Africký zápisník X. aneb Jeden gól a už se chipeVezeze

První gól a máte vyhráno, taková byla včera formulka. Žádné 1:0 a žádné dotahování manka. Přitom tu máme první velkou ostudu, kterou si překvapivě uřízla do té doby neohrožená Nigérie a vzdala se tak první příčky ve skupině. Áčko se vším jenom ne přehledem opanoval devítibodový Egypt. DR Kongo debaklem Zimbabwe vylepšilo své vyhlídky...

Jen pár dnů zpátky vypadalo být DR Kongo zcela odevzdané, na prahu konce Ibengého éry, teď dost možná stojí na prahu osmifinále, a jak ho známe, tak nejspíš rovnou i čtvrtfinále. Zimbabwe se totiž zase jednou totálně složilo a mimo jiné skrze dvě hrubky své brankářské trojky nabídlo DRC možnost vyrovnat skóre a vrátit se do hry o jedno z lepších třetích míst.

Nigérie mezitím v béčku končí druhá poté, co na Afconu utrpěla nejpřekvapivější vlastní porážku od roku 1982 a debaklu 0:3 od Zambie. Od té doby Nigérii na Afrických pohárech porážely pouze tyto týmy: Egypt, Ghana (3x), Pobřeží Slonoviny (2x), Maroko, Senegal, Alžírsko (2x), Kamerun (2x)... a nyní Madagaskar. Někdo z té řady jaksi vyčnívá, kdo to asi bude?

---

---

SKUPINA A




1. Tohle musí být nejslabší 9bodový výsledek v turnajových dějinách. Ne vážně, schválně vyzývám kohokoliv, kdo tohle čte, aby v diskuzi nahazoval své favority na nejhaluznější stoprocentní výkon ve skupinové fázi. Já si asi žádného lepšího aspiranta nevybavím.

Egypt má všechno, co dobrý kandidát potřebuje: spoléhal se na výkony přesně dvou hráčů (Trézéguet, Salah), dvěma góly mu pomohl 33letý borec, který ve svých prvních 79 startech za reprezentaci vstřelil právě ty dva góly (Ahmed Elmohammady), brankář El Shenawy dnes se svým nasimulovaným zraněním (jednou to byl bolavý krk či ucho poté, co byl trefený do ramene) natahoval čas celkem třikrát a dvakrát během prvního poločas; a celý tým pak nebyl schopný kontrolovat tempo hry, druhé poločasy proti dvěma dalším (pravděpodobně) postupujícím týmům strávil jen kompletně zalezlý na své vlastní půlce doufaje, a ve finále neinkasoval jen díky nějaké záhadné kolizi ve vesmíru nebo cojávimčemu, protože to je prostě úplně nevysvětlitelný jev.

2. Javier Aguirre je jen Héctor Cúper v mexickém balení. Egypt roku 2017 neudělal devět bodů, jinak by byl rivalem Egypta roku 2019 v námi oznámené soutěži v rámci prvního bodu. Protože tehdejší 7bodový výkon se skóre 2:0 má s tím letošním bohužel tolik společného, že lze těžko uvěřit, že na oba výsledky dohlíželi dva jiní muži. Bylo nám slibováno, že Aguirre rozváže nohy útočníkům Mohsenovi či Kokovi? Výborně, potom gratulace k nula gólům ve skupině a kombinovaným dvěma střelám na bránu. Byl nám slibovaný proaktivní Egypt? Paráda, to musí odpovídat týmu, který měl v průběhu prvního poločasu proti Ugandě stabilně kolem 60 % držení míče a přece se zmohl na o jeden útok více než soupeř.

Jediný slib, jakého Aguirre skutečně dostál, je, že dává více prostoru oběma bekům k útočení. Elmohammady ostatně střílí i góly, což už jsme si řekli. Jenže to jde taky na úkor toho, že pak speciálně Ashraf Ayman na levé straně moc nepřispívá bránění. Jak Trézéguet, tak Salah se typicky nehnou dozadu ani na krok, a když pak Ayman zároveň brání dosti natěsno se svým levým stoperem, je o zábavu postaráno. Egypt měl jediné štěstí, že se pravý bek Ugandy Wadada uživí hlavně do defenzívy. Egypt měl vlastně pořád štěstí, ať už to byly několikeré zbytečné fauly kolem pokutového území trestané akorát mizernými pokusy jinak výtečného exekutora přímých kopů Farouka Miyi, nebo cokoliv jiného. Haluz na entou.



1. Uganda byla jasně lepší, netřeba se zdržovat s nějakými okecávačkami. Trenér Desabre aspiruje na jeden z největších objevů turnaje, protože s tímhle týmem zatím nakládá opravdu výtečně. Na stopera pro tento duel namísto veterána Jjuka dosadil 22letého Timothyho Awanyiho z domácího KCAA, a ten se mu hned odvděčil parádním obráním Trézégueta ve skluzu a obecně zodpovědnou, silovou hrou. Spolu s dalším mladším nováčkem v sestavě Wadadou, který levé křídlo Egypta výborně navazoval, se de facto postarali o to, že tahle strana pro Egypt neexistovala a jediná cesta k nebezpečí vedla přes neschopného veterána Hassana Wasswu na levém stoperu (faulujícího na ten přímý kop Salaha).

Alespoň to tedy platilo, dokud Wadada jednou zbytečně neopustil linii a nenechal za sebou akry volného prostoru, které vedly ke druhé brance. *povzdech*

Každopádně tahle Uganda jinak vážně moc dobře věděla, co dělá. V první půli se bez balonu stavěla do 4-4-2 s Faourkem Miyou jako pravým záložníkem, a Egypt byl takhle zcela konsternovaný. Směrem dopředu pak středem hřiště Cranes proplouvali jako nic. Lumala Abdu už po dvou zápasech platil za objev šampionátu a dnes se k němu přidal další křídelník Kyambadde; oba mají chuť překonat hráč 1 na 1 a počínají si přitom obratně, s parádní rovnováhou. Jejich průniky vedly k četným faulům, jedné žluté kartě a mnohým příležitostem pro Miyu vyrovnat z přímého kopu. Bohužel, tak se nestalo, nicméně příslib tu je.

2. Falešná devítka nemusí být ta správná cesta. Kyambadde s Awanyim se tedy osvědčili, ale zlehka kontroverzní rozhodnutí posadit útočníka Kaddua se zas tolik nevyplatilo. Takhle, s Okwim na falešné devítce měli Uganďané na hřišti více borců schopných si narazit a v rychlosti přejít dopředu. To je fajn základ, a proto to asi Desabre dělal - egyptský střed pole ani Hegazy ostatně nejsou nejrychlejší.

Jenže Okwi byl zároveň celou dobu fyzicky vyloženě šikanovaný silnějšími Baherem El Mohamadym a Hegazym, přičemž samozřejmě nezabíhal za obranu, a Ugandě tak opravdu vůbec neposkytoval cokoliv jiného. Kaddu má sice sklony se často chytat do ofsajdových pastí, ale aspoň tyhle atributy jakž takž má.

A pak je tu ještě jedna věc k řešení: veterán Denis Onyango sice nebyl úplně nejbystřejší při Salahově gólu, ale jinak je velkou oporou Ugandy a z tohoto utkání musel odstoupit zjevně velmi otřesený. Na trávníku seděl dobrých pět minut a doktoři mu museli intenzivně chladit prostor za krkem. To nevypadalo vůbec dobře, a pokud Uganda musí nastoupit s náhradníkem, dojde vážně k drastickému propadu v kvalitě. (td)

---

1. A cenu pro nejvíc frustrující vystoupení na turnaji získává... Zimbabwe. Vážně. Brave Warriors dokonce ani včera, navzdory prohře 0:4, nevypadali opticky až tak špatně. Dá se dokonce argumentovat, že v poli byli na pohled právě oni tím lepším týmem. Rozhodně jejich hra vypadala elegantněji. Khama Billiat, Knowledge Musona a Talent Chawapiwa opět udržovali soupeře v pozoru svým pohybem a sehraností. Do protivníkova vápna se opět snášely tucty potenciálně nebezpečných centrů. Kouč Sunday Chidzambwa dokonce správně vytušil, že by levému bekovi Rolandu Pfumbidzaiovi slušela vytaženější pozice, a posílil zálohu o jednoho muže; ve vzniklém 4-3-3 tak čtyřiadvacetiletému obránci Bloemfontein Celtic vykrýval záda Ovidy Karuru, a Pfumbidzai několikrát z pozice falešného křídla skvěle zahrozil. Potud vše v pořádku.

Jenže Zimbabwanům prostě tento turnaj nesedl. Je to paradoxní, protože zanechali mnohem lepší dojem než předloni, ale nakonec (stejně jako předloni) odjíždí domů jako spráskaní psi. Musona by na tomto turnaji netrefil ani vrata od stodoly, i když fotbal hrát evidentně umí - do těch šancí se koneckonců nějak musel dostat. První dva gólmani se v průběhu turnaje zranili a ten třetí pustil úplně všechno. Skoro jako by na Brave Warriors někdo uvalil nějakou bizarní kletbu. Škoda. Jenže když z patnácti střel na bránu míří jedna (!!), a to ještě nepodařený pokus o přetažený centr přímo z rohu, asi moc víc očekávat nemůžete.

2. Chudák Elvis Chipezeze. Na jeho obranu musíme říct, že gólmani jako on by asi na mezinárodních turnajích startovat neměli - Chipezezemu je 29 a chytá zimbabwskou ligu za tým, který loni skončil čtrnáctý. Taky jel jen jako trojka, pro všechny případy. Jenže... do té nominace se snad nějak dostat musel. I brankářské trojky by měly umět aspoň chytit míč, který se plouží po zemi doprostřed brány. Chipezeze nevypadal ani jako fotbalista, ale spíš jako nějaký borec, kterého našli před odletem v Harare na nádraží.

Toto byl bez přehánění nejhorší výkon brankáře na velké reprezentační akci, který jsem kdy v životě viděl - nebo minimálně nejhorší od památné show Jihoafričana André Arendseho na MS 2002 proti Španělsku. Dokonce i různí Mathlouthiové a podobní babralové většinou zkoní jenom jednu akci. Chipezeze totálně vypnul hned dvakrát, do toho ještě zavinil penaltu (to se mu vyčítat moc nedá, ale na psychice taková věc asi taky nepřidá) a po gólu na 0:4 se na hřišti regulérně složil. Možná bylo na vině i lehčí zranění, které si přivodil v první půli, ale protože Zimbabwe už žádného dalšího gólmana v nominaci prostě nemá, musel na hřišti zůstat. Jako bylo to vtipný jako prase, ale stejně je mi ho líto. Chudák.



1. Florent Ibengé je služebně nejstarším koučem na turnaji, takže by člověk tak nějak předpokládal, že svůj tým bude nejspíš dobře znát. To je největší výhoda toho, že někde pracujete dlouho: poznáte své pracovní prostředí, jeho filozofii, základní podmínky, detaily a specifika. Zkrátka by se vám nemělo stávat, že najednou přijedete na akci, která má sloužit jako vyvrcholení celé vaší dosavadní práce, a tam začnete úplně zničehonic dělat všechno úplně jinak.

Zaprvé: Trésor Mputu odehrál na turnaji přesně jeden poločas, proti Egyptu, než ho Ibengé za stavu 0:2 stáhl ze hřiště. Když už tedy kouč z bůhvíjakého důvodu musel nechat svého nejkreativnějšího hráče trčet na lavičce, nedávalo by smysl, já nevím, třeba nesnažit se na jeho pozici mermomocí nacpat někoho, kdo se tam nehodí, a místo toho přeskupit systém tak, aby co nejvíce vynikly přednosti hráčů, kteří nejsou Trésor Mputu? Dávalo, že?

Florent Ibengé přesně toto udělal, když proti Zimbabwe přepnul na humpolácké 4-4-2 s Bolingim a Bakambuem v útoku a většinu útoků tahal přes lajny, hlavně napravo, kde velmi slušně fungovala spolupráce Mpeka s Akolem. Najednou se Leopardům dařilo dostávat míče k útočníkům a útočníci dali 4 góly. Wow. Já nevím, ale můžeme vůbec chválit kouče, který má znát celý tým jak své boty, za to, že našel nějaký fungující systém po pouhých 180 minutách destilované trapnosti?

Protože tohle není žádná atomová fyzika, žádný geniálně nečekaný, bezprecedentní tah. To je prostě pohled na dispozici mužstva, které i při výhře 4:0 zaregistruje úspěšnost přihrávek 69% (takže se tady opravdu nebavíme o žádné Barceloně), a vytvoření jediné strategie, která vypadá, jako že by mohla fungovat.

Fungovala, ne že ne. Jenže protože přišla moc pozdě, musí teď Leopardi čekat do úterního večera, aby vůbec zjistili, jestli postupují nebo ne.

2. Chudák Jonathan Bolingi. Vše podstatné už bylo řečeno v předchozím bodu, takže jen krátce: Bolingi včera slavil 25. narozeniny a celá Demokratická republika Kongo si připomínala výročí nezávislosti. Právě Bolingi, tentokrát využitý ve dvoučlenném útoku (proti Egyptu se trápil na křídle), zaznamenal první gól a celkově dělal zimbabwské obraně velké problémy... až do doby, než se smolně zranil a musel střídat (jeho náhradník Brit Assombalonga pak v závěru zvyšoval na 4:0). Kamera ho pak zabírala na střídačce se slzami v očích. Chudák.

(dz)

---

---

SKUPINA B




1. Je načase přestat zacházet s Madagaskarem jako s trpaslíky. Ano, tahle madagaskarská pouť za prvním místem je bezesporu pohádka jako málokterá jiná, ale teď už je nejvyšší čas přestat žvanit o zázraku a začít se soustředit na to, jak přesně to Madagaskar dokázal. Protože tohle je v jádru mnohem suverénnější triumf ve skupině než ten egyptský. Madagaskar se může pochlubit více či méně hmatatelným příspěvkem od všech útočníků, jeho gólman nešaškuje, jeho střed pole se s ničím nezdržuje a je vyvážený s míčem i bez něj, a jeho krajní beci (především Mombris) se regulérně řadí k nejlepším na turnaji.

2. Jedna suspendace však může Madagaskar notně rozhodit. Bylo to nesmírně frustrující sledovat. Marco Ilaimaharitra si nezahraje historické osmifinále kvůli (druhému žlutému) faulu, který kdyby se žlutou na tomto turnaji oceňoval pravidelně, vidíme asi tak o čtyřicet karet a dvacet vyloučení více.

Co to každopádně znamená, ztratit zrovna Ilaimaharitru? Inu, Madagaskar takhle přichází jednak o hráče, který pro něj rozhodl utkání s Burundi parádním přímým kopem, jednak o jednoho z mála klasických deep-lying playmakerů na šampionátu. Ilaimaharitra je schopný přispět jednoduchým pasem i dlouhou diagonálou a je pro tvorbu hry Malgašů zcela zásadní. Křídelníci jako Andrea životně závisí na přihrávkách do nohy či do běhu, jak se to zrovna hodí, a Ilaimaharitra je stabilně jejich hlavním zásobitelem.



1. Škrtněte a přepište celý první bod mé minulé analýzy. Tehdy jsem se rozplýval nad rozumnými změnami Gernota Rohra a jeho schopným využíváním celého 23členného kádru. To už nyní zcela určitě neplatí. Nigérie jde do vyřazovacích bojů s trapasem v zádech a aniž by jedinkrát jakkoliv využila talentovnaé mladíky Uzoha, Oneykura a Osimhena, přestože — a tohle je zvlášť důležité — na jejich postech nepůsobí žádní zázraci, ba jsou přímo jejich posty na první i druhý pohled špatně obsazené.

Brankáře ještě v rychlosti přeskočme. Sice je jaksi bizarní náhle vidět svého času stabilního staréra reprezentace jako třetí volbu za chybujícím Akpeyiem a nikterak přesvědčivým Ezenwou, ale to teď vem čert. Pojďme se radši v první řadě zaměřit na fakt, že levé křídlo Onyekuru dosud nedostal ani minutu, mezitímco před ním dostali nalevo přednost Iwobi (který není levé křídlo), Musa (který umí běhat, ale nemá finální řešení) a Kalu (který se tam přesunul během třetího utkání a je primárně pravé křídlo).

Proč proč proooooč?

A pak je tu Victor Osimhen, hvězda mládežnických turnajů, bývalý CAF mladý hráč roku a autor 20 branek v belgické první lize, který zatím jen nevyužit přihlíží, kterak jednogólovému Ighalovi na hrotu odskakuje míč od nohy, jak se skoro vůbec neumí hýbat, a jak ho do kapsy strčil i 32letý Pascal Razak ze čtvrté francouzské ligy. Taky Osimhen, jenž od začátku dubna za Charleroi nasázel 10 branek, je až třetí volbou (po Onuachovi) na svou pozici, a taky Osimhen tou třetí volbou nemá být v žádném z vesmírů.

PROČ PROBOHA PROČ?

2. Tyhlety hvězdy Premier League mě už opravdu unavují. Gernot Rohr se evidentně rozhodl to prostě v Egyptě postavit na "hvězdách" Premier League druhého až třetího sledu, protože Premier League je přece nejlepší liga na planetě Zemi, a nikdo o tom nepochybuje, a... světe div se, nyní se přesvědčuje o tom, že to nevede k velkému užitku. Etebo rozdává nepřesné přihrávky jak na drátku a má sklony k prasáckým zákrokům, Iwobi se stále pořádně nenašel, a byť je aktivní, po hřišti povětšinou brouzdá bez valného smyslu a rozmyslu, a Ndidi má sice obří srdíčko, ale taky se nechává přespříliš unést a tuze často fauluje, přičemž jako spasitel pro druhou půli hned Madagaskaru daroval přímý kop a druhý gól.

Poněkud ironické nakonec je, že zdaleka nejdůležitějším hráčem z Premier League je pro Nigérii Kenneth Omeruo, stále ještě kmenový fotbalista Chelsea, který si v Premier League naposledy kopl... ou, vlastně nikdy. To se dnes beze zbytku potvrdilo i přesto, že Omeruo nenastoupil. Vzadu to totiž bez jeho vůdcovských a organizačních schopností byl vpravdě neuvěřitelný binec. Nejprve Ogu trochu hloupě nahrával na velké vápno Balogunovi, který vyloženě hloupě od míče odskakoval a daroval tak Madagaskaru první gól, aby později sám Balogun směřoval dozadu svou vlastní hloupou přihrávku, a obecně to celé vypadalo tak nějak... hloupě. Ani ty útočné standardky bez Omerua nebyly tak nebezpečné.

(Na tomto místě se sluší dodat, že o dalším hráči asociovaným s Premier League se odmítám bavit, protože vyjadřovat se o fungování Johna Obiho Mikela na "desítce" by se rovnalo prachobyčejnému rouhání, a to tady my neděláme. Řekněme jen v rychlosti, že pokud Mikel dál v turnaji nebude pokračovat výhradně v roli maskota, půjde Gernota Rohra definitivně označit za cvoka.)

(td)

---

1. Trvalo to, ale konečně jsme se i na tomto Afconu dočkali stereotypně dominantní výhry favorita nad outsiderem, která nepřekvapila vůbec v ničem a nabídla přesně takový průběh, jaký jsme všichni tak nějak očekávali. Guinea zkrátka byla lepší úplně ve všem - a to jak opticky, tak i čistě statisticky (Burundi zaostalo dokonce i v defenzivních metrikách; jediná disciplína, kde Vlaštovky "zvítězily”, byl počet ztracených míčů). Svěřenci Paula Puta zkrátka v relativně suchém triku dokráčeli k pohodlnému vítězství a postup do osmifinále mají na dosah.

Jedinou skvrnou je utopený výkon Francoise Kamana na AM; původním povoláním šikovný křídelník svoji pozici držel zodpovědně a k lajnám se moc nepouštěl, což mělo za následek, že byl vlastně na hřišti tak nějak navíc. Jenže v důsledku to nikomu moc nevadilo, protože jak dvougólový Yattara napravo, tak Ibrahima Traoré nalevo zahráli ukázkově a guinejskou ofenzivu ve spolupráci s pracovitým Sory Kabou na hrotu odtáhli sami.

2. Situace kolem Nabyho Keity je jak z nějakého obzvlášť blbého sitcomu. Pokud Guinea opravdu postoupí, bude muset vyřešit hlavně otázku efektivity: i proti Burundi favorit často předržoval míč, což pramení z toho, že ačkoliv je guinejská záloha více než schopná kontrolovat zápas, bez Nabyho Keity jí přece jen chybí přímočarost a drajv. Liverpoolský záložník přitom na turnaj odjel zraněný, což Liverpool guinejské FA ostatně sám vzkazoval; Put svoji největší hvězdu nominoval i tak, aby se následně přesvědčil, že Keita opravdu je zraněný. Ale až potom, co africká výprava osočila Liverpool z toho, že o jeho zdravotním stavu lhal. Nelhal. A Keita se následně po včerejším zápase (do kterého nezasáhl) sebral a z Egypta odjel.

Představujeme si to asi takto:

Liverpool: "Naby je zraněnej."
Guinea: "Kecáš."
Liverpool: "Nekecám, je zraněnej."
Guinea: "Nevěřím ti, může hrát, hele." (posílá Nabyho na hřiště)
Naby: "Ale já jsem zraněnej..."
Guinea: "Nekecej a hraj."
Naby: *je zraněnej*
Guinea: "Hej, on je fakt zraněnej."
Liverpool: "A co asi říkám celou dobu, vy experti?!"
Naby: "Seru na vás, jdu domů."



1. Po vyloučení už bylo jasné, že Burundi na turnaji končí. Vlaštovky to měly dost těžké už od první minuty - Guinea je přesně tím týmem, který dokáže v klidu ovládnout hřiště a outsidera jednoduše "udusit” - jakmile se ale po deseti minutách poroučel ze hřiště levý bek Christophe Nduwarugira, v podstatě se už jen čekalo na výši konečného skóre.

V jakémsi provizorním 4-4-1, s úplně odříznutým Razakem na hrotu, pak po zbytek zápasu Burundi lepšímu soupeři tak nějak sekundovalo a nakonec odjíždí se vztyčenou hlavou. Nebyl to vyloženě průšvih, na víc asi Vlaštovky přece jen neměly. Prostě narazily na svůj strop. Za pár týdnů si na jejich vystoupení nejspíš nikdo už ani nevzpomene.

2. Co dál? Burundi každopádně ukázalo prvky, na kterých může do budoucna stavět. Jeho defenziva vypadala po většinu turnaje překvapivě solidně, stejně jako teprve devatenáctiletý gólman Nahimana. Saïdo Berahino sice působil dojmem, že své spoluhráče vidí poprvé v životě, Gaël Bihirimana, Cédric Amissi (ten hlavně v prvním zápase) i Fiston Abdul Razak ale ukázali, že potenciálně mohou skromný tým táhnout i v budoucnu.

Kvalifikace na Mundial nebo nějaký nečekaný útok na play-off na některém z příštích Afconů z toho nejspíš nebude; na to přece jen chybí talent. Toto Burundi ale zvítězilo už tím, že se na turnaj vůbec dostalo.

(dz)