvalu: vysoce favorizovanou Ghanu dokázali zatlačit, proti Egypťanům drželi 89 minut bezbrankový stav, a včera, už bez šance na postup, vyválčili sympatický bod.

Nutno dodat, že zaslouženě. Na příšerném trávníku v Oyemu moc fotbalové krásy k vidění nebylo, Uganďané ale byli silnějšímu soupeři vyrovnaným soupeřem - a radost, která v jejich řadách vypukla po vedoucí brance Farouka Miyi, byla až dojemná. Není divu: pro Jeřáby to byl první gól na mezinárodním turnaji po dlouhých 39 letech. Svěřenci Milutina Sredojeviće opouští turnaj jako poražení, ale se vztyčenými hlavami.

2. Jak je důležité míti lídra. Ve srovnání s výše zmíněnou absencí Seydou Keity v malijském týmu ještě více vyniká role, kterou v Ugandě hraje zkušený štítový záložník Tony Mawejje. Devětadvacetiletý islandský legionář a držitel nejvyššího počtu startů v národním dresu přišel na hřiště jako střídající hráč, takřka okamžitě ale dal rozhárané ugandské hře potřebný řád, a co především, poskytl spoluhráčům skoro hmatatelnou psychickou podporu. Také šli Jeřábi brzy do vedení, a i když nakonec po Bissoumově parádním přímém kopu berou jenom bod, Mawejje zůstane v paměti fanoušků jako jeden z mála Uganďanů, kteří na Poháru vyrovnali vysoký turnajový standard.

Střelec Miya a gólman Dennis Onyango jsou dalšími příklady; své záblesky měl i šikovný forvard Massa (hlavně proti Egyptu). Pokud by se tento (dlouho budovaný a piplaný) tým probojoval i na další edici Poháru, může dokázat více. Letos to pro Mawejjeho a spol. byla navýsost sympatická premiéra.

(dz)