Africký zápisník VII. aneb Vítězství Keni pOmolo, alžírský fotbal m'Bolí

První šlágr Afrického poháru národů nebyl hezký na pohled. A to hodně mírně řečeno. Skončil 1:0 pro Alžírsko, přičemž Alžírsko zároveň porazilo Senegal také 34:18 na nedovolené zákroky a vcelku mu byly shovívavým rozhodčím prominuty jedna červená karta a jedna penalta, nezávisle na sobě. Ve večerním utkání jsme si spravili chuť východoafrickou přestřelkou...

Keňa s Tanzanií sice nenabídly žádnou tunu kvality, ale góly se z jejich kopaček linuly jedna báseň, a ty nám po odpoledních duelech vždy o jednom gólu vskutku přišly vhod. Michael Olunga se navíc trefil dvakrát a pokaždé výstavně.

První duel včerejška přinesl historicky první tři body Madagaskaru, který se takhle se čtyřmi korálky nachází velice blízko postupu do osmifinále.

---

1. Madagaskar a jeho celý příběh je výtečným kořením šampionátu. Zaprvé, jejich účesy jsou top. Zadruhé, jejich zápasy baví a mají tradičně tempo i odpoledních vedrech, což se asi od souboru třicátníků úplně nečekalo. Zatřetí, se čtyřmi body a pozitivním skóre o třech vstřelených gólech se Madagaskar zdá být velice blízko senzačnímu postupu do osmifinále, i kdyby jenom ze třetí pozice. A to nemá příliš daleko k hotovému zázraku.

Burunďané jsou sice rovněž debutanty, a také proto nešlo obsazení třetí příčky z pohledu Malgašů nikdy kategoricky vyloučit, ale pokud se v téhle skupině někdo tipoval na příjemné překvapení, bylo to právě spíš Burundi. Mělo více rozeznatelnějších tváří, zajímavé mládí, a v přípravných zápasech vypadalo dobře.

Tímhle výsledkem se karta definitivně obrací, jakkoliv těsný mohl být. Madagaskar si došel pro své historicky první vítězství na APN a učinil tak zrovna v den, kdy byly doma v Antananarivu v plném proudu oslavy 59. výročí nezávislosti na Francii. No není to krásné? Není, alespoň tedy ne stoprocentně, protože ony oslavy provázela úmrtí několika občanů. To je hrozné, ale symbolický význam včerejšího úspěchu Malgašů zůstává silný; načasování patrně nemohlo být lepší.

2. Nicolas Dupuis má koule. A ví proč. V první řadě je nutno zmínit jeho předturnajová rozhodnutí. Jedničku udělal ze svého nejmladšího a na mezinárodní scéně nejméně zkušeného gólmana Melvina Adriena, který se mu včera odvděčil jedním klíčovým zákrokem a celkově vypadá docela dobře. A na zkušenosti tolik nedal ani v případě rozhodování dilematu, kam zařadit největší jméno na soupisce, lyonského Jérémyho Morela. Odpověď totiž zní: nikam. Ani levý stoper, ani levý bek, 35letý veterán zatím na APN prostě sedí, a to jde Madagaskaru k duhu. Takhle se na krajích obrany pohybují Métanire s Mombrisem a oba se řadí k nejaktivnějším a zároveň i relativně schopným producentům centrů na turnaji.

Včera potom Dupuis ukázal notnou dávku kuráže i ve chvíli, kdy si v 51. minutě dovolil stáhnout do té doby nejživelnějšího a sem tam i nebezpečného útočníka Caroluse Andriamatsinora (který na dresu nosí "Andrea", patrně v rámci poněkud přetaženého pokusu přiblížit své jméno Evropanům). Andrea si to nenechal jen tak líbit a po cestě ze hřiště na dálku prskal, aby záhy odmítal i usmiřovací obejmutí v zámezí. Ale Dupuis neprohloupil; Paulin Voavy na levém křídle zlobil svou rychlostí i nevyzpytatelným driblinkem.



1. Nyní už se natuty zdá, že burundští tahouni prostě nenačasovali formu. U Saida Berahina to není žádné překvapení. O tom, jak se trápí na klubové úrovni, se moc dobře vědělo už před turnajem, a tady to přesně tak vypadá. Oproti svým raným létům ztratil ukrutné množství rychlosti i výbušnosti a do tohohle týmu moc nepasuje. V tomhle utkání se v podstatě ani nepotkal s míčem.

Větší překvapení je tápání Cédrica Amissiho, který do Egypta zajížděl v roli hlavního tahouna kvalifikace, aby v prvním utkání předvedl velké tlusté nic, a včera se blýskl maximálně zblokovanou střelou. Až příliš toho ve finální fázi neřešil dobře, a tak se finálního tlaku (který se nekonal) ani neúčastnil, protože byl senzačně střídán. Nakonec tak z velkých jmen na turnaji obstává akorát Gaël Bigirimana v srdci zálohy.

2. Olivier Niyungeko celkově moc neví, co od týmu chce, a jak to z něj dostat. Na to, že je Burunďanem trénujícím Burundi, se jinými slovy Olivier Niyungeko chová až příliš jako Belgičan Wilmots trénující Pobřeží Slonoviny. V prvním zápase to bylo v pořádku a Burundi čelilo Nigérii. Přesto teď nepochopitelně zazmatkoval, vyndal ze sestavy Omara Moussu, který na pravém beku výborně krotil Iwobiho, doprava přesunul Nizigiyimanu a do středu obrany dosadil stopera Ngandua, který celých 90 minut zmatkoval a svým nešikovným počínáním vyrobil přímý kop, z něhož Madagaskar vsítil jediný gól.

Niyungekovo rozhodování při skládání útoku si také zaslouží kritiku. Burundi sice zhruba první polovinu druhého dějství Madagaskar výborně tlačilo, pak ovšem inkasovalo a na předešlou dominanci už nedokázalo navázat. Jediným prezentovaným receptem na oživení týmu bylo vystřídání Berahina a přesunutí Fistona Abdul Razaka z falešného pravého křídla na střed útoku (kam odjakživa patří), a takový tah popravdě neměl zabrat celou jednu hodinu včerejšího utkání. Nula vstřelených branek není náhodná.

(td)

---

1. Cheikhou Kouyaté nemůže hrát na stoperu. A vůbec, Lvům z Terangy by prospěla nějaká defenzivní organizace. Hrát proti alžírským hračičkům je samozřejmě těžké, ale kouč Cissé působí dojmem, že vlastně ani neví, co po svých obráncích chce.

Zaprvé: Kouyaté byl tragický, neustále pozičně propadával, motal se po hřišti jak špína v kýblu, párkrát se mu pokusem o "technické řešení situace” podařilo nabít Alžířanům do brejku, dohrával se stupidní žlutou, a chudák Kalidou Koulibaly tak vlastně dělal ve vápně práci za dva. Nutno dodat, že obstojně. Jasně, Kouyaté není primárně stoper, proč ale potom hraje na stoperu?

Zadruhé: Vypadalo to, jako by senegalští obránci měli za úkol řešit situace konstruktivně, ale vůbec jim to nešlo. Nejhlouběji posazeným kreativním hráčem byl Badou N’Diaye, který navázal na velmi dobrý výkon proti Tanzanii; ten ale hraje na CM, jako zatažený playmaker. Za ním stálo ještě pět dalších borců. Celkově působila senegalská obrana nervózním, váhavým dojmem; skoro se zdá, že Cissé si vymyslel něco, co funguje teoreticky (rozehrávat odzadu přes DLP na křídla), ale zapomněl přitom, že Kouyaté není David Luiz a Alfred N’Diaye není Busquets.

Aby tento systém vůbec fungoval, museli Lvi přetížit levou stranu a využívat Youssoufa Sabalyho, který pak chyběl výše vepředu; tím se "rozpojila” celá lajna, na jejímž konci operoval Sadio Mané, jenž si tím pádem musel sbíhat příliš hluboko. Pořád to ale fungovalo lépe než napravo, kde Waguému ani Keitovi zápas vyloženě nesedl a Belaïli si na svém křídle v podstatě dělal, co chtěl.

2. A ofenzivní organizace by jim vlastně prospěla taky. Sadio Mané podal dobrý výkon: svým pohybem dělal Alžířanům neustálé problémy, zařídil penaltu (kterou sice Sikazwe nepísknul, ale byla), jenže Fenci mu po větší část zápasu prostě nic moc nedovolili, zodpovědně ho zdvojovali, okopávali a celkově udělali vše pro to, aby se k němu balon pokud možno vůbec nedostal.

V ten okamžik měl Cissé přijít s nějakým jiným plánem než "Mané to zařídí”... ale nepřišel. Krépin Diatta, v prvním zápase skvělý, ukázal, že prosadit se proti fyzičtějšímu a kvalitnějšímu soupeři ještě úplně nezvládá. Možná chyběl Idrissa Guéyé, který umí hru klidnit a organizovat; teď to bylo celé takové... rozlítané. Možná chyběl nějaký plán B, když se ukázalo, že Alžířani jsou prostě lépe připravení. Cissé tento zápas opravdu moc nezvládl.

Lvi z Terangy sice hráli přes křídla, ale spoluhráči svým křídelníkům moc nepomáhali. Nějaké overlapy, secvičené náběhy, komplexnější situace než "kopnout míč Manému / Keitovi na nohu”? Neexistuje. Nějaká snaha o systémová ofenzivní řešení místo pouhého spoléhání se na individuální kvalitu? Neexistuje.

Pokud chce Senegal zaútočit na medaile, musí se dramaticky zlepšit. Možná je dobře, že tato facka přišla už teď, ve chvíli, kdy je stále dost času na nápravu.



1. Fenci podali kvalitní výkon, vyhráli zaslouženě a jejich ofenziva budí respekt. Hlavně podhrotová trojice Riyad Mahrez - Sofiane Feghouli - Youcef Belaïli vypadá dobře. Mahrez je technicky jedním z nejlépe vybavených hráčů na turnaji, Feghouli sice místy driftoval až moc napravo, ale připsal si lahůdkovou asistenci, a levého křídelníka Belaïliho můžeme s klidem označit za muže zápasu. Dokonce i Baghdad Bounedjah, který se po většinu zápasu nedostával moc do hry, ukázal, že má skvělý pohyb a výběr místa; komplexnějšího hroťáka bychom v Africe hledali jen těžko.

Toto Alžírsko s Bounedjahem na hrotu hraje jinak než to Halilhodžićovo, které se vepředu opíralo o Islama "Hlavičkující stožár” Slimaniho. Pokud si pamatujete Fenky jako tým, který rád drží míč, obléhá soupeřovo vápno a spoléhá na skill svých ofenzivních hvězd, letos na něco podobného můžete klidně zapomenout: pod Djamelem Belmadim hrají Alžířané mnohem přímočařeji, mnohem více po stranách, a bez Islama "Van Nistelrooije” Slimaniho z jeho hry zmizela sice atraktivní, ale přeci jen trochu neefektivní tendence tahat všechno až do kuchyně. Belaïli, Mahrez i Feghouli najednou střílí zpoza vápna, a Bounedjah, mnohem více "benzemovský” typ než jeho předchůdci, působí spíše jako fluidní doplněk útočného kvarteta než jeho logický, geometrický hrot. Ostatně Senegal měl dokonce vyšší držení míče.

Když k tomu připočteme zodpovědný defenzivní výkon, opírající se o (v národním dresu klasicky spolehlivého) Adléne Guédiouru na DM, pomalu se nám rodí jeden z potenciálních favoritů turnaje. Klepnout Senegal, nejlepší africký tým podle žebříčku FIFA, relativně v "suchém triku”, to už je vážné. I bez Islama "Burj al-Khalifa” Slimaniho.

2. Fenci si stěžovali na nominaci rozhodčího, Janny Sikazwe jim ale nakonec pomohl. Nutno dodat, že zambijský sudí byl špatný na obě strany; Alžířanům, kteří s ním mají beef už od roku 2014, kdy je spektakulárně zařízl v kvalifikačním zápase proti Burkině Faso, ale odpustil poměrně jasnou penaltu (za faul na Sadia Maného) a dost pravděpodobně i nějakou tu červenou. Protože - a toto se nedá nijak "okecat” - spáchali v zápase 34 (!!) faulů.

Mahrez a spol. se jednoduše rozhodli, že Senegalcům zápas otráví za každou cenu, a výsledkem byla brutální řež, po které si Fenci dost výrazně koledují o titul nejméně sympatického týmu turnaje. Funguje to, o tom žádná; výsledek ostatně mluví za vše. Ale pohled na bandu zelených hajzlíků, kteří jsou sice šikovní, ale zároveň se nebojí zákeřností podle pravidla "účel světí prostředky”, vyvolával občas až fyzické nutkání proskočit obrazovkou a vyliskat je přímo na hřišti.

Velmi mourinhovské.

(dz)

---

1. Ten úvod zápasu, to bylo něco neskutečného. Moje první poznámka zní: "Jak se Keňa vůbec mohla dostat na nějaký turnaj? Vždyť oni neumí hrát fotbal!”

Ne, vážně - východoafrické derby nabídlo souboj dvou dost možná nejslabších týmů na turnaji, spolu s Namibií i Burundi (i ty ale zatím působí lépe). A podle toho ten zápas vypadal. Nemá asi vůbec cenu snažit se jej analyzovat podobně jako Senegal s Alžírskem; Keňa a Tanzanie jsou kvalitativně o několik tříd níž, možná na úrovni třetí, čtvrté anglické ligy. Viděli jsme pět gólů, emoce, hrubky gólmanů, kandidáta na branku turnaje, miliardu nepřesností a celkem vysoké tempo a nasazení. Víc jsme realisticky ani chtít nemohli. Kdo zapínal zápas s tím, že ví, co to je za týmy, musel být nakonec spokojen.

Ale přesto... keňští hráči jsou opravdu kopyta a míč jim spíš překáží než cokoliv jiného. Hlavně těm dřevěným obráncům, kteří pod nemilosrdným tlakem... eh... egyptského větru (?) pořád ztráceli míče na vlastní půlce. Vrcholem byla situace, kdy David Odhiambo obral sám sebe o míč.

Nebo sledovat chudáka Victora Wanyamu, jak je nucen uprostřed pole tvořit. To byla taky hlína.

”Jak mám dělat poznámky ze zápasu, kterej vypadá, jako když si jdou chlapi zakopat po práci za barákem v Libni?”

2. Přechod na klasické 4-4-2 trochu zakryl keňské nedostatky; a bylo to právě toto rozhodnutí - taktické střídání po půlhodině hry - které nakonec Harambee Stars dotlačilo k vítězství. S příchodem typické devítky Avireho, který vystřídal zbytečného Kahatu (AM), přešel kouč Migné na tu nejdřevnější, nejvíc "gung ho” strategii: rvát všechno dopředu, kde vysoký a silný Avire (který opticky vyplňoval ještě více prostoru díky svému elegantnímu účesu typu "ananas”) dělal místo Olungovi. První gólový efekt se dostavil asi po pěti minutách a nakonec to byl právě Olunga, kdo úžasnou ránou na 3:2 stanovil konečné skóre.



1. Tanzanie má nepochybně lepší fotbalisty než Keňa, ale zoufale jí chybí jakýkoliv systém. Zatímco totiž Migné dokázal se svým značně limitovaným materiálem vymyslet aspoň něco, jeho protějšek Emmanuel Amunike zatím na turnaji ukazuje, že vůbec netuší. Opravdu. Po celých 90 minut se mi nepodařilo přijít na to, o co mu vlastně jde. Má nějaký plán? Nějakou strategii? Chce bránit, nebo útočit? Proč naprosto ignoruje levou stranu hřiště (kde se motá akorát osamělý bek Michael, který je tam upřímně úplně k ničemu)? Otázky, samé otázky.

To se pak vyhrává blbě, když ten tým prostě jenom tak nějak... existuje. Přitom je to škoda, protože jestliže Keňané ukázali nějakou herní organizaci, ale překážel jim míč, Tanzánci si naopak s balonem místy i rozuměli, ale nevěděli, co mají na hřišti vlastně dělat. Frustrující.

2. Pár drobných poznámek na okraj, protože jinak už vlastně není moc co říct. Tanzanie byla v defenzivě naprosto chaotická a pozičně příšerná; vážně, netrénují náhodou na převráceném hřišti nebo tak něco? Protože oni opravdu stáli skoro v každé situaci všichni úplně blbě. Veterán Kelvin Yondani to celé měl řídit, ale lítal tam skoro nejvíc ze všech.

Ani jeden z týmů nebyl schopný nic moc vymyslet, takže to celé bylo tak nějak o nákopech, náhodě a čekání na nějaký záblesk, který mohl přijít odkudkoliv. Do highlightů se dostanou hlavně Olungovy góly, nezapomínejme ale na druhou branku Mbwany Samatty - útočník Genku si de facto sám vybojoval míč, sám se propracoval do střelecké pozice a následně i sám zakončil. Aneb takto to vypadá, když do týmu plného brambor postavíte fotbalistu.

Samatta, ale i Msuva nebo pravý bek Hassan Khamis ukázali, že s lepšími spoluhráči by pravděpodobně byli schopní dost slušných věcí. Stačilo by, aby hráli v týmu, který hraje jako tým. Samatta dokonce ve druhé půli i tvořil hru. Uprostřed zálohy.

Gólman Manula nemá žádné prostorové vidění, neustále podskakuje centry a neumí chytat míč do ruky. Jenom do něj vždycky plácne a on se někam odrazí. Nejčastěji přímo před něj.

”Je vtipný, jak se Tanzanie snaží jakože uklidnit hru tím, že si obránci nahrávaj mezi sebou, a nakonec si to ještě ve vlastní třetině zkušeně zakopnou do autu.”

(dz)