Africký zápisník VI. aneb Senegal pálí, kdy se mu zamané

Včera Africký pohár národů poznal svého prvního čtvrtfinalistu, když si vstupenku do další fáze s předstihem zajistil Senegal, ale také nejspíš své první velké zklamání. Od Alžírska taženého africkým fotbalistou roku Riyadem Mahrezem se letos čekaly velké věci, teď to ale vypadá na konec ve skupině...

Leekensův tým není úplně bez šance, ale leccos jde proti němu: po prohraném arabském derby s Tuniskem nemůže sázet ani na jeho remízu se Zimbabwe, musí jednoduše doufat v jeho senzační prohru a samo potřebuje vyzrát na prozatím stoprocentní Senegal.

S tím má tedy Alžírsko dobrou vzájemnou bilanci, když ho porazilo mimo jiné v závěrečném skupinovém střetnutí na minulém APN, to však oba mančafty byly v dosti rozdílných pozicích. Teď jde ze Senegalu jinačí strach.

Mužstvo Alioua Cissého proti Zimbabwe především skvěle odstartovalo, takže už po čtvrthodině hry za stavu 2:0 v podstatě nebylo moc co řešit. Další gól vstřelil Sadio Mané, přičemž obrana vedená Kalidouem Koulibalym udržela další nulu.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...

---

1. Alžírsko by svým způsobem mohlo být Pobřeží Slonoviny této dekády. A byla by to obrovská škoda, ale taky žádné extra překvapení. Pokud hvězdná ofenzivní vozba v čele s Drogbou a Yayou Tourém dlouho naplňovala pověst zakleté "zlaté generace", Mahreze, Brahimiho a spol. klidně může potkat něco podobného, pokud Alžířané nenajdou trenéra, který tým naučí pokoře a vnukne mu řádnou rovnováhu napříč sestavou. Tedy jinými slovy: pokud urychleně nenajdou někoho jiného než Georgese Leekense.

Máme za sebou pouhé dva zápasy turnaje, už teď se ale belgický kouč stihl coby stratég a organizátor hry docela přesvědčivě zdiskreditovat. Zklamává hlavně ofenzivní fáze hry, jež stále není sladěná a příliš často působí rozháraně: hned několikrát se stalo, že si byla všechna útočná esa tuze vzdálena, nezpůsobilá kombinace, a když pomineme záblesky jako tu jednu (klubovou) spolupráci Slimaniho s Mahrezem víceméně poslepu, přechodová fáze Alžírska jednoduše nemá nejmenší vizi.

Ke konci zápasu to vypadalo, že veškerá strategie obnášela driblujícího Brahimiho, jehož spoluhráči tradičně nechávali samotného chodit až do tří protihráčů. Ale tenhle plán se ukázal být přeludem ihned, jakmile Leekens svou jedinou nabuzenou hvězdu překvapivě stáhl ze hřiště. Že pak Brahimi u střídačky vzteky rozkopl chladicí box, to musel chápat snad každý. Leekens se tehdy projevil jako učiněný sabotér.

2. Stoperská dvojice vypadá nadějně, ale ční jako samotný kůl v plotě. Alžířané za poslední měsíce protočili celou řadu různých stoperských dvojic, teprve při tandemu Mandi - Bensebaini si však leckdo dovede představit světlou budoucnost. Přirozené vůdcovství Madjida Bougherry (zde přítomného alespoň na trenérské lavici) bude ještě nějakou dobu citelně scházet, nicméně konkrétně Bensebaini se už stihl projevit jako potenciálně schopný lídr, který jenom v první půli párkrát zkušeně zavelel k vystavení Akaichiho do ofsajdu.

Ty pravé Achillovy paty tedy spatřujeme jinde: levý bek Ghoulam se dopustil osudové boty, která Tunisku přihrála klíčový druhý gól, přehnanou důvěru nebudí ani Meftah na druhé straně, a ve středu zálohy se jako špína v kýblu motá Guedioura (viz první gól Tuniska). Bentaleb se potom při tak nevyváženém středu ani nedostává do své ideální dispečerské polohy, takže to vše vážně vypadá všelijak, a to takřka nonstop.

Opět - není to nic, co by Hervé Renard nespravil, ale v tuhle chvíli prostě Alžířané se svými nezkonsolidovanými hvězdami tak trochu připomínají Pobřeží Slonoviny ze sklonku Drogbovy éry.

(td)


1. Kasperczak má snad pro každé utkání nachystané eso v rukávu. Poprvé to byl Wahbi Khazri, který v druhé půli zápasu se Senegalem docela sám strhl celou ofenzívu, a ani tentokrát se nezalekl své šance v základu, když především jeho centry ze standardek štípaly. Včera byl ovšem důležitější jiný borec, jenž turnaj nenačínal mezi jedenácti vyvolenými: po boku Ferjaniho Sassiho se znovu objevil jeho 24letý vrstevník i obvyklý parťák Mohamed Ben Amor, a střed pole měl rázem říz.

Už před výkopem byly karty rozdány poměrně jasně: vzhledem k ofenzivně laděným borcům před alžírským double pivotem bylo nasnadě se zaměřit právě na Guediouru s Bentalebem. A že takový plán Tunisanům vyšel na jedničku. Ferjani "arabský Pirlo" Sassi dostál své dávné přezdívce, když lahodným obloučkem odstartoval akci před prvním gólem, zároveň si ale také ve velkém množství chodil pro (Guediourovy) fauly jako za starých dobrých časů, kdy ve Sfaxienu válel po boku Didiera N’Donga.

Ben Amor se mezitím soustředil na vyhrávání nespočtu balonů i občasné podporování ofenzívy a výsledkem byl stavební kámen klíčové výhry Orlů z Kartága: po dvojici legionářů z Premier League (Kouyaté - Gueyé) se tuniskému středu podařilo do značné míry zneutralizovat také další věhlasnější tandem. Zatím vskutku jedno z nejpříjemnějších překvapení šampionátu - ať už s Lahmarem, nebo s Ben Amorem. Koho ale nasadit na Zimbabwe, jež je třeba v první řadě regulérně přehrát?

2. Tunisko se vpředu nijak neblíží dokonalosti, ale defenzíva z něho dělá černého koně. Aby bylo jasno, výsledná známka 5/10 vychází především z toho, že Tunisané vpředu veskrze vypotili z minima maximum. Z otevřené hry si toho vytvořili pramálo a třeba Msakniho si skoro nešlo všimnout. Jenže kdybychom měli hodnotit pouze defenzivní fázi hry týmu, který v tomto derby po nečekaně rozevřeném úvodu plnil úlohu toho zataženějšího, potom musíme zkonstatovat velkou spokojenost.

Brankář Mathlouthi výborně ustál zahajovací nápor (a jako zraněný kapitán bude případně v dalších bojích hrozivě chybět), bek Maâloul vedle zodpovědného bránění opět ukázal, že se dříve mezi nejproduktivnější hráče tuniské ligy neřadil žádnou náhodou, a Abdennour se nikterak nesesypal pod neustálým náporem Slimaniho. Souboj útočníka Leicesteru s ostříleným zadákem byl obecně jedním z nejintenzivnějších a nejfyzičtějších, jaké si lze představit, a konkrétně Abdennour vzhledem ke své pověsti zaslouží metál už jen za to, že se nenechal svést k nějakému dalšímu penaltovému faulu.

Zvláštní pochvalu nutno věnovat také mladšímu ze stoperů Ben Youssefovi, který přerušil ohromné množství akcí soupeře, ale také trenérovi Henryku Kasperczakovi, jenž pro závěrečnou patnáctiminutovku sáhl k rozestavení s pěti obránci a nepřipustil tak žádný závěrečný tlak Alžířanů.

(td)

---

1. KONEČNĚ jsme viděli od některého z týmů výkon, který by naznačoval, že snad - možná - pozorujeme skutečného kandidáta na zlato, a to po celých 90 minut. Skvělých výkonů už na turnaji bylo více, ale vždy jim něco scházelo: Kamerun proti Burkině "vypnul" na konci první půle, marocké představení proti Kongu k bodům nevedlo, ghanské akce proti Ugandě vycházely spíše z individuálních kvalit než funkčního systému. Lvi z Terangy však byli proti Zimbabwe naprosto nemilosrdní a po druhé výhře za sebou se stávají prvním týmem, který už má jisté místo ve čtvrtfinále.

Soudě podle toho, co jsme od Cissého týmu doposud viděli, zatěžují Senegal pouze dvě potenciální slabiny - gólmana Dialla ještě nikdo pořádně neprověřil, a hrotový útočník Diouf se zatím prezentoval spíše jako neefektivní palič. Jinak ale Lvi šlapou jako hodinky. Nejvíce pozornosti na sebe strhávají oba křídelníci, Sadio Mané s Keitou Baldém, kteří si do Gabonu přivezli parádní formu a ukazují jak potřebnou kreativitu, tak i tah na bránu a vzájemné porozumění (vedoucí gól vstřelil Mané po výtečném Keitově pasu).

Vlastně jediným negativem včerejšího zápasu je proměňování šancí (Baldé, Diouf), což ale ve chvíli, kdy váš tým už po čtvrthodině hry vede 2:0 a naprosto ovládá hřiště, není až takový problém. (Potenciálně do budoucna už ano.)

Zimbabwané opět spoléhali zejména na Khamu Billiata, který po Musonově zranění převzal pozici nejnebezpečnějšího forvarda týmu; senegalská obrana si s ním však dokázala elegantně poradit. Kara Mbodj a Kalidou Koulibaly mají potenciál vytvořit uprostřed defenzivy neprostupnou zeď, zatímco Lamine Gassama s Cheikhem M'Benguem propojovali z krajních pozic obranu s útokem mnohem plynuleji než v prvním zápase. Kouč Aliou Cissé si tak může mnout ruce: medailová skládačka do sebe začíná zapadat.

2. Aliou Cissé podle všeho trefil optimální složení zálohy. Dredatý sympaťák na senegalské lavičce, který vypadá trochu jako frontman reggae kapely, zatím ukazuje, že dokáže efektivně přemýšlet o možnostech svého týmu a aplikovat teoretické poznatky přímo na hřiště. Což jsme u afrických koučů doposud příliš často nevídali.

Zatímco v prvním utkání bylo senegalské 4-3-3 přece jen možná až příliš závislé na pohybu a kreativitě Maného s Keitou, včera udělal Cissé jednu důležitou změnu - neviditelného Papu N'Diayeho, který se na pozici nejofenzivnějšího ze záložní trojky evidentně necítil příliš dobře, nahradil versatilnějším Henrim Saivetem. Saivet má zkušenosti s hrou na podhrotu, na křídle i uprostřed zálohy (na CM), a na jeho hře je to vidět; pokud bychom vybírali hráče zápasu, byl by jedním z prvních kandidátů. Nejenom za nádherný gól z přímého kopu, ale zejména za způsob, jakým stmelil celou zálohu a exponenciálně pozvedl výkony Idrissy Guéyého s Cheikhem Kouyatém.

Kvalitní a vyvážená záložní řada je u subsaharských týmů chronicky nedostatkovým zbožím. Tady to ale vypadá, že se Cissé trefil do černého.

(dz)


1. Válečníci neměli šanci, hrálo se na jednu bránu. Co vlastně říct o výkonu Zimbabwe? Byli jednoznačně horší, ale to se nedá brát jako nějaká výrazná chyba; Senegal zkrátka zahrál až příliš dobře. Týmy typu Zimbabwe mohou opravdu uspět jen ve chvíli, kdy je silnější protivník buď podcení, nebo selže sám. Jako v prvním zápase Alžírsko. Pokud ale favorit zabere a ukáže výkon odpovídající papírovým předpokladům, je hotovo.

Nejlepším hráčem Válečníků byl gólman Tatenda Mukuruva, který pochytal několik gólových šancí; jinak dělala celá Pasuwova jedenáctka Senegalcům v podstatě neškodné sparingpartnery. Billiata si zkušeně ohlídala impozantní senegalská obrana, Guéyé s Kouyatém vládli středu hřiště tak suverénně, že se Zimbabwané do jejich prostoru raději ani nepouštěli, a křídelní výpady pravidelně končily na senegalské defenzivní linii.

Prakticky od první minuty bylo jasné, že Zimbabwe zachrání pouze heroický defenzivní výkon; to by ale kapitán Williard Katsande nesměl být uprostřed zálohy tak nervózní. Navíc Válečníci systematicky bránit jednoduše neumí.

2. Přesto však zaslouží pochvalu za to, že nesložili zbraně. Senegalci po rychlém zisku dvoubrankového vedení trochu polevili - a Collins Pasuwa to vzal jako příležitost popohnat své šiky do útoku. Možná kdyby Billiat, Mushekwi nebo Rusike dokázali snížit ještě do poločasu, mohlo být dění ve druhé půli zajímavější. Senegalci ale vlastně i v této fázi vypadali, že mají osud zápasu pevně v rukou, a po změně stran rázně utnuli veškeré soupeřovy naděje další vlnou ofenzivního náporu.

Zimbabwe tak s největší pravděpodobností na turnaji končí. Ostudu ale rozhodně neudělalo: jeho pozitivní přístup, neustálá snaha rvát se o výsledek a odmítnutí pasivního "betonu" zaslouží potlesk.

(dz)