Africký zápisník XI. aneb Mon Dié! Takhle se Ounas dávají góly!

Po skupinové fázi budeme mít celkem tři stoprocentní mančafty a všechny tři pochází ze severní části Afriky, kde se také tento šampionát koná. Náhoda? Nemyslíme si. Alžírsko zároveň završilo skupinovou fázi s devíti body poprvé od roku 1990, kdy záhy také slavilo své první a jediné zlato. Náhoda?

Třetím stoprocentním účastníkem APN je vedle Alžírska a domácího Egypta ještě Maroko, které to ve skupině D uhrálo takzvaně na jistotu třemi výhrami 1:0. Ze druhého místa ho do osmifinále doplní Pobřeží Slonoviny a dveře zatím zavřené nemá ani Jihoafrická republika. Namibie se předvedla sympaticky, ale góly jí prostě scházely.

Skupina C se uzavřela dvěma jasnými výhrami favoritů a dle očekávání téměř určitě osmifinalistu nevyprodukuje. Keňa je momentálně třetí se třemi body a výrazně záporným skóre, takže se nachází za DR Kongem i JAR.

---

---

SKUPINA C




1. Dnešek nám dal nahlédnout spíš toho horšího, co Senegal může nabídnout. A to by se svým způsobem dalo vykládat i jako pozitivum — že Senegal může jenom růst, že si postup z druhého místa zajistil, aniž by musel přepnout z dvojky na trojku, a bude tedy plný sil, že příště už Mané třeba promění 100 procent svých penalt, a co já vím, co ještě. Ovšem takový apologetický pohled na věc, který apriori vychází z předpokladu, že je Senegal favoritem na celkové vítězství a má na papíře dost možná nejsilnější tým (alespoň tedy co se personálního obsazení všech řad týče), nemůžeme aplikovat donekonečna.

Možná je tedy načase přijmout realitu, že tahle koncentrovaná profesura a čekání na Godota (alias Maného) je tak trochu senegalský groove. Pasuje to k Aliouovi Cissému a jeho vyklidněné nátuře? Stoprocentně. A je to nutně cesta do záhuby? Těžko říct, a možná ani ne. Je to koneckonců pořád lepší než fotbal takového Egypta, favorita mnohých na medaile — minimálně je to pevnější vzadu a jistější na míči, když Badou N’Diaye před našima očima roste do špičkového dirigenta a pochlapuje se i Gana Gueye.

A nezapomínejme též na rok 2017, kdy to zpětně vypadalo, že Senegal takříkajíc přepálil start a následně vypadával hned ve čtvrtfinále jako do té doby patrně nejdominantnější tým. Teď na to jde možná opačně?

2. Sám Mané je takový... rozpačitý, posetý otazníky. S analýzou turnaje Sadia Maného si úplně nevím rady. Proti Alžírsku byl okopávaný a nepříliš ve hře, a přece měl pro svůj tým v konečném důsledku správně vyhrát červenou kartu i penaltu (ve dvou různých momentech). Také teď na něm neustále viseli dva soupeři a on se za takového stavu v první půli rád svezl s celkovým senegalským naladěním na styl "ono se to nějak uhraje".

V druhém dějství Mané povyrostl — tentokrát už penaltu proměnil a užíval si více volnosti. Sice za stavu 3:0 začal sólovat, když neměl, a naopak přihrávat, když se to až tak nenabízelo, ale to už si to mohl dovolit. A dovolit si to mohl i díky skvělé brance Ismaïly Sarra, který sice využíval zaváhání gólmana, ale zároveň stále zakončoval z těžké pozice a výtečně. Právě Sarr a Keita Baldé, který se dnes s menšími šrámy šetřil, budou pro senegalský postup turnajem neméně důležití — jak jsme ostatně avizovali už v předturnajovém preview.



1. Všechny body jsou v podstatě za první poločas. Tehdy se Keňa nebála hrát, a to bylo zajímavé, ba příjemné zjištění. Poté, co na Alžírsku vyrukovala s čistě negativní taktikou, jsem zde s ničím jiným nepočítal, ale Harambee Stars pravděpodobně Senegalcům rychle "odebrali teplotu" (tj. vytušili jejich letargické naladění) a jali se jednat. Vedlo to k něčemu závratnému? Inu... ne. Ale třeba Olunga nebyl v první dvacetiminutovce až tak daleko od využití dvojího zaváhání obránců soupeře, a to se počítá.

Navíc, body nutno přidat také za prvopoločasový výkon samotného Patricka Matasiho. Brankář Keni je sice podepsán pod otevírací brankou, kdy zmatečně vyběhl z čáry za balonem, s nímž se mohli v klidu vypořádat obránci (což je taková letošní zvyklost velké části brankářů), ale to mu budiž odpuštěno vzhledem k tomu, že jenom díky jeho dvěma skvělým reflexním zákrokům plus chycené penaltě vůbec Keňa byla o poločase stále v zápase.

2. Ty penaltové fauly... to je vážně málokdy vídaná katastrofa. Kdybych si v rámci očisty po bezgólové sobotě nenaladil Gold Cup a utkání Haiti s Kanadou, kde se Godinho (kdepak, žádný brazilský kouzelník s dredy, jak si ho nejspíš teď v duchu představujete) vytasil s touhle parádní kosou, neměl bych problém označit všechny tři penalty proti Keni za ty nejméně sporné v dějinách přinejmenším tohoto léta.

Odhiambo v prvním zápase měl zato, že bude rozumné vertikální zajet do horizontálně běžícího Atala. Musa Mohammed byl při faulu Cisse asi tak dvě sekundy za balonem. A konečně Philemon Otieno se pro jistotu rozhodl jít kolíky napřed po Sarrově stojné noze, takže mu ji divže nezlomil a ještě si tak vykoledoval druhou žlutou kartu. Vážně neskutečné. A nejhorší je, že Keňané jako dřevorubci vypadali i mimoto.

(td)

---

1. Djamel Belmadi má plán B, což je víc, než se dá říct o ostatních favoritech turnaje. Možná s výjimkou Hervé Renarda. A to se počítá.

V zápase proti Senegalu nastoupili Fenci v nominálním 4-2-3-1 s kreativní, technickou podhrotovou trojicí a mladým Karimem Benzemou, který si na tomto turnaji bůhvíproč říká Baghdad Bounedjah, na devítce. Teď s Tanzanií zvolil kouč Belmadi přímočařejší 4-3-3, všechny tři podhrotové hráče (Belaïli, Feghouli, Mahrez) nechal na lavičce a útok postavil na Honzovi Kollerovi, který si na tomto turnaji bůhvíproč říká Islam Slimani, a Adamu Ounasovi. Výsledek? Slimani přihrál Ounasovi na dva góly, Ounas přihrál Slimanimu na jeden gól, a Alžírsko rozmetalo nebohého soupeře 3:0 už v poločase.

Jasně, je to jen Tanzanie. Podobně slabý soupeř už Fenky na turnaji čekat nebude. Ale samotné vědomí, že Belmadi může jen tak z plezíru vyměnit devět (!) borců základní sestavy a přesto zaznamenat nejsuverénnější dosavadní triumf, je pro Alžírsko obrovskou psychickou vzpruhou. Tohle je regulérní kandidát na zlato.

2. Egyptské slunce severoafrickým týmům očividně svědčí. Samozřejmě s výjimkou Tuniska, protože Tunisko to prostě nějakým záhadným způsobem podělá vždycky. Nicméně Alžírsko se přidává k Egyptu a Maroku v defilé týmů, které prošly základními skupinami bez ztráty bodu i bez obdrženého gólu.

Pro Fenky jde o první podobný počin od roku 1990, kdy nakonec brali kontinentální zlato. A pokud postavíme všechny tři arabské výběry vedle sebe, vypadá právě ten alžírský papírově nejlépe; v závěsu za ním je Maroko, které se nicméně potýkalo s mnohem těžší skupinou. Egypťané jsou haluzáci, ale zase hrají doma. Bude to ještě zajímavá bitva, a osobně si moc netroufám odhadnout, který z těchto tří týmů nakonec dopadne nejlépe.



1. Tanzanie nezačala špatně, ale narazila na výkonnostní propast, se kterou zkrátka nemohla nic udělat. První půlhodinu to ještě pro Amunikeho družinu vypadalo... těžko říct. "Nadějně” není správné slovo, protože Alžírsko i v poslepované sestavě hraje úplně jiný sport. V podstatě se jen čekalo na to, kdy favorit konečně zapne. Tanzanie zkrátka slouží jako živoucí argument proti rozšíření Afconu na 24 účastníků: nedá se říct, že by hrála vyloženě pod svoje možnosti, jenže její možnosti jsou prostě příliš nízko.

Tady není co analyzovat. Pozorovat tento zápas bylo podobné jako sledovat první kola národních pohárů, kdy prvoligové týmy masakrují ty poloamatérské, třetiligové.

2. Tanzanská brankářská dvojka nestojí za nic. Tady je video s vtipnými pejsky.



(dz)

---

---

SKUPINA D




1. Čtyři vstřelené góly vypadají pěkně, ale našel Kamara nejlepší složení svého útoku? Spíš nikoliv. Wilfried Zaha prožil otřesný první poločas, kdy jenom běhal do hráčů a přinejlepším tak získával přímé kopy. Bylo to jako Neymar v první půli proti Belgii, akorát s hordou svalů a občasným zaškobrtnutím o míč namísto Neymarovy vytříbené techniky. Wilfied Bony si potom sice počínal obratně, jakmile se zatáhl hlouběji vypomoci s rozehrávkou, ale měl by právě tohle být ten nejzapamatovatelnější znak jeho hry? Určitě ne. Max Gradel nakonec vypadal nejlépe (pomineme-li Zahovo procitnutí v poslední 15minutovce), a to hrál mimo svou pozici na pravém křídle. Bylo to celé takové zvláštně poskládané, navíc bez Pépého.

2. Aspoň sám Franck Kessié se nicméně našel. Pokud útok nevyzařoval žádnou chemii a nezvykle rozpačitě si počínali i stopeři a krajní beci, kteří v prvním poločase zdánlivě takřka nikdy nebyli na svých výchozích pozicích, přičemž zároveň neměli nikoho, kdo by je ideálně doplňoval ze druhé vlny (protože Dié dozadu nepopoběhne a Gbamin si místy hrál na Ronaldinha někde u levé postranní čáry), v prostoru mezi oběma liniemi přeci jen působil alespoň jeden borec řádně srovnaně. A ne, nebyl to Serey Dié, kterému v tomhle ohledu vždy bude hrát do karet to, že se vlastně příliš nehne z místa. Byl to naopak Franck Kessié, který se hýbe z místa neustále a vyskytuje se na pravém křídle stejně jako na pravém beku.

Kessiému je teprve 22 let, a přece to působí, jako by za nároďák tak nějak nemastně neslaně hrál už celou dekádu. Pro Slony byl vždy takovou děvečkou pro všechno, která se díky svému ojedinělému skillsetu (je silný, schopný na balonu, má výdrž, má střelu, je vlastně čistě teoreticky zcela kompletní) využívá veskrze na všechno, a zároveň na nic pořádně. Tentokrát se Kessié výborně naladil a přispěl takřka dokonale ve všech ohledech. Posbíral tři asistence, z toho dvě byly produktem klasického box-to-box záložníka, který táhne míč kupředu, mezitímco ta první byla parádně vyměřeným, pirlovským míčem za obranu. Krom toho mu skoro nebylo možné sebrat míč, a když bylo třeba, vypomohl sem tam i nějakým tím obranným zákrokem.



1. Na jejich útočení se tak dobře koukalo, že prostě odmítám dát nižší známku. Je asi složité si to obhájit vezmeme-li v potaz konečné skóre, ale čistě s ohledem na první poločas a možná i na první hodinu hry byli Namibijci prostě opticky lepší. Oni nemůžou (resp. rozhodně můžou) za to, že neumí střílet... holt pochází z jižní části Afriky, a ta se v tomto směru na letošním šampionátu ukazuje být dočista prokletá.

Namibie je v podstatě takový plagiát JAR, který v lecčems svůj blyštivější "originál" převyšuje. V kombinaci a v mezihře jsou totiž Namibijci možná dokonce ještě šikovnější a sehranější, když mají i něco jako pevně stanovené role. Shitembi u pravé postranní čáry, Shalulile na desítce či více zleva, do toho levé křídlo Hotto a čerstvě pro tento zápas i rozehrávce napomáhající štít Papama — ti všichni si v rychlosti narazí, obkrouží soupeře a... nevystřelí. Je to škoda, protože Gbohouo se v první půli zapotil jen tak dvakrát, mezitímco Sloni v poli se nestíhali otáčet. Ale aspoň že ten jeden gól si nakonec Namibijci dali; to mě vážně potěšilo.

2. Namibijci to nakonec asi až příliš otevřeli. Aby bylo jasno, tak oni na rozdíl od Slonů nejenže mohli, ale taky museli. Namibie potřebovala tenhle zápas vyhrát a pro to se taky zařídila konstruktivnějším double pivotem. Na Slony dokonce přímo vlétla. Jenže to holt šlo na úkor poctivého bránění, resp. poctivé výchozí obranné ulity, kterou se Namibijci prezentovali dříve. Něco holt muselo jít stranou. A tak jakmile se Sloni vzpamatovali a byli připravení trestat, tak také zákonitě trestali a nakonec z toho máme zdánlivý debakl.

Pro Namibijce to byla dosti nezvyklá poloha. Většinou vychází ze zabezpečené obrany a nechávají své borce vpředu rozehrát svou symfonii o samotě, ve třech, čtyřech lidech. Tentokrát se i Larry "Wrecking Ball" Horaeb musel vytahovat až daleko na soupeřovu půlku, a to holt vzadu nadělalo řádnou neplechu. Nyambe s Haosebem potom nejsou marní stopeři, ale zachytávat rozjeté Zahy sami rozhodně nemůžou.

(td)

---

1. Jako zábava to není, ale Maroko postupuje turnajem se zkušeností a suverenitou budoucích mistrů. Nebo minimálně kandidátů na medaili. Hervé Renard sice zatím žádný geniální tah nepředvedl, ale na druhou stranu je třeba vypíchnout, že Maročané postupují z papírové "skupiny smrti” s plným počtem bodů, bez obdrženého gólu, a především s pocitem, že doposud dosáhli tak 50 procent svého potenciálu.

Zatímco totiž u podobně nudně vítězícího Egyptu jsou na první pohled vidět systémové nedostatky (třeba přílišná závislost na Trézéguétovi se Salahem nebo nedůstojně pasivní bránění hubených náskoků proti výrazně slabším soupeřům po dlouhé desítky minut), Maročané své soky jednoduše moc nepouští ke slovu. Paradoxně nejvíc se zapotili proti slabé Namibii, ale to se dá do značné míry svést na "dolaďování” během úvodního zápasu - důležitější byly zápasy proti Slonům a Jihoafričanům. A v nich byla Renardova družina prostě rutinně lepší, a to dost výrazně.

Projeďme si včerejší zápas: Jihoafričané potřebovali nutně bodovat, a také na svého protivníka vlétli s patřičným elánem a agresivitou. Marocká reakce? Prostě počkat, až se vyblbnou. Jihoafričané se evidentně mnohem víc snažili, jenže jediné dvě zajímavé situace za první půlhodinu přišly po brejcích marockého hroťáka En-Nesyriho, kterému byl dvakrát odmáván minimálně hodně hraniční ofsajd.

Toto víceméně trvalo až do nějaké 60. minuty: klinická nuda, protože Maroko jednoduše nemuselo a Jihoafričané nevěděli kudy. Potom, s blížícím se závěrem utkání, přepnula Renardova jedenáctka na vyšší výkonnostní stupeň, začala unaveného soupeře vyloženě bít a nakonec zcela po zásluze brala tři body. Jediný gól přišel možná v samém závěru, ale označit to za haluz by bylo nefér - když se tým prostě rozhodne, že dá gól v závěru, a následně ho opravdu dá v závěru, jak to může být haluz? Tomu se říká splněný plán.

2. Nordin Amrabat je klíčem k marocké ofenzivě. Největší pozornost na sebe před turnajem (po právu) strhával Hakim Ziyech, který prožil v Ajaxu nejlepší sezonu v kariéře, zatímco Amrabat... uhm. Jenže v národním týmu je právě on tím hnacím motorem, který tlačí celou ofenzivu kupředu. Včera skoro ani nebylo poznat, na kterém křídle se vlastně má pohybovat, protože to vypadalo, že hraje na obou zároveň. En-Nesyri mohl z jeho milimetrových pasů klidně vstřelit dva góly. Připočtěme si k tomu jeho výkony z prvních dvou zápasů... a rázem mluvíme o jednom z doposud nejlepších hráčů turnaje.



1. I’ve tried so hard and got so far, but in the end...

...nevím, jak se střílí.

To tak nějak shrnuje jihoafrické představení nejen v tomto zápase, ale vůbec na celém turnaji. Bafana Bafana sice mají promakaný systém po vápno - jejich fluidní prolínání zálohy s útokem, kde si hráči vzájemně mění pozice, víří po hřišti a všelijak se snaží vyvést protivníka z míry, vypadá na pohled docela chytře a šikovně - jenže když dojde na finální produkt, střelu, výsledkem je nula. Doslova nula střel na bránu.

Je to podobně paradoxní a bizarní pohled jako u sousedů ze Zimbabwe: už ve třetí minutě JAR získala roh, který rozehrála viditelně nacvičeným signálem, v němž Percy Tau vystavil sám sebe do ofsajdu. Bylo by to geniální, kdyby to vyšlo, ale ono to nevyšlo, a snad ani Stuart Baxter si nemohl myslet, že by to vyjít mohlo.

To je Jihoafrická republika v kostce.

2. Pokud neumíš zakončovat a chceš postoupit, základem je nehrát jako prase. Ve druhém dějství už bylo jasné, že Jihoafričané hrají na remízu - ostatně střídání Zungua za Kekanu zabralo asi půl hodiny, a to se psala teprve 80. minuta. V pořádku, i to může být legitimní taktický krok, pokud tým opravdu dokáže ubetonovat závěr na 0:0 a nepouští se zbytečně do rizika. Bezgólová plichta by Bafana Bafana s největší pravděpodobností na postup stačila.

Jenže s takovou strategií se obecně nedoporučuje dopřát soupeři 22 přímých kopů. Pak ať se Baxter nediví, že jeho tým prohrál po brance z přímého kopu. V poslední minutě. Ach jo.

(dz)