Africký zápisník IV. aneb Nedám góla, nevyhrayew

Pouze jeden tým včera dokázal skórovat, a to navíc jen díky penaltě Andrého Dede Ayewa. Aby toho nebylo málo, otřesný trávník v Port-Gentil si navíc vyžádal hned tři zranění, jedno z nich ovšem dalo průchod očekávanému rekordu dějin afrických šampionátů...

Střídající egyptský brankář El Hadary se v čerstvých 44 letech stal rekordmanem Afrického poháru národů coby nejstarší účastník. Svůj reprezentační debut si odbyl před více než dvaceti lety a od té doby na kontinentálním svátku přebíral zlatou medaili rovnou čtyřikrát.

Tentokrát to zřejmě nevyjde, protože Egypt nabídl věru pramálo. Pozitivnější dojem patrně zanechali jeho soupeři z Mali, ale při prvním vystoupení na turnaji od roku 1978 v žádném případě nezdřevěněli ani nebojácní Uganďané, kteří pořádně potrápili předloňské finalisty z Ghany.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...



1. Ghana je silná, ale lepší soupeř by ji včera vytrestal. Kouč Avram Grant v pozápasovém rozhovoru nadával na katastrofální stav hřiště (s čímž musíme souhlasit), ale Ghaňané by to neměli brát jako alibistickou omluvu pro vlastní chyby. Psal jsem to už v preview skupiny D: Grantova práce spočívá v tom, že postaví na hřiště hromadu silných individualit a doufá v nejlepší.

Černé hvězdy mají zkrátka tak dobré hráče, že to - v této fázi turnaji - na potřebné body stačí. Ofenziva s Gyanem, Atsuem a bratry Ayewy je vyvážená, sehraná a kvalitní. Obrana má v Danielu Amarteym prvního skutečně silného vůdce od dob slávy Johna Mensaha. Grantova skutečná práce de facto přijde až v play-off...

...a právě proto by izraelského kouče mělo znervozňovat, jakým způsobem Černé hvězdy po (zaslouženém) vedoucím gólu přenechaly iniciativu do té doby bitému soupeři. Kdyby si Farouk Miya lépe seřídil mířidla... Na to se samozřejmě nehraje, a Ghana také zahazovala šance (respektive nechávala vyniknout Onyanga), ale způsob, jakým do té doby suverénní favorit místo snahy o pojišťující trefu znejistěl a vlastně tak sám vrátil soka do hry, je do budoucna varováním.

2. Asamoah Gyan už letos není klíčovým hráčem ofenzivy, potažmo celého týmu. Sice vybojoval penaltu, čímž se zásadně podepsal pod tři body, ale jinak byly jeho nejvýraznějšími herními okamžiky dvě zahozené hlavičky. Což je problém, protože v tuto chvíli už je protřelý kapitán na hřišti v podstatě jako "poacher", mašina na střílení gólů. Christian Atsu, André Ayew i Jordan Ayew herně vypadají, že si dokážou v klidu poradit i bez něj. Zkusme se vsadit o to, jestli Gyanův čas ještě přijde... Protože to se v tuto chvíli nedá moc odhadnout.

(dz)


1. Každý celek je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek. Otřepané klišé, ale v určitých případech zkrátka platí - zvláště u týmů jako Uganda, jejichž největší síla leží právě v kolektivním pojetí. A tím spíš, pokud to platí o defenzivě. Jeřábi nepřivezli na turnaj žádná velká jména (alespoň oproti Ghaně), proto potřebovali - a i nadále budou potřebovat - v soubojích s kontinentální elitou stoprocentní koncentraci a vyvarování se chyb. A musí to splňovat všichni.

Gólman Denis Onyango nebo štítový záložník Tony Mawejje svoje role splnili; zejména Onyango byl přímo skvělý. Jenže nakonec to nebylo k ničemu, protože klíčový stoper Isinde, jehož úkolem bylo držet celou defenzivní linii pohromady, se jedné fatální chyby vyvarovat nedokázal. Jeho neodhadnutý souboj s Asamoahem Gyanem vedl k penaltě, ta vedla ke gólu, a celý herní koncept Ugandy rázem letěl z okna.

2. Uganďané mají dvě velké potenciální zbraně, což se ukázalo jak v závěru první půle, tak (především) po změně stran. A klíčem k jedné z nich je trochu paradoxně Joseph Ochoya, levý bek, který v úvodní půlhodině předvedl zatím nejhorší individuální výkon turnaje. Otázkou je, jak moc se mu to dá vyčítat; Christian Atsu je přece jen kvalitativně úplně jinde. Nicméně pohled na to, jak se ghanský křídelník prochází po lajně jako po karlovarské kolonádě a jeho strážce absolutně neví, co s tím dělat, byl okouzlující / depresivní (podle toho, do jakého fanouškovského tábora patříte).

Ve druhém dějství se tak Ochaya rozhodl k nečekanému řešení: než by se nadále snažil chytat evidentně rychlejšího a technicky lepšího soka, raději se začal soustředit na podporu útoku. A světe div se, ono to fungovalo. Uganďané měli rázem o jednoho ofenzivního hráče více a na povrch vypluly ony dvě zmiňované zbraně, které mohou použít v dalších zápasech: střely zdálky (Ochaya i Mawejje je rozhodně umí) a souhru forvardů Miyi s Massou. Ta začala skutečně fungovat až ve chvíli, kdy se Jeřábi osmělili, vylezli ze svého bloku a začalo z nich sálat (nakonec málem odměněné) sebevědomí.

(dz)


1. Předevčírem s ofenzivním potenciálem mrhalo Maroko, teď zase Egypt. Ne snad že bychom dopředu nevěděli, že Hector Cúper na to jde opatrněji než jeho předchůdci, a možná proto taky Egypt poprvé od triumfu z roku 2010 konečně vrátil na sraz kontinentální smetánky. Ovšem takový nemastný neslaný výkon prostě nemůžeme akceptovat. Severoafričané se ukázkově nechávali frustrovat malijským zvykem nechodit pro taktický faul dvakrát daleko, a tak hru poprvé zklidnili a zpřesnili teprve ve 45. minutě - aby ani tehdy si nevypadali být jisti v kramflecích.

Egypťané včera očividně bojovali v první řadě sami se sebou. Velice dobře věděli, že jejich síla tkví v bleskových protiútocích. Velice dobře věděli, že ve svém středu mají na africké poměry prvotřídního středopolaře Elnenyho, jehož touha za každou cenu napínat kombinaci vertikálně může být při onom protiútočení smrtící. Zároveň ale Egypťané také velice rychle zjistili, že to Mali otevírat nebude, že rádo zhustí střed pole,... a proto taky utkání v podstatě už od první minuty na celé kolo křičelo "0:0!"...

2. Momo Salah musí líp, musí víc. Ale není v tom ani omylem sám. Leckdo byl včera zklamán výkonem Mohameda Salaha, hvězdy AS Řím, která si říkala o relativní minimum pozornosti, a jejíž výkon měl všehovšudy jeden opravdu světlý moment opravdu světlý moment. Salahovo individuální trápení bylo jedině vytučněno tím překvapivým momentem, kdy ho Cúper ihned po inkasování žluté karty raději stáhl.

Jenže měl si to vlastně hvězdný křídelník s kým dát? Spíš ne. Speciálně v první půli se mu velmi často předával míč s tím, že se na něj záhy jen civělo a s překříženými prsty doufalo. Salah na tomto turnaji bude potřebovat mít své spoluhráče blíže sobě a v pozoru, jinak to zřejmě nepůjde; a ideálně by se nabízela jeho kolaborace s Ramadanem Sobhim, který ho nepříliš vhodně střídal.

(td)


1. Mali tady v Gabonu bude jako doma - a s takovou mu čelit vážně nechcete. Malijci na Afrických pohárech téměř nikdy nevyčnívají ryzí fotbalovou kvalitou, takřka vždy se ale mohou spolehnout na nějaký ten X faktor. Před čtyřmi lety měli talisman jménem Seydou Keita a jeho tři dobře načasované petardy, o rok dříve se mohli obdobným způsobem opřít o Cheicka Diabatého. Ve čtvrtfinále to od nich v obou případech schytal pořadatel; v bitvě o bronz zase favorizovaná Ghana.

Předloni Mali ani nepostoupilo ze skupiny, s o to větším odhodláním sem ale zjevně dorazilo. A to se neprojevilo pouze na hřišti, kde se nový kapitán Yacouba "Kopyto z Aston Villy" Sylla ukazuje být více než slibným lídrem, ale také v hledišti, odkud dnes Orly hnali kupředu nezvykle hlasití fanoušci (takové venkovní podpoře se na nedávných APN vyrovnaly snad akorát arabské země s Etiopií). Potom vážně nemůže být divu, že toho hrotový útočník Marega (po zásluze oficiální hráč zápasu) oběhal taková kvanta. Snad jen toho Bakaryho Saka by ta atmosféra nemusela vést k tak nechutnému sólování...

2. Adama Tamboura je fuč, ale nástupce má více než schopného. Na levého beka Adama Tambouru jsme si za posledních pár let pořádně zvykli; nechyběl na jediném APN od roku 2008 a navíc se tradičně řadil k těm největším oporám týmu. O tento záchytný bod jsme tedy letos přišli, místo toho ale můžeme v akci sledovat technicky nesmírně schopného zadáka Remeše Hamariho Traorého.

Traorého včerejší vyčnívání nebylo náhodou. Jednak se Mali na křídelní prostory hodně odvolává, až jeho přechod do útoku místy připomínal hokejovou "hru po prknech", která na pomalejší egyptské obránce vskutku platila a oběma bekům (i Coulibalymu na druhé straně) poskytovala hodně příležitostí vyniknout; jednak Traoré prošel prestižní akademií francouzského internacionála Jean-Marca Guilloua.

Tu vychodili rovněž jiní v Evropě zabydlení obránci jako Jason Denayer nebo Rami Bensebaïni, především se ale takového elitního vzdělání z Abidjanu dostalo také dvěma mladým ofenzivním puškám Mali - objevu předloňského juniorského mistrovství světa Adamovi Traorému (včera bohužel zraněnému) a již proti Egyptu osvěžujícímu živlu jménem Yves Bissouma. Oběma je teprve 21, resp. 20 let, něco mi však říká, že jejich čas může přijít už teď v Gabonu.

(td)