Africký zápisník III. aneb Jak Maroko Horaebníkovi z lopaty uteklo

Namibijec Larry Horaeb do svého prvního Afrického poháru naskočil po hlavě a v první půli zápasu s Marokem se choval jako učiněný buldozer. Nakonec však nikoho nezranil ani k smrti nevyděsil — Maročané se sice zalekli, ale díky vlastnímu gólu ve finále přece jen vyhráli. To ve skupině C se žádný vzdor outsiderů nekonal...

O uskupení Alžírska, Senegalu, Tanzanie a Keni se před turnajem běžně mluvilo jako o té nejúhledněji rozdělené skupině na favority a outsidery, a to se beze zbytku potvrdilo. Zatímco Namibie dříve Maroko trápila skrze skvělou organizaci i důrazné dohrávání soubojů, Keňané s Tanzanci se těch soubojů buď nestíhali ani zúčastnit, anebo do nich doráželi pozdě a faulovali. O nějaké organizaci pak ani mluvit nelze.

Senegal i Alžírsko nakonec akorát mohou hořekovat na to, že svým poddajným soupeřům neuštědřily více branek než pouhé dvě. Senegalský forvard Mbaye Niang koneckonců sám mohl vsítit hattrick ještě před pauzou. Alžířané potom částečně ve druhé půli už také polevili a dovolili si šetřit kanonýra Bounedjaha.

Co si ale budeme povídat, ve skupině C se asi na skóre hrát nebude; rozhodne čtvrteční vzájemný souboj favoritů...

---

1. Renard k úvodu turnaje přistoupil opatrně, a přece odkryl slabiny. V základní sestavě vyčnívaly zhruba tři změny oproti Renardově klasice, přičemž dvě byly vynucené a dané zdravotními problémy Belhandy s Mazraouim. Takhle na pravém beku nastoupil Nabil Dirar, který směrem dozadu už dávno není tím, co býval, a proto taky Namibie v podstatě všechny zárodky nebezpečí vedla po jeho straně. Tady nicméně Hervé Renard neměl na vybranou, a může si akorát oddechnout, že Mazraoui má být v pořádku.

Ta jedna dobrovolná změna se pak dala plně pochopit. Youssef Aït Bennasser se mnohem líp hodí do utkání, kde Maroko má prahnout po bezvýhradném vlastnictví taktovky; oproti Karimu El Ahmadimu (i kdyby stárnoucímu) je podstatně méně dynamickou volbou, která tolik nepřispěje v agresivním rozbíjení útoků, nicméně zato v podstatě nechybuje na balonu a vše zkušenou poziční hrou jistí. Aït Bennasser byl tedy v pořádku, ovšem Bourabia jako mnohem zataženější, opatrnější alternativa za Belhandu už byl tzv. overkill. Takhle mělo Maroko na hřišti sice dva až tři — nesmíme zapomínat na vyhlášeného generála Boussoufu, který nakonec shrábl cenu pro hráče utkání — na papíře výtečné kontrolory hry, ovšem to bylo vykoupeno takřka nulovou penetrací soupeřova obranného valu a také obdobně nulovou schopností utínat namibijské útoky kdekoliv ve střední třetině hřiště (vpředu by to šlo), protože přirozeného výherce balonů pak Maročané měli až na stoperu, ve zcela bezchybném, stoprocentním kapitánovi Benatiovi.

Nakonec nebylo divu, že to Maročané jakž takž rozhýbali teprve s odchodem Bourabii (který jinak špatný nebyl, jen tam zkrátka okouněl poněkud navíc) a příchodem Sofianeho Boufala, který okamžitě po příjmu či zisku balonu otáčel směrem k namibijské brance a hledal možnosti pro narážečku, driblink či střelu.

2. Maročané oproti loňsku působí mnohem více jako soubor individualistů. Potenciálně velká část problémů nastíněných výše se spraví časem, a docela jednoduše — změnami v základu, potažmo změnou pozic na hrací ploše. Zejména přínos Boussoufy a Amrabata v první půli zbytečně otupilo, ba znemožnilo jejich přesunutí na levou stranu hřiště. Opět, tohle vše bylo způsobené úkolem (navíc) najít místo pro Bourabiu.

Vyspravit něco pomocí trenérského tahu je vždy ta jednodušší varianta, těžší už by se mohla ukázat změna mindsetu některých jednotlivců. Hakim Ziyech se například musí naučit za žádnou cenu nestřílet. Za celý zápas vyprodukoval sedm střel a snad jen dvě doletěly na bránu, přičemž ani jednu nedokázal zvednout ze země. Pálil levačkou i pravačkou, a k řádnému prověření gólmana potřeboval až silnou teč. Tohle není nic nového; Ziyech je svou mizivou vybíravostí při střelbě vyhlášený už z Eredivisie. Plno jeho palebných pozic lze z fleku popsat jako "nepřipravené". Včerejšek nebyl výjimkou a Maroku to škodilo.

Boufal a Amrabat se potom pro změnu v určitých momentech provinili zbytečným vyvoláváním osobních soubojů a Achraf Hakimi, jehož finální řešení skoro vždy postrádalo přesnost, si dokonce jednou vestoje prohazoval pravého beka soupeře, aby do něj obratem narazil jako do zdi. Na přešlapovačky, a dokonce i efektní kombinační triangly kolem půli hřiště, by Maročany užilo. Ale takhle se zde vyhrávat nebude.



1. Namibie možná nastoupila v hlubokém bloku, ne však pasivně. Asi by nebylo nefér říct, že se toho od Namibie na tomto šampionátu příliš nečekalo. Kór ve skupině se třemi reprezentacemi, které už v minulosti na Afconech braly zlato. Přesto by bylo také nefér uzavřít, že si včera zasloužila prohrát.

Ano, Namibijci se soustředili na bránění, a jistě, Maročané v první řadě nenaplnili potenciál, ale určitý díl zásluhy nutno přičíst také jihoafrickému výběru, který soupeře dostupoval vpravdě důsledně. Hrotový útočník En-Nesyri, a to přísahám, ani jednou nepřebíral míč v pozici, kdy by za sebou necítil dech soupeře. Krajní beci byli často zdvojováni, což platilo i pro štítového záložníka a dispečera Aït Bennassera. Byl to možná beton, ale byl to perfektně exekuovaný beton, který v zásadě nebyl vůbec pasivní.

To se koneckonců projevilo i ve chvílích, kdy Namibijci měli startovat protiútoky — speciálně Hotto a Iimbondi u levé postranní čáry zdánlivě žádný brejk nerozjížděli ze statických výchozích pozic. Často sice Namibijce při přebírání balonu zradil první dotyk, a pokud se už zrovna vyhnuli prvnímu výpadu soupeře, typicky je následně zradila aspoň přihrávka útočníkovi (nebo útočníkova snaha se vypořádat s Benatiou), ale před aktivním, a přitom nikterak rozháraným namibijským přístupem k defenzívě nutno smeknout.

2. Bancého absence mrzí, ale náběh na nový meme by tu byl. Po přestávce se sice zklidnil, ale první poločas patřil Larrymu Horaebovi, 27letému pravému bekovi hrajícímu doma za Tura Magic. Já tedy sice popravdě nemám tušení, co ono Tura značí, ale na základě jeho debutu na APN se nebojím soudit, že půjde o nějakou namibijskou verzi maorského tance Haka.

Horaeb to totiž na hřiště přišel prostě urvat. A poté, co do všeho vletěl hlavou či stehnem napřed, vážně nepochybuji, že nezná bolest.

Taky jste kdysi MIley Cyrus skočili na špek a mysleli si, že písnička Wrecking Ball pojednává o zatracené romanci? Vítejte v klubu. Teď už ale máme všichni jasno — ve skutečnosti popisovala Larryho Horaeba. Muže, který jako jeden z mála rutinně zvládá být faulovaný ve chvíli, kdy nelítostně válcuje faulujícího. Spolu s rovněž řízným, ale notně úsporněji hrajícím Ryanem Nyambem na pravém stoperu potom tihle dva utvořili zeď s velkým Z... a E... a Ď.

I came in like a wrecking ball
I never hit so hard in love
All I wanted was to break your walls
All you ever did was break me

Až na ten poslední verš úplně přesné. Ten poslední verš je nestoudná lež.
(Co na tom, že Horaeb mezitím fauloval na přehlédnutou penaltu.)

A když už jsme u vyčíslování potenciálu na "meme turnaje", nelze se nezastavit u Itamunuy Keimuineho, namibijského žolíka z 80. minuty, který na plac přišel za bezbrankového stavu s cílem ho také uhájit, aby po sedmi minutách fauloval na přímý kop, který posléze hlavou nešikovně odhlavičkoval do vlastní sítě, a v samém závěru vše vyšperkoval tím, že vyfasoval první žlutou kartu zápasu za kecy na rozhodčího.

Ale jinak je to určitě príma, hodný kluk...

---

1. Tohle vypadalo přesně jako... inu, souboj s nejlepšího s nejhorším. Právě takhle by bitvu Senegalu s Tanzanií charakterizoval žebříček FIFA, a pro jednou mu po včerejšku musíme dát zapravdu.

Ačkoliv neměl k dispozici Sadia Maného, ani ne v půlce zápasu přišel o jednoho ze dvou stoperů a Ismaïla Sarr byl okopávaný tak intenzivně jako ještě nikdy ve své (pravda, mladé) kariéře, Senegal neměl absolutně žádný problém s dominancí. Jeho hrotový útočník během 15 minut dvakrát střílel, parádní gól si dal i mladík Krépin Diatta - a stal se tak nejmladším senegalským střelcem nad APN od Souleymaneho Camary, který se v 19 letech prosadil ve skupinové fázi Afrického poháru 2002; dosud nejlepšího Poháru Senegalu.

Hergot, vždyť i Idrissa Gana Gueye vypadal jako legitimní ofenzivní zbraň! To je přece absurdní.

Senegal má samozřejmě skvělé krajní beky, a to mu včera šlo nesmírně k duhu. Jak Sabaly zleva, tak Wagué zprava (komentátorem BeIn mimochodem bizarně vyslovovaný jako [Wag], což na druhou stranu vytvářelo zajímavé spojení, kdykoliv se mladý pravý bek dostal k míči — "Here’s swag") se zvládnou do tvorby útoků zapojit skrze overlapy, tedy vyloženě rychlostní výpady, tak hlouběji v poli jako playmakeři.

To jsou nikoliv nová, ale zatraceně důležitá zjištění směrem k dalšímu vývoji turnaje.

2. Včerejšek nám ve výsledku o potenciálu Senegalu řekl pramálo. Však si to vezměte. Máte například nejmenší tušení, jakou pozici hrál zmíněný Krépin Diatta, v základu namísto Sadia Maného? Přesně tak, nijakou. Po hřišti putoval "na Maného" právě tak, jak se mu zachtělo, a to si Senegal mohl dovolit. V mnoha místech na hřišti se pak favorit vytasil s krásnými narážečkami, většinu útoku vedl v rychlosti a přímočaře, jako nůž máslem. Jenže to je právě ono — Tanzanci byli přesně ten margarín, nic víc, a s ničím srovnatelným se už Cissého svěřenci od osmifinále dále téměř na sto procent nepotkají.

Otázka, nakolik upracované to bude s Maném proti lepším soupeřům, nadále přetrvává. Otázka, nakolik schopným zakončovatelem se Niang ukáže být v rozhodujících chvílích, po včerejší palírně působí snad ještě urgentněji. Otázka, jak to půjde Keitovi Baldému s Ismaïlou Sarrem do pevné obrany, nikam nezmizela jakbysmet — vždyť Senegal čelil přesnému opaku neprůchodného obranného valu. Atd. atd.

Hergot, vždyť i Idrissa Gana Gueye v závěru zápasu přešlapoval na balonu! To je přece absurdní.



1. Ufffff. Kde jen začít. Možná u toho, že Tanzancům především zkraje utkání dělalo problémy i samotné... kopání do balonu? A to i v situacích, kdy míč ležel na zemi zcela neatakován soupeře - i při výkopech od brány. Jakmile došlo na nějaký tlak, sypal se outsider s nevídanou pohotovostí a mladík Feisal Salum byl pro svou neschopnost se jakkoliv orientovat a přizpůsobit raději střídán ještě před poločasem.

Jakýkoliv záběr na trenéra Amunekeho během utkání byl vypovídající: i za stavu 0:0 vypadal, jako by jeho tým prohrával 0:10. Vystresovaný, odevzdaný, s čirým strachem pevně a hluboko zaraženým v očích. A víte vy co, ono ho těžko z něčeho vinit. Cokoliv změnit asi popravdě nebylo v Amunekeho silách; nedokázal by to nikdo. Tanzanci nezvládali úplné základy, každý jejich obranný zákrok přinejlepším ústil ve faul, a nebýt rozhodčí vyloženě shovívavý, už tak po půl hodině hry měli Východoafričané na kontě nejméně pět žlutých karet. Bylo to směšné, ale rozhodně ne úsměvné — Tanzanci bohužel potvrdili, že na této scéně nemají co dělat a stejně jako Keňané se tam (prakticky, fakticky) dostali víceméně omylem.

Ne snad že by Amunekemu nešlo vyčítat zhola nic. Zařadit Davida Mwantiku, na poslední chvíli nominovaného stopera, ihned do základu, bylo — mírně řečeno — troufalé. A podpora pro Samattu a Msuvu vpředu prostě opět neexistovala, což je při nulové schopnosti jakkoliv bránit zvláště neomluvitelné.

Kdyby to aspoň bylo nahoru-dolů, ale Tanzanci nezvládali ani to nahoru. Nicméně faktem je, že sám Msuva na balonu vypadal mnohem neohrabaněji než povětšinou v kvalifikaci či v klubu, odkud si přinášel skvělou fazonu. Možná nervy?

2. Ne vážně... uffffff. Jít na 0 bodů by bylo asi kruté, přece jen se bavíme o týmu, který na APN nevystoupil od osmdesátých let. Ale Tanzanci by si to zasloužili přeci jen nejvíce ze všech, a neměli bychom ani na výběr, kdyby Mbaye Niang proměnil alespoň polovinu svých šancí. Jenom v první čtvrthodině se ostatně hned dvakrát ocital sám před Manulou, aby dvakrát ošklivě selhal. Už jen kvůli 23letému brankář Simby, který v mimořádně složité situaci obstál, by bylo nefér jít na nulu. Ale jinak tedy potěš pánbůh!

Hodně toho přitom souviselo s krajními beky, na jejichž nechuť k bránění jsem upozorňoval už v preview. Včera to bylo snad ještě horší, než si kdo dovedl představit, až byl jeden nucen o nich nejpozději v půlce zápasu přestat nominálně uvažovat jako o becích. Protože oni jimi prostě nebyli.

Vždyť kolikrát se Keita Baldé sám nerušeně proháněl po levém křídle? Nepočítaně. A jak snadno se Ismaïla Sarr prodíral až k brankové čáře, kde byl typicky před nebezpečným centrem nekompromisně skosený (a jenom občas se to také posoudilo jako faul)? Přinejmenším třikrát. Senegalu prostě stačilo získat míč ve středu pole, což byl ten nejjednodušší úkol, pak ho prostrčit vpřed, jednoduše předat do strany, a bylo to.

---

1. Alžírsko dostává lepší známku než Senegal proto, že potřebovalo i nějaký systém. Takhle, rozhodovat, kdo byl zrovna horší, jestli Keňa nebo Tanzanie, je jako rozhodovat, které z posledních dvou pokračování Rychle a zběsile bylo zbytečnější, ale faktem je, že Keňa na rozdíl od Tanzanie alespoň na nějaké zcela základní úrovni umí bránit, respektive třeba má krajní beky, kteří na bránění úplně nekašlou.

Proto Alžířané sem tam potřebovali i nějaké kombinační vzorce, a ty nám také ukázali, přičemž na rozdíl Maroka zvládali zároveň i pronikat do vápna. Alžírsko si sice nevytvořilo tolik šancí jako Senegal, ale taky bylo před brankou soupeře více smrtící. Riyad Mahrez nic neničil, jak možná leckdo čekal, ale přesto Alžírsku nabídl to, co od něho potřebovalo — s Bounedjahem se výborně střídali ve vysunutém a zasunutém presinku, přičemž Mahrez na volné pozici skvěle propojoval mnohé triangly a choval se (trochu nečekaně) jako správný kapitán, když nezřídka promlouval k méně zkušeným kolegům vedle sebe.

Na tým vedený koučem, který dosud příliš herního plánu neukázal, se zkrátka Alžírsko vytáhlo s nesmírně disciplinovaným, organizovaným výkonem, a už jen proto svůj potenciál naplnilo z větší části než Senegal, kterému přeci jen vždy stačilo jen nějak útočit. Levé křídlo Boulaïli i Baghdad Bounedjah, jinak stále nejkompletnější hroťák kontinentu, sice mohou jít podstatě víc nahoru, ale základ je tohle víc než dobrý. Ostatně nezapomínejme, že ještě před dvěma roky tenhle výběr dostal dva góly ve všech třech utkáních.

2. Alžírská mladá krev je mimořádně příjemným zpestřením prvního kola. V sestavě Alžírska nastoupili dva hráči mladší 23 let a oba se výraznou měrou zasadili o počáteční suverenitu. Třiadvacetiletý pravý bek Youcef Atal krásným průnikem "udělal" pokutový kop, když zúročil své zkušenosti rovněž z křídla svého OGC Nice, a Ismaël Bennacer potom svým úžasným průnikem do vápna a přihrávkou pod sebe zařídil druhou branku Mahreze.

Druhý jmenovaný přitom doposud za Alžírsko nastoupil jen v jednom soutěžním utkání, v březnu v kvalifikaci, kdy Belmadi při zajištěném postupu rotoval sestavu, a přece si teď zaslouženě došel pro cenu hráče zápasu. Silný na balonu, houževnatý v soubojích, agilní a precizní. Jednadvacetiletý středopolař nastoupil vedle Feghouliho s Guédiorou, a přece vypadal jako ten veterán.

A pak je tu 29letý Djamel Benlamri, neokoukaný konstruktivní stoper, který vytvořil více palebných pozic (2) než Mahrez a Belaïli dohromady. Jeho rozehrávka se zdá být pro Alžírsko klíčová, a to do nároďáku konečně pronikl teprve loni.



1. Trenér Migné žehral na "bojácné" svěřence; na vině je však hlavně on. Musa Mohammed byl pod Sébastienem Migném zvyklý hrát pouze se dvěma partnery v srdci obrany Harambee Stars — Brian Mandela pro zranění vypadl již z předturnajové nominace, Joash Onyango se pak porouchal těsně před výkopem včerejšího utkání. To je vpravdě nepříjemná komplikace, jeden by řekl až pech. Jeden by se sice taky mohl ptát, proč 31letý David Owino, kterého téměř každý Keňan okamžitě označí za nejlepšího stopera země, v kvalifikaci ani v přípravě takřka vůbec nedostal šanci, ale to už je řekněme takový detail.

I když vlastně ne, vůbec to není detail. A ladí to s Migného tvrdohlavou nedůvěrou v mnohé legionáře. Owino už léta hraje v zambijském ZESCO United, které se pravidelně dostává do pokročilých fází afrických pohárů. Od roku 2016 jeho tým prošel do semifinále Ligy mistrů i čtvrtfinále Konfederačního poháru. To jsou výsledky, ke kterým se žádný keňský klub za stejný interval, ba hodně dlouhou dobu, ani nepřiblížil. Od onoho roku 2016 za ZESCO hrají také další dva Keňané, defenzivní záložník Anthony Akumu a produktivní levý křídelník Jesse Were, kteří dokonce pro jistotu úplně schází v Migného nominaci.

Pokud si tedy Migné po utkání stěžoval, že "se jeho hráči báli", a že "by porážku přijmul, ale s tím, jak hráli v první půli", je třeba mít na paměti, že si za to může dočista sám. Na stoperu mu místo Owina hrál borec ze druhé nejvyšší americké soutěže, a byť Joseph Okumu nijak neselhal, při své premiéře v egyptských vedrech těžko mohl dělat rozdíl. Vedle Wanyamy pak místo Akumua působil 34letý veterán Odhiambo z keňské Sofapaky, který dle předpokladů vůbec nestíhal a blýskl se hrozivým penaltovým zákrokem. No, a místo Jesseho Wereho nakonec utkání na levém křídle načínal bůhvíkdo, protože Keňa do útoku v podstatě nevyrážela, a útočník Olunga se regulérně potkal s balonem nanejvýš pětkrát za celý zápas.

Že se hráči dle kouče "podělali", to bylo dáno negativní taktikou a favoritismem téhož kouče, ničím jiným...

2. Druhý poločas značí menší příslib, ale s tím taky opatrně. Keňané do utkání dorostli, to však pouze do takové míry, jakou jim Alžířané dovolili. Severoafrický tým zcela evidentně někdy po pauze polevil a šetřil síly, čehož Keňa v kombinaci se střídáními hráčů, kteří rozhodně měli startovat v první řadě, využila. Eric Ouma i Johanna Omolo, oba mimochodem krajánci ze Švédska, respektive Belgie, dodali Harambee Stars na potřebném klidu i přehledu na balonu. To byla příjemná změna. Ještě po hodině hry ostatně oficiální grafika zápasu počítala Keni ubohých devět útoků proti rovným třiceti alžírským.

Jenže ve výsledku tato změna stejně znamenala pramálo. Keňané stále ani jednou nevystřelili na M’Bolhiho a jejich útočné standardky byly přímo hrozivé. Podobně jako ty tanzanské. Takže kdepak, východní Afrika je nadále pouze Uganda a dál pusto prázdno co se konkurenceschopnosti týče. Přesně jak jsme tušili, že to bude, ale tak nějak zároveň doufali, že to až taková mizérie taky nebude. Bohužel...