Africký pohár národů 2019 - Představení skupiny D

Hervé Renard načne marockou pouť za svým třetím triumfem na Africkém poháru národů ve skupině D, kterou sdílí s jedním ze svých starých zlatých týmů, Pobřeží Slonoviny. Postoupit ovšem bude chtít také Jihoafrická republika, kterou čeká menší derby s Namibií a hordou hráčů z jihoafrické nejvyšší soutěže...

Africké poháry národů pro vás pokrýváme každým ročníkem od roku 2012, od zambijské pohádky Hervého Renarda. Za těch sedm let jsme si už dovolili mnohé — od slovních hříček v titulcích po mohutnou podporu kultu Aristideho Bancého. Emmanuelovi Mayukovi jsme roku 2012 tleskali a další léto jsme se mu smáli. A tak dále.

Věříme, že jsme si za ta léta i přes neustálé účasti Mali a Ghany v semifinále společně užili pořádnou kupu legrace, a zároveň si získali nějaké věrné příznivce, s nimiž si zpestříme i letošní šampionát. Ten taky hned od počátku s ohledem na zmíněné tradice pojímáme trochu jinak; zase s o něco větším nadhledem.

Z určité části je to nicméně dílo nutnosti — s rozšířením počtu účastníků na 24 se na letošní turnaj do Egypta probojovaly i mančafty, o nichž jednoduše nic moc relevantního dohledat nelze, a tak je zapotřebí částečně kompenzovat informacemi ne až tak užitečnými. Snad nám tedy prominete. Za dva roky se polepšíme, slibujeme.

Pro zpestření jednotlivých profilů potom představujeme tzv. "Index Henryka Kasperczaka", celosvětově užívanou jednotku pro srovnávání trenérů afrických národních týmů.

Premisa je jednoduchá: takový normální Henryk Kasperczak začal trénovat někdy v devadesátkách, teď mu je kolem 70 let a po celém kontinentě se už řádně nacestoval, aniž by přes vyplýtvání několika pokusů získal jediné zlato z APN. Jinými slovy je to bílý, starý Evropan bez doopravdy velkého úspěchu.

Sám Henryk Kasperczak je od posledního Afrického poháru již (snad, doufejme) v důchodu, ale to opravdu neznamená, že na tomto šampionátu nenarazíme na žádného z jeho nohsledů.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Lekce z minulosti:

Loni na MS patřili Maročané v očích mnoha komentátorů mezi potenciální černé koně. A herně to z jejich strany skutečně nebylo vůbec špatné. Jenže nakonec získali jeden bod. Na kontinentální scéně pak v roce 2017 sice dokázali postoupit aspoň do čtvrtfinále, čímž přerušili sérii čtyř exitů po základních skupinách, nicméně pořád platí, že posledním velkým úspěchem byla stříbrná medaile z Afconu 2004, kdy ještě v týmu běhali borci jako Noureddine Naybet a Marouane Chamakhovi bylo čerstvých 20 let (mimochodem, tato živoucí legenda letos definitivně ukončila kariéru... minutu ticha prosíme).

Dokážou Lvi z Atlasu letos konečně naplnit potenciál? Fanoušci chtějí zlato, první od roku 1976, a nic jiného jim nejspíš stačit nebude. Prezident marocké asociace Fouzi Lekjaa určil právě letošní šampionát jako ten, kdy má Renardův tým zaútočit na trofej. Od toho tam Hervé Renard ostatně je - jediný kouč, který dokázal vyhrát Afcon se dvěma různými týmy (Zambie 2012 a Pobřeží slonoviny 2015) má jasný úkol. Navíc sám po turnaji pravděpodobně skončí a bude se chtít rozloučit na vrcholu.

Kvalifikace proběhla bez problémů, Maročané v podstatě postoupili už loni v listopadu díky desetibodové šňůře ze čtyř podzimních zápasů. Jenže od té doby se řada věcí změnila. Atmosféra v kabině není ani zdaleka ideální, venkovní kvalifikační remízy na Komorách a v Malawi fanoušky zrovna nepřesvědčily, a zdá se, že na to, jakým je Renard renomovaným taktickým odborníkem, zůstávají Lvi pořád zoufale závislí na individuálních výkonech svých ofenzivních hvězd. Ne že by neměli systém - ten mají, je propracovaný, funkční a zábavný na pohled (jak jsme ostatně viděli na MS). Problém je v tom, že v něm zatím neumí vítězit v klíčových zápasech.

Nejlepší scénář:

Přeložení turnaje z Kamerunu do Egypta bude Maročanům vyhovovat; ať už díky familiérnímu severoafrickému podnebí nebo díky fanouškům, kteří jsou tradičně nesmírně loajální a cestu napříč Saharou si určitě najdou.

Jednou z výhod Renardova fotbalu je jeho intenzita a důraz na herní prvky jako gegenpressing nebo fluidní pohyb hráčů mezi jednotlivými řadami. Maročané v tom trochu připomínají Liverpool. Statisticky nebyl loni na MS žádný tým, který by absolvoval více sprintů na zápas. Francouzský kouč se navíc poučil ze svých pověstných šarád z klubových angažmá v Sochaux a Lille a operuje s úzkou, loajální skupinou hráčů, což je v tomto systému klíčové - bez dokonalé sehranosti to zkrátka nepůjde. A Maročané sehraní rozhodně jsou.

Vynikající klubová forma dvou klíčových ofenzivních borců Ziyecha s Belhandou (skvěle se na jaře prezentovali i Ait-Bennasser nebo Fajr) pak dává Lvům důvod k sebevědomí - základní skupinu by zvládnout určitě měli. Ani Sloni, ani Jihoafričané nejsou týmově lepší, nemají tak vycepovanou strategii a nepůsobí jako celek ani zdaleka podobně "hotovým” dojmem.

Nejhorší scénář:

Jenže dění na hřišti ovlivňují i mimofotbalové faktory - a tady už se to Maročanům začíná povážlivě sypat.

V přáteláku proti Gambii, který Maroko 12. června prohrálo 0:1, se dva hráči - Faycal Fajr a Abderrazak Hamdallah - pohádali o to, kdo bude kopat penaltu. Fajr sebral Hamdallahovi balon, neproměnil, oba borci na sebe následně štěkali na tréninku a uražený Hamdallah dokonce opustil tréninkový kemp a zmizel zpátky do Saúdské Arábie, kde hraje za Al-Nassr.

Oficiální communiqué marocké FA vydalo zprávu, že Hamdallah je zraněný... a možná by tomu i někdo uvěřil, kdyby si následně s Fajrem nevyměňovali omluvy přes Instagram a nedostalo se to do médií.

Bez Hamdallaha tak Maroko přišlo o svého nejlepšího útočníka a fanoušci na Twitteru už rozladěně brblají, že s takovou atmosférou v kabině nemá cenu do Egypta vůbec jezdit. Fakt, že Lvi v roce 2019 ještě ani jednou nevyhráli a ve všech předturnajových přátelácích (s Argentinou, Gambií a Zambií) odcházeli ze hřiště jako poražení, jejich náladě zrovna nepomáhá - zvlášť když předtím padli pouze dvakrát ze sedmadvaceti (!) pokusů.

V nejhorším scénáři tak rozklížené Maroko končí na Afconu už ve skupině, případně (realističtěji) v osmifinále. Pravděpodobně to bude díky gólům inkasovaným z centrů do vápna, protože ty Maročané bránit prostě neumí - prakticky všechny branky v jejich síti se rodí právě takhle, což jsme viděli už na MS a od té doby se nezměnilo vůbec nic.

Tvář týmu:

Marocká obrana je správně agresivní, zkušená a sehraná, ale stárne, a ani Benatiova velitelská ruka nevyřeší všechno. Renard tak trochu bojuje s vlastními problémy ubránit se vysokému pressingu tím, že sám aplikuje ještě vyšší pressing; to sice znamená, že marocké zápasy budou dostatečně zábavné, ale klade to extrémní nároky na rozdílové ofenzivní hráče.

Což je v první řadě Hakim Ziyech. Který, mimochodem, na posledním Afconu nehrál, protože se předtím s Renardem pohádali. Teď už se ale uklidnil a loni na podzim působil v národním dresu jako naprosté zvíře - pokud se této formě na turnaji přiblíží, mají Lvi napůl vyhráno.

Ziyech přijíždí na turnaj jako jedna z jeho nejzářivějších hvězd; má v nohách vynikající sezonu v Ajaxu, se kterým došel až do semifinále Ligy mistrů a následně byl vyhlášen hráčem roku poté, co se přímo podílel na více než 40 brankách ve všech soutěžích. Navíc se bude chtít ukázat v lepším světle než na MS. Renardův systém mu nechává vepředu dostatečnou volnost, což mladý ofenzivní univerzál - díky své nepředvídatelnosti a skvělé technice - dokáže využít. V kvalifikaci platilo jednoduché pravidlo: Když byl Ziyech na hřišti, Maroko bralo tři body. Když nebyl, Maroko body ztratilo.

(A kdyby bylo nejhůř, mohou se Lvi vždy spolehnout aspoň na útočné standardky, ve kterých tradičně excelují. Technických hráčů mají dost a zbytek zařídí ve vápně Benatia a spol.).

Trenér Hervé Renard
Index Henryka Kasperczaka: 10/10, akorát je mladší, hezčí a má úspěchy

Přímočarost, pressing, vertikální fotbal, individuální kreativita a problémy s efektivitou a řešením známých problémů. Základní charakteristiky tohoto týmu jsou pevně dané.

Maroko bude nastupovat v systému 4-2-3-1 s ofenzivními krajními beky a dvěma defenzivními záložníky schopnými dirigovat hru s míčem na noze. Absence klasického "čističe” je pro Renardovy Lvy typickým znakem, stejně jako schopnost hrát proaktivně (kumulovat držení míče) i reaktivně (hrát bez míče a čekat na chybu soupeře). Tady ale žádné Španělsko nečíhá, takže očekávejme, že Maročané budou spíše držet míč na svých kopačkách a hledat skulinky.

Renard už v minulosti několikrát ukázal, že mu nedělá problém od základů překopat fungující systém, pokud má pocit, že to povede k úspěchu. Zlato se Slony takto získal poté, co v play-off "přepnul” na bezprecedentní 3-4-3. Momentálně to sice vypadá, že má Maroko mnohem více problémů než ještě půl roku zpátky, ale pořád platí, že Renard na lavičce rovná se obrovská strategická výhoda.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Munir — Hakimi, Benatia, Da Costa, Baadi — Saïss, Aït Bennasser — Ziyech, Belhanda, Amrabat — En-Nesyri (Boutaïb).

(dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Poté, co Sloni vypadli na posledním Afconu coby obhájci už ve skupině a následně poprvé od roku 2006 chyběli na mistrovství světa - a (jako bonus) zahájili kvalifikaci na letošní šampionát domácí prohrou s Guineou - přišel čas na radikální krok. Jeden z papírově nejsilnějších afrických týmů sice definitivně přišel o svou zlatou generaci, pořád v něm ale zůstalo příliš talentu na to, aby se na mezinárodní úrovni takhle ztrapňoval. Co s tím?

První krok - zbavit se hochštaplera Marka Wilmotse, jehož trenérské vedení Slonů vypadalo vyloženě amatérsky - proběhl celkem bez problémů. Tým následně v létě 2018 převzal Ibrahim Kamara, kterému se podařilo stabilizovat výkony i výsledky; v kvalifikaci už ani jednou neprohrál a zvládl i tři ze čtyř předturnajových přáteláků, naposledy proti Zambii (4:1).

Zdá se tedy, že nejdůležitější lekci (Wilmots není trenér) si už Sloni odnesli a mohou začít budovat nový hvězdný tým kolem borců jako Pépé, Kessié a Seri. Letošní Afcon by mohl poskytovat ideální příležitost: poprvé po více než deseti letech neplatí Pobřeží za jasného favorita na zlato. Tato tíha letos leží na bedrech severských týmů, Egyptu a Maroka. Kamarův manšaft nicméně představuje optimální mix zkušenosti a dravého mládí, na velkých turnajích je dostatečně ostřílený a má ve svém středu několik rozdílových hráčů.

Nejlepší scénář:

V obligátní "skupině smrti” samozřejmě není jisté nic (kromě toho, že všichni vypráskají chudáka Namibii); ideální scénář pro Slony každopádně začíná zjištěním, že potenciálně klíčový hráč a typologická náhrada za dříve nenahraditelného Yayu Tourého - Franck Kessié - v národním dresu konečně dorostl do role lídra a dokáže na hřišti předvádět mnohem lepší výkony než předloni. V AC Milán si letos připsal sedm gólů a tři asistence a držel si průměr kolem 50 přihrávek na zápas; nároďák právě na něj spoléhá jako na dirigenta.

Takže tak. Soupeři už v základní skupině zjistí, že dynamické duo Kessié - Jean-Michael Seri dokáže zkrotit střed pole proti komukoliv, Pobřeží v klidu postoupí do osmifinále a bez svazujícího "drogbovského” tlaku potichu dokráčí až k medailím. Tolik nejlepší scénář.

Na tomto místě se vyplatí zmínit i Maxe Gradela, který kolem sebe v jednatřiceti letech už dávno nemá takovou auru jako během svého působení v Saint-Étienne, pro Kamaru je ale volbou číslo jedna na levé křídlo a v týmu, který měl v posledních letech problémy s vyrovnaností výkonů, si konstantně drží velmi vysokou herní úroveň. Wilfried Zaha i Maxwel Cornet jsou sice mladší a papírově lepší, ale Gradel má na kontě 67 startů (nejvíce ze všech) a dá se říct, že právem patří mezi stálice základní sestavy.

Nejhorší scénář:

Kamarovo jednoduché, přímočaré 4-3-3 by mělo na papíře fungovat jak proti vyrovnaným soupeřům, tak proti "betonářům”, kteří proti Slonům zalezou na vlastní vápno. Problém však může přijít v okamžiku, kdy někteří klíčoví hráči nezvládnou plnit svoje úkoly na patřičné úrovni - a vzhledem k tomu, že se tento otazník poměrně realisticky vznáší nad kompletní záložní trojicí, neměli by fanoušci jásat předčasně.

O Kessiého ne úplně stoprocentní (kulantně řečeno) bilanci v nároďáku už řeč byla; aby střed pole fungoval, bude ale zapotřebí i vydatné pomoci od Seriho. Jinými slovy - pokud do Egypta přijede ten Seri z Nice, můžou si Sloni pískat. Pokud to bude ten z Fulhamu, hrozí průšvih. Pobřeží potřebuje na CM hráče, kteří umí hrát inteligentně a přihrávat Pepému s Gradelem do šancí, ne Seriho z Fulhamu. Navíc jsou oba borci zezadu jištěni poněkud kalamitním kapitánem Serey Diém, který se ani ve čtyřiatřiceti letech nenaučil zcela vyhýbat pozičním kiksům, a nemají za sebe ani žádnou náhradu. Pokud by to Kessiému nebo Serimu nešlo, kdo půjde na plac místo nich? Victorien Angban? Uch.

Dál: Zraněný kotník Erika Baillyho znamená, že Sloni jsou bez svého nejlepšího (a vlastně jediného opravdu kvalitníhoú stopera, a jinak docela silná a sehraná obrana najednou vypadá o dost vachrlatěji. A co Serge Aurier? Najednou je právě Aurier nejlepším obráncem v sestavě, bude na něm ležet nejvíc zodpovědnosti, a do toho ještě celá ofenziva spoléhá na jeho centry.

Dál: Kdo bude hrát v útoku? Bony je nejlepší střelec v nominaci, ale vypadá to, že už (v pouhých třiceti letech!) definitivně "odpadl”. Startující devítkou by měl být spíš Jonathan Kodjia, což... no, řekněme, že Drogba to úplně není.

A to je ten největší problém - Sloni jsou životně závislí na hráčích, na které se nemohou stoprocentně spolehnout. Pokud budou Aurier, Kessié, Seri a celá útočná trojice ve formě, může z toho klidně být finále. Jenže z tohoto výčtu lze pochybovat o všech. Kromě křídel. Křídla jsou boží.

Tvář týmu:

Nicolas Pépé. Jednička na pravé křídlo, čtyřiadvacetiletý zázrak z Lille, jeden z nejžádanějších fotbalistů v celé Evropě a ideální "tvář” nové sloní generace. Pobřeží má brutální ofenzivní potenciál a právě Pépé je aktuálně vůbec nejnebezpečnějším Slonem ze všech.

V uplynulé sezoně nasázel v Ligue 1 dvaadvacet gólů, přidal jedenáct asistencí a v průměru více než 3 střely na bránu za zápas. K tomu můžeme přičíst vysoký průměr přihrávek vedoucích do šance (1,8 na zápas), individuálních průniků (2,7) nebo cen pro hráče zápasu podle statistického serveru WhoScored (13).

Tohle je profil komplexního forvarda, kreativního a smrtícího zároveň, který právě vstupuje do ideálního fotbalového věku a má v zádech životní sezonu. Dobré výkony na Afconu ho klidně můžou katapultovat do jednoho z největších světových velkoklubů.

Trenér Ibrahim Kamara
Index Henryka Kasperczaka: █████████

Všechno, co bylo řečeno výše, pak má samozřejmě ještě jeden háček: Když Sloni před čtyřmi lety brali zlato, trénoval je geniální Hervé Renard. A zrovna Sloni, podobně jako Nigérie, platí za tým, který je papírově silný tak nějak permanentně, ale skutečné úspěchy sbírá pouze s opravdu erudovanými stratégy u kormidla.

Ibrahim Kamara nikdy netrénoval mimo Pobřeží Slonoviny, nikdy nevedl ani žádný klub, a toto je (logicky) jeho vůbec první štace u seniorského nároďáku. Trenéřinu dělá šest let a za tu dobu stihl postoupit od sloní U-17 k U-20, následně k U-23 a pak rovnou k áčku. Nevyhrál samozřejmě nikdy nic.

Na druhou stranu: Kamara je ve specifickém prostředí tamní fotbalové scény známou postavou, fotbalová asociace mu dlouhodobě věří a on sám moc dobře ví, jak se potýkat s problémy a výzvami, které způsobovaly třeba Wilmotsovi s Dussuyerem poměrně nepříjemné problémy. A horší než poslední Afcon (kam Dussuyer přijel v podstatě bez jakéhokoliv herního plánu) nebo Belgičanova krátká éra to nebude.

Předpokládaná sestava (4-3-3): Gbohouo — Aurier, Gbamin, Kanon, I. Traoré — Dié, Kessié, Seri — Pépé, Kodjia, Gradel.

(dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Ani ne dekádu zpátky se Jihoafrická republika stala první africkou zemí, která kdy dostala možnost uspořádat mistrovství světa. Její fanoušci se řadí k nejnáročnějším na kontinentu. Mezi lety 1996 a 2000 bralo JAR na Africkém poháru celkem tři sady medailí, vždy od každé barvy jednu.

Bylo by tedy přirozené je teď automaticky řadit k hlavním kandidátům na celkový triumf, ale s takovými unáhlenými soudy zase opatrně.

V tomto bodě je nutné mít na paměti, že tohle je teprve druhý případ za posledních 11 let, kdy se JAR vůbec na Africký pohár kvalifikovalo (plus ještě jeden pořádalo). Roku 1996, kdy mladíci Mark Fish a Shaun Bartlett sehrávali své role ve zlaté pouti při historicky první jihoafrické zkušenosti s kontinentálním svátkem (protože apartheid), byl jinými slovy zahájen dokonale postupný propad jihoafrické kopané: od stříbro roku 1998 přes bronz z roku 2000 až po pouhé tři výhry z následujících šesti ročníků. Vskutku tristní vývoj.

A pokud je tu jeden společný jmenovatel všech nedávných jihoafrických neúspěchů, je to váhání před brankou soupeřů. Neschopnost Bafana rozvlnit síť je do značné míry stála postup ze skupiny na posledním Afconu roku 2015 (tři vstřelené góly) či roku 2006, kdy parta kolem Benniho McCarthyho (technicky v 28 letech na vrcholu sil, ale uprostřed nezvykle špatné sezony v Portu) dokonce v Egyptě senzačně vyšla střelecky úplně naprázdno.

Nejlepší scénář:

Jihoafrická živelnost a přímočarost tentokrát povede jak k zábavným utkáním (které jsou takřka zárukou), tak k potřebným gólům a bodům. Ono tohle je sice v jádru neokoukaný, ale zároveň zkušený mančaft; útočník Lebo Mothiba je jediným členem nominace do 23 let, což je na tomto šampionátu naprostá výjimka. Mothiba zároveň v letošní sezoně Ligue 1 nasázel 10 branek i přes velmi omezené množství šancí (svůj očekávaný gólový příspěvek na základě algoritmu expected goals dokonce přestřílel o 3,71 branek!), takže určité základy pro potenciálně nevídanou jihoafrickou efektivitu v koncovce by tu přeci jen byly.

Jihoafričané jsou nyní pod Baxterem o něco pragmatičtější a s balonem u kopaček zdatně kombinují ve velkém tempu. To by rozháranému Maroku s čím dál pomalejším El Ahmadim či Pobřeží Slonoviny bez prvotřídního štítového záložníka mohlo dělat značné potíže; Bafana budou útočit v rychlosti a střílet nevybíravě z každé lepší pozice. Klasickou otázkou teď jen zůstává, zdali se bude jednat o to pravé smrtící kombo. Potenciál to rozhodně má.

Nejhorší scénář:

Jihoafrická sestava je stále poseta mnohými otazníky. Otázkou je, kdo bude hrát na pravém beku, když tradiční startér Ramahlwe Mphahlele dramaticky vypadl z formy. Otázkou taky je, jak se při zranění Itumelenga Khuneho s rolí jedničky popasuje Darren Keet — naposledy roku 2015 vydržel jen jeden zápas a JAR nakonec protočilo všechny tři gólmany, což samozřejmě nikdy není dobrým znamením. Baxter má dále veskrze nepříjemné dilema rovněž vpředu, kde může krom Taua a Mothiby postavit zhruba šest dalších hráčů, kteří v kvalifikaci buď téměř nehráli, nebo nijak konkrétně nepřispěli. Odhadovat, kdo ty zbylé dva posty před double pivotem Furman-Mokotjo (který taky není stoprocentní) obsadí, je vážně holým tipováním.

Spolehlivý stoper Thulani Hlatshwayo navíc Baxterovi v klubu hraje mimo pozici (na pravém beku), jeho partner Buhle Mkhwanazi neprožil dobrý závěr sezony, a společně jsou zvlášť zranitelní ve vzduchu (čehož Maroko a Pobřeží Slonoviny mohou velmi snadno využít, kór Ziyech ze standardek). A takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Ve finále pak vlastně ani nevíme, v jaké formaci se nám JAR v Egyptě představí, když Baxter nedávno zkoušel i 4-4-2 (listopadový přátelák s Paraguayí) či 3-5-2 (poslední kvalifikace s Libyí).

Tvář týmu:

To musí být buď Itumeleng Khune, nebo Aaron Mokoena. Ne? Steven Pienaar už tam asi není, co? Tak Siphiwe Tshabalala! Taky ne? Dobrá, tak Tokelo Rantie, to je přece úplná jistota... *marně rozhodí rukama*...

Nene, jihoafrická skvadra nečítá snad vyjma Deana Furmana vůbec žádný tradiční záchytný bod. Thulani Serero je takovou stálicí evropských fotbalových vod, ale v reprezentaci se prominentní roli nikdy netěšil. A dál už je to v podstatě jen směska elitních hráčů domácí ligy a několika legionářů stranou pozornosti. Pro zjevně nejihoafrické důvody vyčnívá Lars Veldwijk, na poslední chvíli naturalizovaný Nizozemec ze Sparty Rotterdam. JAR zkrátka na tomto turnaji tak trochu mačká tlačítko restart; akorát výběry Madagaskaru (300), Mali (259) a Guiney-Bissau (195) se složí na méně reprezentačních startů než ten jihoafrický (352).

Přesto o hlavním tahounovi ofenzívy týmu Stuarta Baxtera a hlavní tváři reprezentace není nejmenších pochyb. Percy Tau v kvalifikaci vstřelil čtyři góly a přidal jednu asistenci, čímž pohodlně předčil všechny spoluhráče, a zasadil se též o dvě třetiny jihoafrických branek do sítě favorizované Nigérie. Zároveň u něho začíná veškerý presink JAR a obránci s jeho vířivým pohybem neustále musí počítat i bez balonu. Nejlepší hráč uplynulého ročníku druhé belgické ligy, který by už dávno působil ve Velké Británii nebýt zpropadeného pracovního povolení, se dá čekat na neukotvené pozici druhého, zataženějšího útočníka a pevně ve středu pozornost.

Dále pak nelze nezmínit ještě Thembinkosiho Lorche, pro změnu nejužitečnějšího hráče uplynulé sezony domácí Premiership. Lorch si prozatím za reprezentaci odbyl jediný soutěžní start (29 minut listopadového klání s Nigérií), třebaže mu je už 25 let a není tak žádným mlíčňákem, ale právě proto je taky tím nejvhodnějším zosobněním "nového JAR". Šikovný pravý křídelník je schopný Orlando Pirates vyhrávat zápasy takřka na vlastní pěst a neexistuje větší důvod, proč by totéž nemohl dělat rovněž pro Bafana zde v Egyptě.

Trenér Stuart Baxter
Index Henryka Kasperczaka: v celé Africe 1/10, v samotném JAR 10/10

Stuart Baxter je prototypem kouče, o němž si podvědomě myslíte, že už přece dávno musel být vyhozený, protože zas tak kvalitní zkráka není, ale když vám někdo řekne, že daný tým stále/opět trénuje, vaše přirozená reakce zhruba odpovídá následovnému: "Vlastně bodejť by ne, jasněže je trénuje, to dává smysl".

Stuart Baxter se v JAR těší poměrně slušnému renomé, když dvakrát vyhrál ligu s Kaizer Chiefs a SuperSport United na dva roky proměnil v učiněného specialistu na domácí pohár, ale u reprezentace je to přeci jen trochu jiná písnička.

Napoprvé se zapsal do dějin jako ten kouč, který před domácím mundialem přetrhl šňůru po sobě jdoucích účastí Bafana na světových šampionátech, což ústilo v dosti hořký konec Shauna Bartletta. Podruhé pak 65letý stratég k jihoafrickému nároďáku nastoupil s rázným dupnutím, aby se odrazil ke dvěma trapným prohrám s Kapverdami v rámci kvalifikace na loňský světový šampionát. Na druhou stranu, na Africký pohár už Bafana dostal, což v minulosti přestalo být samozřejmostí; i když si k tomu tedy musel v klíčovém duelu s Libyí dopomoci postavením rovnou šesti defenzivně laděných fotbalistů.

Předpokládaná sestava (4-2-2-2): Keet — Mkhize (Mphahlele), Hlatshwayo, Mkhwanazi, Hlanti — Furman, Mokotjo — Lorch, Serero (Maboe) — Mothiba, Tau.

(td)

---

---

Lekce z minulosti:

První oficiální zápas v roce 1990. Nula účastí na mistrovství světa. Počet zápasů sehraných (v historii) proti týmům mimo Afriku: 4 (jednou s Libanonem, jednou s Indií, dvakrát se Saúdskou Arábií). Počet účastí na Afconu: 2 (1998 a 2008). Počet výher na Afconu: 0.

Minulost Chrabrých Válečníků (nebo... já nevím, jak přeložit Brave Warriors, aby to neznělo legračně, tak budeme prostě říkat Brave Warriors) nepatří zrovna k těm nejnabitějším. A vzhledem k tomu, jak brutální k nim byl turnajový los, můžeme asi s klidem prohlásit, že si to do Egypta jedou hlavně užít.

Na rozdíl od Mauritánie nebo Madagaskaru totiž Namibijci nepatří ani mezi ty outsidery, kteří k kvalifikaci nepokrytě zazářili - daleko spíš to působí dojmem, že na ně šampionát tak nějak "zbyl”, a nebýt rozšíření formátu z 16 týmů na 24, stoprocentně by se na něj nepodívali. Když odpůrci nového systému mluví o tom, že kvalifikačním sítem takto propadávají i podprůměrné týmy, mají tím na mysli právě Namibii.

Brave Warriors získali v kvalifikaci osm bodů, což je mezi všemi postupujícími týmy vůbec nejméně, a do Egypta je víceméně katapultovala šťastná dalekonosná rána Deana Hotta v posledních vteřinách zápasu s Mozambikem, kterou si ještě Mozambičani museli do brány sami tečovat.

Nějaké velké překvapení se tady asi opravdu čekat nedá.

Nejlepší scénář:

Hráči budou pečlivě poslouchat trenéra Ricarda Mannettiho a vstoupí do nich jeho sebevědomí. Kouč totiž veřejně odmítá poraženecké nálady a mluví o tom, že Namibie bude "nejlepším outsiderem” na celém turnaji. Nějaké postupové fantasmagorie tím na mysli asi nemá (to v této skupině snad ani nejde), ale i jedna výhra nebo dvě remízy by znamenaly obrovský úspěch.

Je fakt, že Brave Warriors mají poměrně solidní defenzivu, vedenou zkušeným Denzilem Hoasebem; v týmu, který je složený převážně z borců z domácí ligy a průměrných či podprůměrných jihoafrických klubů, je schopnost obětavě a poctivě bránit naprostým základem. Reálně to bude znamenat maximálně upachtěnou remízu 0:0 s JAR, kdy Jihoafričané budou mít 40 střel všude kolem tyčí a Namibie jednu skákavou z půlky. I to by se ale počítalo.

Nejhorší scénář:

Jak moc zklamat může tým, od kterého vlastně nikdo nic neočekává?

Namibie je nejen slabá, ale navíc i "marketingově” mdlá: nemá žádný výrazný příběh, žádnou hvězdu, žádný jedinečný a vyčnívající herní styl, nemá úchvatnou formu a nakonec není historicky ani tak slabá, aby se její samotná účast dala brát jako šok. Když dostane třikrát výprask, nestane se nic. Jakýkoliv další úspěch bude navíc.

Nejhorším scénářem by tak asi musel být nějaký mimosportovní výbuch - kdyby Brave Warriors hráli jako prasata, chovali se nesportovně, hádali se mezi sebou, nevystřelili ani jednou na bránu, případně se (tzv. "po kamerunsku”) poštěkali se svazem o prémie za výkony, které si zaslouží maximálně prémie za trapnost.

To se ale taky nejspíš nestane. Namibie jsou slušňáci.

Tvář týmu:

Tým.

Ne, vážně, Brave Warriors mezi sebou žádné hvězdy nemají. Největšími oporami bude dvojice nejlepších střelců v nominaci, záložník Deon Hotto z Bidvest Wits a forvard Benson Shilongo, jeden z mála borců, kteří nehrají namibijskou ani jihoafrickou ligu (nastupuje za egyptské Ismaily FC). Právě na Shilongovi leží největší ofenzivní zodpovědnost. Zmínku si zaslouží i jeho kolega Peter Shalulile a zkušený kapitán a štítový záložník Roland Ketjijere.

Trenér Ricardo Mannetti
Index Henryka Kasperczaka: ʞɐzɔɹǝdsɐʞ ʞʎɹuǝH

V roce 1994 se Ricardo Mannetti stal nejmladším hráčem, který kdy oblékl namibijský národní dres; o čtyři roky později byl na soupisce týmu, jenž oslavil svůj velký turnajový debut. A po dalších patnácti letech, v roce 2013, už přebíral jeho otěže coby hlavní trenér.

Technicky vzato své angažmá od té doby jednou přerušil, když se pohádal s namibijskou FA, to ale trvalo jen pár měsíců a následně byl rychle dosazen zase zpátky. Pokud (ehm) zapomeneme na tuto epizodku, je právě Mannetti nejdéle sloužícím koučem na celém Afconu. Jedno tak Brave Warriors rozhodně upřít nelze: Jejich kouč svůj tým dokonale zná. To není vůbec k zahození.

Jako jeden z mála manšaftů na turnaji hraje Namibie striktně na dva útočníky; Shilongo a Shalulile by se tak na hřišti měli objevovat od prvních minut bez ohledu na rozestavení. Mannetti umí svůj tým postavit jako do "klasického” 4-4-2, tak do defenzivněji laděného 3-5-2. Zpočátku se asi bude spoléhat na první systém, i když není vyloučené, že v konfrontaci s výrazně silnějšími soupeři (což jsou ve skupině všichni tři) přece jen zatáhne za záchrannou brzdu a povolá na hřiště pět obránců.

Tak jako tak můžeme očekávat snahu o co nejvíce přímočarý fotbal: cílem celého týmu je v první řadě bránit a následně dostat míč co nejrychleji k útočníkům, kteří jej dokáží podržet a buď vystřelit, nebo vrátit nabíhajícím záložníkům, případně wing-backům. Namibijci nebudou vymýšlet nic složitého.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Mbaeva — Hoareb, Hoaseb, Gebhardt, Hanamub — Stephanus, Ketjijere, Shitembi, Hotto — Shalulile, Shilongo.

(dz)

---

---

Maroko bude na úvod turnaje ještě tak rozhozené, že nedokáže dobýt neprostupný namibijský val. Sloni si s JAR body pro začátek podělí poté, co se bude hrát 90 minut nahoru-dolů, ale nikdo nebude umět zakončit. Jihoafričané následně nedají gól ani v derby s Namibií, která naschvál postaví všech osm nahecovaných borců, kteří berou výplaty v JAR.

Maročané se mezitím srovnají a stejně jako předloni porazí Slony, kteří si spraví chuť alespoň na dočista vyšťavené Namibii. JAR završí turnaj prohrou s Marokem vinou jediného gólu ze standardní situace.

(td)