Africký zápisník II. aneb Tunis pálených šancí

Největší jména se zatím na tomto Africkém poháru národů prosazují jedna radost: po Aubameyangovi se trefili také Mané s Mahrezem. Senegalec z penalty de facto rozhodl už v 10. minutě, protože Tunisané celý druhý poločas strávili nehorázným pálením vyložených šancí, alžírský tahoun potom pro změnu dvěma zásahy uchránil svou zemi od ryzí ostudy...

Tak jako tak se v zápase Alžírska narodil dosud jediný opravdu překvapivý výsledek šampionátu: nebojácní Zimbabwané, kteří se na APN probojovali po deseti letech, delší dobu vedli a užuž sahali po senzačních třech bodech.

Naproti tomu Senegal vedl ještě déle a první poločas se skoro neměl čeho bát, potom ale povzbuzení Tunisané rozjeli parádní ofenzivní koncert, jehož jediné falešné tóny zaznívaly až v té úplně finální a tedy nejdůležitější fázi, před bránou soupeře.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...



1. Sám Mahrez na všechno stačit nebude. Je s podivem, že na to, kolik si Alžířané přivezli do Gabonu ofenzivních hvězd - a kolik jich kouč Georges Leekens postavil od první minuty na hřiště - nakonec se veškeré naděje na bodový zisk odvíjely od individuálního výkonu jediného hráče (ono to vlastně až tak s podivem není, ale o tom více v druhém bodu). Riyad Mahrez potvrdil to, co jsme všichni tak nějak tušili: totiž že navzdory letošnímu leicesterskému trápení stále zůstává jedním z nejlepších hráčů kontinentu, schopným rozhodovat zápasy na vlastní pěst.

Mít takového fotbalistu je pro Alžírsko obrovskou výhodou. Mahrezovy dvě branky zachránily favorita od blamáže, a přestože po změně stran Leekensův tým soupeře kvalitativně přehrával a vyrovnání viselo ve vzduchu, byl rodák z francouzského Sarcelles jediným hráčem, který vypadal, že by vyrovnat skutečně mohl. Pokud si mají Fenci dojít pro medaili, bude jejich hvězda v následujících zápasech potřebovat mnohem strukturovanější, konkrétnější podporu.

2. Georges Leekens udělal hned zkraje spoustu chyb, ale Fenci jsou teprve na začátku. Trenérovo rozhodnutí postavit do základu hned čtyři ofenzivní hráče vycházelo z nešťastného zranění Taïdera, s nímž by Alžírsko pravděpodobně nastoupilo v přece jen prověřenějším 4-3-3.

Improvizovaný tah s přechodem na 4-2-3-1, kde Taïderovo místo v sestavě zaujal křídelník Soudani a Yacine Brahimi se přesunul na desítku, vypadal od prvních minut jako nepromyšlené řešení: Bentaleb s Guédiorou zůstávali příliš hluboko vzadu, zatímco zmatení Brahimi se Soudanim moc nevěděli, jak se vlastně zařadit do volného prostoru. Rozbitím celé zajeté ofenzivní struktury utrpěl i matný Islam Slimani, a celé to začalo dávat smysl až po změně stran, kdy se Bentaleb vysunul na CM a alžírská hra konečně získala alespoň nějakou plynulost.

Leekens je koučem, který proslul dobrou defenzivní organizací; proč ale potom Alžířané vypadali v obraně tak tragicky? Mohla za to nezkušenost Belkhitera s Bensebainim? Dost možná, spíše ale Fenci doplatili na celkovou rozháranost, nesehranost a nejasnou taktiku. Nebýt Mahreze s brankářem Raïsem M'Bolhim, mohli být hned po prvním zápase v pořádném průšvihu; takhle má belgický matador stále možnost něco změnit.

(dz)


1. O střídání, kterého si nikdo nevšiml. Zimbabwské šance na úspěch měl táhnout jediný hráč - Knowledge Musona, levý křídelník z belgického Oostende, nejznámější Válečník a jednoznačně nejlepší kanonýr celého týmu. Když se Musona po úvodních deseti minutách zranil, měl být se Zimbabwe podle všeho amen. Jenže ukázalo se, že kouč Callisto Pasuwa - na rozdíl od svého zkušenějšího soupeře - nepostavil svůj výběr na základě individualit, ale celkového týmového projevu.

Musonovo místo nejnebezpečnějšího hráče plynule převzal výtečný ofenzivní "allrounder" Khama Billiat, který v prvních pětačtyřiceti minutách trhal alžírskou obranu na kusy, a celkově působilo Zimbabwe jako koherentní, proaktivní brejkový tým. Navzdory předpokladům jsme od Válečníků viděli odhodlané ofenzivní představení, zcela bez náznaku jakékoliv snahy o beton: vždyť jen pár vteřin před vyrovnávací Mahrezovou trefou mohl na 3:1 ve skvělé šanci zvyšovat střídající Cuthbert Malajila. Kdyby tváří v tvář M'Bolhimu zakončoval lépe, Alžířané už by se do zápasu nevrátili, a byl by to zasloužený vývoj.

2. Čeká nás letos po letech zase zábavný Pohár...? Zimbabwský přístup otevírá zajímavou otázku: viděli jsme v prvních dvou hracích dnech nový vzor, kterým by se outsideři měli řídit? Zatímco v uplynulých letech se postupová euforie u podceňovaných týmů se začátkem Poháru často proměňovala v bolestivou křeč (Botswana, Niger), letos už jsme v podobě Zimbabwe a Guiney-Bissau měli možnost seznámit se se dvěma podceňovanými, ale ohromně zábavnými týmy - také oba získali body proti vysokým favoritům.

Zimbabwe určitě není kandidátem na medaili, ba v tuto chvíli ani na postup. Na to je jejich kádr stále příliš nezkušený a nekvalitní, navíc trpí klasickým nováčkovským symptomem střídání skvělých momentů a nečekaných chyb (gólman Tatenda Mkuruva by se v tomto směru mohl stát jednou z nejpamátnějších figurek turnaje). Pro neutrální fanoušky je ale skvělé sledovat, jak se Válečníci snaží, jak využívají svoje přirozené zbraně a jak jsou na hřišti nebojácní. Doufejme, že Uganda předvede něco podobného.

(dz)


1. Oh, ta stará dobrá tuniská psychická labilita. Jak povědomý byl obrázek z deváté minuty, kdy Aymen Abdennour beze špetky sebekontroly zajel do unikajícího Kouyatého a velice brzy tak daroval Senegalu penaltu... i vítěznou branku. Tunisané jsou takovými blikanci věru pověstní - však si vzpomeňte na vzduch lapajícího brankáře Mathlouthiho, který před pěti lety v prodloužení čtvrtfinále dovolil skórovat Andrému Ayewovi. Hotová výkladní skříň turnaje.

Ovšem slabá psychika Tunisanů se tradičně promítá ještě na jedné úrovni, která vystoupila do popředí před dvěma roky při jiném frustrujícím čtvrtfinále s Rovníkovou Guineou. Tehdy tedy Arabové zároveň hráli proti rozhodčímu, mimoto ale taky sami mohli utkání dávno uzavřít, kdyby vykázali pořádnou preciznost v zakončení. A včera to vypadalo obdobně. Msakniho koncovka byla zvlášť politováníhodná - ať už to byla banální hlavička nebo nespočet dobře naváděných, ale ve výsledku chabých střel. A co takový hyperaktivní Akaichi z prvních 20 minut? Zkusil úplně vše, včetně úmyslné hry rukou, ve finále ale jedině potvrdil starou pravdu; že on zkrátka vždy nějak najde tisíc různých cest jak být neefektivní.

2. Khazri jako žolík geniální tah; kompletně změnil obraz hry. Včerejší zápas byl příkladem duelu dvou poločasů; v tom prvním to byli Tunisané, kdo vůbec nevěděl, co chtěl dělat (Akaichi byl tehdy jako devítka adresátem zhruba 90 % přihrávek na útočné polovině, bez legrace), v tom druhém byl permanentně zmatený pro změnu Senegal, jehož hráčům soustavně motaly hlavy narážečky aktivního dua Sliti-Khazri.

Druhý jmenovaný přišel na plac o pauze a před vápno Senegalu rázem vnesl nevídanou urgenci; chtěl se tlačit do střelby, chtěl se jít pobít do vápna. Sliti vedle něho dočista ožil a (nestřílející) Msakni místy vypadal jako ten Pan Sebevědomý ze starších edic APN. Jistota se pak rázem přelévala i do jiných prostor hřiště, a tak nakonec Gueye s Kouyatém zahučeli v kapsách dua Sassi-Lahmar z tuniské ligy.

(td)


1. Senegal má možná nejkvalitnější kádr, ale nemá pro něj rozestavení. A to přirozeně nevěstí pranic dobrého. Nejde tak úplně o nějakou děsivou reminiscenci Afrického poháru národů 2012, kam Senegal odcestoval se zásobou útočníků (typických devítek jako Niang, Ba, Sow, Cissé), kteří se pak na hřišti pohybovali klidně tři naráz. Tentokrát je kvalita rozprostřená po celém hřišti, ale vše je opět poskládané tak trochu halabala. Výchozí formace Senegalu se nejvíce blížila 4-2-3-1, to však jedině při kompletním odmyšlení pravého křídla (jež v první půli prostě neexistovalo) a faktickém odmyšlení hrotového útočníka Mamého Dioufa, který se do hry v podstatě nezapojoval.

Zejména v prvním dějství Senegal výrazně přetěžoval levou stranu, kde se nezřídka potkávala obě šikovná křídla Sadio Mané s Baldém Keitou, přičemž prvně jmenovaná opora Liverpoolu zároveň sem tam zkoušela vyplnit i pozici středového ofenzivního záložníka. Turecký legionář N’Diaye se mezitím toulal kdesi mimo dohled (poprvé si ho šlo všimnout při průběhu středem pole v 51. minutě, po němž výjimečně chystal palebnou pozici Keitovi), zatímco na pravém křídle se sem tam zjevil z hloubi nepříjemně tlačící Kouyaté, jehož ataky z druhé vlny ve West Hamu rád využíval už Sam Allardyce.

2. Senegal má možná nejkvalitnější kádr, ale hvězdy mu tedy zrovna nezahrály. Žádný další tým na turnaji nemá ve svém středu jednoho z nejchtěnějších stoperů v Evropě (Koulibalyho), dva záložníky s pravidelnou zátěží v Premier League (Kouyaté, Gueye), jednu regulérní hvězdu podzimu Premier League (Mané) a jednu vycházející hvězdičku Serie A (Keita)...

... ale že by to tedy včera bylo nějak jó znát? Mané byl evidentně přemotivovaný a mnohokrát to zbytečně tahal sám, jako samotný voják v poli nezřídka působil i Keita, Kouyaté pro veškeré výpady směrem dopředu ve druhé půli fyzicky naprosto odešel, a s ním se poroučela i druhá polovina double pivotu - ve druhé půli občas vyloženě dezorientovaný Gueye, kterému se během jedné minuty povedlo zasadit o dvě střely soupeře. Jakž takž nakonec obstál snad akorát neapolský stoper Koulibaly, který sice tuze rád fauloval (ručně), ve vlastním vápně se ale ohánět zvládal zručně.

(td)