Africký pohár národů 2019 - Představení skupiny C

Lákadlem skupiny C Afrického poháru národů je bezesporu východoafrické derby, které je o to speciálnější, že východní Afrika dříve dlouhou dobu na APN vlastně ani nebyla zastoupena. Tanzanie s Keňou se nicméně mohou stát velkými otloukánky turnaje, tím spíš ve skupině s Alžírskem a Senegalem...

Africké poháry národů pro vás pokrýváme každým ročníkem od roku 2012, od zambijské pohádky Hervého Renarda. Za těch sedm let jsme si už dovolili mnohé — od slovních hříček v titulcích po mohutnou podporu kultu Aristideho Bancého. Emmanuelovi Mayukovi jsme roku 2012 tleskali a další léto jsme se mu smáli. A tak dále.

Věříme, že jsme si za ta léta i přes neustálé účasti Mali a Ghany v semifinále společně užili pořádnou kupu legrace, a zároveň si získali nějaké věrné příznivce, s nimiž si zpestříme i letošní šampionát. Ten taky hned od počátku s ohledem na zmíněné tradice pojímáme trochu jinak; zase s o něco větším nadhledem.

Z určité části je to nicméně dílo nutnosti — s rozšířením počtu účastníků na 24 se na letošní turnaj do Egypta probojovaly i mančafty, o nichž jednoduše nic moc relevantního dohledat nelze, a tak je zapotřebí částečně kompenzovat informacemi ne až tak užitečnými. Snad nám tedy prominete. Za dva roky se polepšíme, slibujeme.

Pro zpestření jednotlivých profilů potom představujeme tzv. "Index Henryka Kasperczaka", celosvětově užívanou jednotku pro srovnávání trenérů afrických národních týmů.

Premisa je jednoduchá: takový normální Henryk Kasperczak začal trénovat někdy v devadesátkách, teď mu je kolem 70 let a po celém kontinentě se už řádně nacestoval, aniž by přes vyplýtvání několika pokusů získal jediné zlato z APN. Jinými slovy je to bílý, starý Evropan bez doopravdy velkého úspěchu.

Sám Henryk Kasperczak je od posledního Afrického poháru již (snad, doufejme) v důchodu, ale to opravdu neznamená, že na tomto šampionátu nenarazíme na žádného z jeho nohsledů.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Lekce z minulosti:

Jedna velmi čerstvá lekce: pokud možno se vyvarovat jakýchkoliv žlutých karet. Jakýchkoliv.

Jedna obdobně čerstvá lekce: za každou cenu uchránit Sadia Maného od dalšího návalu tlaku v penaltovém rozstřelu. Speciálně proti Kamerunu. On i Aliou Cissé už jednou s Kamerunem v penaltovém rozstřelu nedali osudovou penaltu, a další takové selhání by nás klidně mohlo o oba do budoucna obrat.

A konečně jedna historická lekce: rovnice "čím víc hrotových útočníků v nominaci, tím víc gólů na turnaji" neplatí. Amara Traoré měl roku 2012 Papisse Cissého, Dembu Ba, Mamadoua Nianga a Moussu Sowa; Alain Giresse si o tři roky později přizval na pomoc k Cissému a Sowovi ještě Moussu Konatého a Mameho Dioufa. Oba turnaje ústily v naprosté katastrofy, a tak je fajn zjištěním, že Cissé tentokrát bere jenom tři veskrze podobné devítky na jeden post. Přinejhorším se zase narvou na křídlo nebo tak.

Nejlepší scénář:

Senegal do puntíku potvrdí vše, co jsme o nich psali předloni i loni, a celé to vyhraje, protože má prostě nejlepší stoperskou dvojici na kontinentě, patrně nejlíp obsazené kraje obrany, vpředu nejdražšího Afričana v dějinách, křídlo AS Monaka/Interu Milán a vycházející hvězdu Rennes, stejně jako 30gólového střelce Galatasaraye, který dozajista Senegalu konečně dá vysněného gólového hroťáka, a do toho nadějným koučem načrtnutý systém, který obstál i na světové scéně loni v Rusku. Jak jednoduché, že ano.

Nejhorší scénář:

Až na to, že se Senegalem je to málokdy takhle jednoduché, a takhle přímočaré. Ono není žádnou náhodou, že tato západoafrická země, která nám dala už tolik talentovaných fotbalistů, nemá jediné zlato.

Ona skvělá stoperská dvojice Kalidou Koulibaly - Salif Sané možná mohla odehrát takřka bezchybné mistrovství světa, ale co je to teď platné, když Sané jednou nebyl stoprocentní při gólu Japonska, a to se záhy ukázalo být rozdílem? Rozdílem samozřejmě ne jediným, ale to je právě ono — u Senegalu se nelze ubránit dojmu, že to s ním nikdy není černobílé, a že se ta mozaika zklamání vždy nějak poskládá. Vezměte si třeba Moussu Waguého jako další případovou studii; úžasného ofenzivního beka a střelce gólu do sítě Japonska, který musel všem neutrální fanouškům v Rusku uhranout, aby zároveň těm senegalským soustavně naháněl hrůzu zapomínáním na defenzívu. V detailech se prostě Senegal příliš často rozpadá.

Zatímco navíc takové Mali produkuje konstruktivní štítové záložníky jako na běžícím páse, a teď se k němu přidává i taková Guinea, Senegal je jakoby zaražený v čase se svými silovými běžci v osobách Idrissy Gueyeho a Cheikhoua Kouyatého či opatrnými posouvači balonu v osobách Badoua a Alfreda N‘Diayeů. Takhle, Gueye je v tom, co dělá, špičkou kontinentu, a i sám Kouyaté by byl fajn — ale společně prostě tihle dva dohromady neutváří žádný vyvážený střed pole a o moc lepší to není ani s kýmkoliv jiným. Ze senegalské perspektivy to vždy vypadá buď příliš rozlítaně, či zatraceně nenapáditě, anebo oboje naráz.

A nějaká tvořivá "desítka" vrchem? Ale kdeže. Dvacetiletý Krépin Diatta by jí možná časem mohl suplovat, ale teď na něj asi ještě bude příliš brzy, a tak tuhle pozici (která nominálně pro Cissého ani neexistuje) opět bude muset zastávat Sadio Mané, který i proto v národním týmu leckdy působí poněkud přetíženě.

Tvář týmu:

Který Sadio Mané se nám asi v Egyptě nabídne? Ten z minulého Afrického poháru, který tým opravdu táhl, a přes neproměněnou rozhodující penaltu ve čtvrtfinále v součtu na pažitech nijak nezklamal. Tvořil, dribloval, zakončoval, bylo ho plné hřiště. Anebo ta "ruská verze" toho samého hráče, která se mnohdy po hřišti jenom tak bez zájmu ploužila a připsala si na konto jediný střelecký pokus za tři zápasy?

Nabízí se samozřejmě faktor únavy. Roku 2017 se ještě hrálo v zimě, a navíc Mané platil za čerstvou posilu Liverpoolu, která ještě nedělala ve světě takové "haló" jako před mundialem. Ten se již konal v létě a Mané se 44 soutěžními zápasy na kontě působil přímo vyťaveně, bez toho správného drajvu. Teď se hraje znovu v létě, a mohlo by to být potenciálně ještě horší — Mané tentokrát dosáhl rovnou na hranici 50 startů v sezoně a do poslední chvíle mu jízda Ligou mistrů či honba za titulem v Premier League nedaly vydechnout.

Od půlky dubna Mané ve všech soutěžích zaznamenal šest gólů a jednu asistenci, takže úplně zle nedojížděl, ale Tottenham ho byl schopný ve finále Ligy mistrů de facto vymazat ze hřiště. Takže znovu — jaký Mané se nám asi předvede na egyptských kolbištích? To je vskutku klíčová, stodolarová otázka.

Na druhou stranu, Senegal je na nejlepším střelci Premier League (po odečtení všech penalt) zase o něco méně závislý než loni a předloni, alespoň to tedy slibují papírové předpoklady. Keita Baldé za sebou sice má jednu ze slabších sezon kariéry, ale rozdílovým hráčem potenciálně zůstává, a hlavně do vůdčí postavy dorůstá 21leté pravé křídlo Ismaïla Sarr, který za Rennes ve všech soutěžích nasázel 13 branek a přidal 9 asistencí. Sezonu završil třemi zásahy v posledních čtyřech kolech Ligue 1, takže přijíždí dobře naladěn.

Trenér Aliou Cissé
Index Henryka Kasperczaka: Odeberte celého Kasperczaka a přidejte tunu swagu

Co ještě napsat o Aliouovi Cissém, abychom se příliš neopakovali? A víte vy co, zrovna u něj se jeden opakuje rád, tak co by ne — je to fešák, štramák, odměřený sympaťák a ve 43 letech suverénně největší trenérská naděje pocházející z afrického kontinentu. Se Senegalem hraje pěkný fotbal a od roku 2015 s ním vyhrál 60 % zápasů. Do osmifinále loňského MS neprošel jenom kvůli tie-breakeru o žlutých kartách.

Když si vezmeme, že kdysi Amara Traoré dostal u senegalského kormidla celé čtyři roky, je až s podivem, že se nyní píše o tom, že by Cissé po stejné várce let mohl u reprezentace po tomto turnaji skončit. V únoru sice podepsal smlouvu až do roku 2021 a příštího Poháru, ale pokud z toho zase bude jenom čtvrtfinále, ať už jakkoliv smolné, vyhazov nejspíš bude nevyhnutelný. Po MS ostatně prezident svazu Senghor veřejně prohlásil, že Cissému uložil za cíl dojít na nadcházejícím kontinentálním svátku až do finále. A to je vskutku férový předpoklad; tenhle tým je od obrany až po útok napráskaný hráči na vrcholu sil. Kdy jindy než letos?

Na tomto místě nutno podotknout, že Aliou Cissé coby Senegalec tak trochu bojuje s duchy let minulých. Jeho poslední předchůdce z řad krajanů, Joseph Koto, skončil jen pár měsíců po nástupu, když se Lvy z Terangy vybouchl v kvalifikaci na Africký pohár 2013. Amara Traoré předtím roku 2012 finišoval ve skupině s nula body na kontě. Abdoulaye Sarr uhrál roku 2006 aspoň čtvrté místo, ale i tehdy měl tým kolem Henriho Camary a El Hadjiho Dioufa v nejlepších letech určitě na víc. A Pape Alioune Diop v 80. letech na velkém prostoru vybojoval jedinou účast na APN, kde se Senegal loučil před vyřazovacími boji.

Zvládne Aliou Cissé konečně navázat na osamoceného Bruna Metsua a vydolovat další finálovou účast?

Předpokládaná sestava (4-3-3): Gomis — Wagué (Gassama), Sané, Koulibaly, Sabaly — Gueye, Kouyaté (Diatta), A. N’Diaye (B. N’Diaye) — Sarr, Niang (Diagne), Mané.

---

---

Lekce z minulosti:

Nedá se svítit, co se nenaplňování potenciálu v tomto tisíciletí týče, vyrovná se Alžírsku tak maximálně Jihoafrická republika, jejíž skvělá éra končila tak akorát s rokem 2000. Fenci mezitím od svého jediného zlata z roku 1990 nepostoupili do jediného finále a na prohrané semifinále roku 2010 navázali i prohraným duelem o bronz. Celkově v posledních 15 letech na APN Alžířané pokořili všehovšudy čtyři soupeře, přičemž ostudně prohrávali s Malawi (0:3, 2010) či Togem (0:2, 2013) a hned třikrát se na závěrečný turnaj ani nekvalifikovali. Tentokrát se samotným postupem problém neměli a naoko dokonce dominovali (po Tunisku měli dle dostupných dat druhé největší držení míče; 61,64 %), ovšem že dvakrát nevyzráli na Gambii a z venkovního prostředí přivezli všechny body akorát z Toga, to si za rámeček Alžířané věru nedají.

Speciální lekce z minulosti pro Andyho Delorta: pokud si nejseš úplně jist tím, že ti v žilách koluje čistě francouzská krev (čímž by si automaticky neměl být jistý žádný Francouz, natož... err... syn alžírské matky, vnuk alžírského pradědy, atd.), tak s výroky do médií a snad i statusy na Facebooku raději opatrně.

Nejlepší scénář:

Alžírsko letos k turnaji přistupuje stylem "hrát bude jen ten, kdo tu opravdu chce a má být", což sice zní jako samozřejmost, ale v tomhle případě tomu tak úplně není. Faouzi Ghoulam s Ishakem Belfodilem už dříve Alžírsko na APN reprezentovali, třebaže v mládí domovinu svých rodičů otevřeně ignorovali a raději hráli za Francii, respektive se později pochybně omlouvali z několika srazů seniorské reprezentace. Tentokrát nejedou (naoko možná kvůli zdraví, ale Ghoulam třeba normálně dohrával sezonu), stejně jako nejede Nabil Bentaleb, jenž trenéra dostatečně nepřesvědčil svými výkony ani přístupem, anebo již nominovaný Haris Belkebla, který zůstává doma teprve následkem odhalení své zadnice při hraní Fortnite.

Proti tomuhle všemu ani popel. Djamel Belmadi už koneckonců ví, co je třeba k triumfu na mezinárodním turnaji, když s Katarem vyhrál dva takové (s áčkem i de facto béčkem), a tenhle tým si evidentně skládá podle svého, aniž by si bral servítky s notoricky náladovými borci a přehnaně se ohlížel na reputaci (však to chvíli vypadalo, že u něj bude sedět i v Betisu ceněný Mandi, neboť mu kouč nevěřil na stoperu ve čtyřčlenné obraně).

Tohle klidně může být recept, který po letech zklamání zafunguje. Alžířané se již svým náladovým legionářům napochlebovali ažaž a takový Ghoulam se odvděčil veskrze jen hrubkami; nastal čas na změnu kurzu.

Nejhorší scénář:

Baghdad Bounedjah udělá takzvaného Kollera, ve druhém utkání turnaje si po rozcupování Keni natáhne hamstring, a Alžírsko se svým Lokvencem totálně zkolabuje. Pravda, tahle paralela zaostává v tom, že alžírský útočný tandem si není typologicky tak podobný jako Koller-Lokvence z MS 2006, ale to je vlastně dvousečná zbraň. Islam Slimani je klasický poacher do vápna, a tudíž za normální konstelace představuje potenciálně klíčovou alternativu k dynamičtějšímu Bounedjahovi. Jenže Slimani taky ve Fenerbahçe už tři měsíce pouze paběrkuje bez jediné odehrané minuty a v turecké lize dal v právě skončené sezoně jediný gól, ještě na samém začátku září. To není dobré, a je to ještě horší, když si vezmete, že za ním už dál nikdo nečíhá. Je to buď Bounedjah, nebo Slimani v nejhorší kondici za celou svou kariéru. A mimo třígólového Slimaniho se na APN dříve trefili už jen Mahrez (3), Feghouli (1) a stoper Halliche (1).

Tvář týmu:

Rafik Halliche je legendou a teď už definitivně nestárne; Yacine Brahimi s Riyadem Mahrezem hrají za jedny z předních klubů v Evropě a zůstávají miláčky alžírského publika. Kdykoliv si Manchester City dovolí posadit Mahreze, což se na jaře nestávalo úplně sporadicky, zavalí facebookový post s oznámením zahajovací jedenáctky hordy rozčílených Alžířanů, a to je prostě krása. Ale v kvalifikaci to od obou žádná hitparáda nebyla; Mahrez se na první góly a asistenci načekal až do pátého startu v Togu (proti Gambii byl pak v březnu šetřen), Brahimi figuroval ve čtyřech kvalifikačních duelech a až do konce cyklu zůstal na 0+0.

Kdepak, tenhle alžírský tým už patří Baghdadu Bounedjahovi a čerstvě také Youcefovi Belaïlimu, dvěma příběhům mimořádně odkládaných průlomů na mezinárodní scéně; průlomů, které teď dávají neúspěchy poněkud otupělým alžírským fandům velkou naději. V případě Belaïliho byl ten odklad částečně způsoben jeho dvouletým zákazem činnosti kvůli dopingu, teď je ale na vrcholu sil. Nebýt bizarního rozhodnutí CAF znovu odehrát odvetu finále africké Ligy mistrů, stal se Belaïli už podruhé v řadě mistrem kontinentu, a to navíc poté, co v semifinále sám sestřelil silné TP Mazembe a záhy vsítil též jediný gól anulovaného finále. Za národní tým teď ve dvou přípravných utkáních zaznamenal gól a dvě asistence a zdá se, že na poslední chvíli vyšoupne Yacineho Brahimiho buď ze základu (to spíš ne), anebo z levého křídla do středu pole.

Baghdad Bounedjah je potom fenoménem sám o sobě a v jednu dobu vlastně technicky platil za nejproduktivnějšího hráče planety. Mezi listopadem 2018 a dubnem 2019 útočník katarského Al-Saddu zavěsil v 11 ligových utkáních v řadě, přičemž čtyři z nich byly počastovány jeho hattrickem, a celkově ta série vydala na stěží uvěřitelných 23 zářezů. To si pak o katarské Stars League můžete myslet cokoliv, a přece musíte uznale pokývat hlavou. Baghdad Bounedjah je ve 27 letech kompletním útočníkem, který míč potáhne, narazí i zamete do sítě, a do turnaje kráčí rovněž s famózní formou v reprezentačním dresu.

Trenér Djamel Belmadi
Index Henryka Kasperczaka: A Match Made in Heaven

Byl kdy v historii zářnější příklad kouče, který tolik potřeboval trénovat jeden národní tým, a toho samého národního týmu, který tolik potřeboval dotyčného kouče? Alžírský internacionál Djamel Belmadi strávil v Kataru bez dvou let celou dekádu, a když se roku 2018 konečně uchýlil k alžírskému kormidlu, bylo to jako když se vaši dva kamarádi po letech nezávazného středoškolského flirtování po třicítce konečně dají dohromady.

Djamel Belmadi v Kataru dokázal veskrze vše. S Lekhwiyou, resp. později Al-Duhailem, vyhrál čtyřikrát ligu, dvakrát pohár a jednou, ve své poslední sezoně, dokonce kompletní domácí treble. S reprezentací mezitím opanoval Pohár Perského zálivu i Západoasijské mistrovství, oboje v roce 2014. Na Blízkém východě už Belmadi skutečně neměl komu co dokazovat, a tak se konečně rozhodl udělat radost svým krajanům.

Tedy radost... oblíbený je sice stále, ale dosud žádná pohádka, spíš taková alžírská klasika. Belmadiho tým dvakrát nedokázal porazit Gambii a venku nedal Beninu ani gól, což odpovídá dlouhodobému tápání Fenků v konfrontaci se zalezlými mančafty. Ani po necelém roce to nevypadá, že by Belmadi měl nějaký konkrétní herní plán a jeho tým tak zde budou muset táhnout individuality. Ty na druhou stranu bývalý Alžírský hráč roku (2001) alespoň zvládá vhodně skládat vedle sebe, což se o mnohých jeho předchůdcích vždy říct taky nedalo.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): M‘Bolhi — Atal, Mandi, Benlarmi, Bensebaini (Fares) — Feghouli, Bennacer (Abeid) — Mahrez, Brahimi, Belaïli — Bounedjah.

---

---

Lekce z minulosti:

Že se Keňa od 90. let na Africký pohár národů kvalifikovala jenom jednou, dávného roku 2004 hnedka na rozjezdu kariéry enigmatického Dennise Oliecha (který se mimochodem nechal slyšet, že nezranit se teď před turnajem zpátky v keňské lize, "bylo by složité pro kouče ho ignorovat"), to je pro východoafrickou zemi zkrátka ostudná vizitka.

A těch blamáží v nedávné historii najdeme opravdu spoustu; v první řadě tedy spojených s nelepšící se infrastrukturou. Byť se Kenyattova vláda zavázala, že v Keni vystaví pět stadionů splňujících mezinárodní standardy, na podzim 2017 si Keňa uřízla pořádný kus ostudy, když nedokázala předejít odebrání práv na pořádání Afrického mistrovství (CHAN 2018). Leckdo tehdy s keňskou kopanou dočista ztratil trpělivost; byrokracie, sliby kam se podíváš, a výsledky dlouhodobě nikde. Celoplošná apatie je logickým důsledkem.

Proto se v Keni na turnaj ani tolik netřesou. Co si budeme povídat, v cestě za turnajem se Keňané ztrapnili i na půdě Etiopie, kde by vážně měli naplno bodovat za každých okolností, a úvodem kvalifikace prohráli též se Sierra Leone. Teprve a jedině její diskvalifikace, která nakonec učinila ze čtyřčlenné skupiny tříhlavý boj o dvě vstupenky, Keňu do Egypta dostala. Jinak by nejspíš i ta Sierra Leone skončila druhá.

Keňští fanoušci si navíc plně uvědomují, že ve všech předešlých čtyřech případech (ještě 1972, 1988, 1990) pro jejich reprezentanty šampionát končil už v prvním kole, a že v průměru Harambee Stars na APN registrují jeden gól na ročník. To není dobré, a letos to zaručeně nebude (o moc) lepší. Protože tenhle tým prostě stále neumí vyhrávat kdekoliv jinde než doma; od závěrečné výhry na posledním Afconu (3:0 nad Burkinou Faso) Keňané cestovali dohromady k 31 kvalifikačním duelům a vyhráli všehovšudy dva, ty se slaboučkými ostrovními reprezentacemi Seychel a Mauricia. Seychelly ani nedosahují rozlohy Nairobi.

Nejlepší scénář:

Hbitý útočník Michael Olunga, který svého času hattrickem učaroval i španělské elitní soutěži, v každém utkání předvede něco jako tohle, akorát pro jistotu dvakrát, a na všem ostatním v tu ránu přestane záležet.

Ne, já nevím, pokud si pozitivní scénář nedovedou představit ani Keňané, jak to mám asi dokázat já? Mírný optimismus, hádám, mohou svěřenci Sébastiena Migného čerpat ze závěru kvalifikace, kdy rozdrtili doma Etiopii a málem ubránili bezbrankovou remízu v Ghaně. Obrana je sehraná a před ní sedí Victor Wanyama; to čistě teoreticky někomu problémy nadělat může. A Alžírsko, kterému Harambee Stars čelí ze všech nejdříve, je notoricky vyhlášené pomalými starty do turnajů (jedno vítězství z 10 pokusů od roku 1990).

Nejhorší scénář:

Beze zbytku se potvrdí to, že je Keňa špatná v podstatě ve všech představitelných ohledech, a může jedině děkovat šťastné shodě náhod, že 1) se nějakým záhadným způsobem ocitla ve třetím výkonnostním koši, a že 2) navíc nějakým neméně záhadným způsobem vyfasovala možná ještě slabší Tanzanii.

Inu, čím to jen vykopnout — Keňa zaprvé nemá krom Olungy vepředu ničím překvapit. Migné dokonce doma nechal i rozjetého zambijského legionáře Jesseho Wareho, který by aspoň oživil křídelní prostory. Takhle to v podání Keni na balonu opět nebude mít žádnou jiskru a bude se akorát doufat, že Olunga všem uteče. Keňa zároveň neumí zahrávat standardní situace (z přímých kopů v kvalifikaci ani jednou neprověřila brankáře), neumí centrovat ani ze hry a bez míče si tuze často pomáhá fauly, poněvadž jí ani bránění tolik nejde.

Vlastně všechny týmy na turnaji, včetně Tanzanie, mají aspoň jedno jméno, které to v záloze či pod hrotem potáhne, sem tam nadchne diváky, vykouzlí finální přihrávku, připraví si na vlastní pěst střeleckou pozici, cokoliv. To Keňa spoléhá na svého hrotového útočníka, po němž chce, aby byl prostě všude, přestože Olungovi by nejvíc vyhovovalo dostávat míče za obranu. A pak vás může upoutat už akorát levý bek Eric Ouma, kterému se v Keni svého času přezdívalo "Marcelo" po jednom bekovi Realu Madrid.

Jinak to bude nevyhnutelná bída. Bavíme se koneckonců o mančaftu, kde ve středu pole tvoří hru Victor Wanyama.

Tvář týmu:

Když už jsme u Victora Wanyamy: jeho vztah s keňskou veřejností je trochu komplikovaný. Není totiž tak úplně Sadiem Maném či Mohamedem Salahem, dalšími tvářemi Premier League, který by vám sám dělal tři body do tabulky, i když se ostatním nedaří. To dokonce ani zdaleka. Přesto je suverénně nejlepším keňským fotbalistou od dob Dennise Oliecha, a to je past. Pak se totiž veřejnost baví pomluvami, že toho vlastně Wanyama pro rodnou krajinu nedělá ani zdaleka tolik jako třeba takový Drogba, k čemuž jí navíc nahrává fakt, že jakmile má štítový záložník Tottenhamu budovat ze středu pole útoky, soustavně kazí jakékoliv komplikovanější přihrávky. Protože bodejť by ne, to by jeho práce správně být nikdy neměla; on se jen holt ocitá v pevném zajetí špatného týmu. Aspoň že ty penalty spolehlivě proměňuje. Aspoň že tak...

Trenér Sébastien Migné
Index Henryka Kasperczaka: Největší příslib ze všech

Migné má vskutku slušně nakročeno. Na africkém kontinentně se přece jen zaučoval od toho největšího dobrodruha všech dobrodruhů, nestárnoucího Claudea Le Roye. Claude Le Roy není tak úplně Henrykem Kasperczakem, protože má zlato s Kamerunem z roku 1988, ale jeho životopis z tohoto tisíciletí by asi obstál. Teď totiž platí za takového bludného Holanďana, který vždy věnuje jednu dvouletku podceňované reprezentaci (a Ghaně), a vždy nějak zahučí v Kongu. Ať už tom demokratickém, nebo Brazzaville.

Právě u "francouzského" Konga se Le Roy potkal s Migném, který mu tam v letech 2013-15 dělal asistenta, a společně potom na předminulém Africkém poháru všem vyrazili dech finišem na první příčce skupiny před Burkinou Faso a Gabonem. Kongo tehdy hrálo takový stereotypně západoafrický fotbal — založený na fyzické hře, vycházející z hlubokého bloku bez nejmenšího zájmu kontrolovat míč déle než pět sekund, a opírající se o standardky i fungující spolupráci velkého-malého na hrotu útoku (plus sám faktor Thievy Bifouma, ten "malý" ve zmíněném duu, dělal se svým zaručeným jedním gólem na zápas opravdu mnohé).

Problém je, že jakmile Le Roy z té rovnice zmizí, samotnému Mignému se leccos rozpadá pod rukama. I proto se pak sám v čele konžské reprezentace na první výhru načekal až do sedmého zápasu, a proto teď tápe s Keňou. Nedostatek talentu je jedna věc, ale úplně vše se tímhle argumentem taky omluvit nedá.

Na druhou stranu, jaképak "tápe" — Keňa byla přece loni nominovaná na cenu CAF národní tým roku, tak to s ní nemůže být zas tak špatné. Uvidíme. Třeba je Migné jenom turnajový kouč nebo tak něco.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Matasi — Otieno, Onyango, Mohammed, Ouma — Wanyama, González Athuman — Timbe, Johanna, Kahata — Olunga.

---

---

Lekce z minulosti:

Je lákavé na tomto místě srovnávat Tanzanii s Keňou, ale to tak úplně nelze především proto, že se Tanzanci na svůj další Afcon načekali ještě podstatně déle než jejich sousedi, bezmála 40 let. V Tanzanii tak od roku 1980 vyrostly takřka celé dvě generace diváků, kteří se teď těší na svůj první velký svátek.

Co Keňu a Tanzanii spojuje, je silná podpora paní štěstěny v průběhu kvalifikace. Ani jeden z těchto týmů prostě nemůže říct, že si turnaj nějak zasloužil a jaksepatří vykopal; oba tábory se spíš shodnou, že pořádně neví, jak se v Egyptě ocitly. Pro Tanzanii byl celý proces o to komplikovanější, že nemohla benefitovat z žádné kontumace, a tak se před posledním utkáním s poměrně silnou Ugandou ocitala ve složité situaci — musela vyhrát a ještě doufat, že Lesotho nezvládne udělat totéž proti Kapverdám. Povedlo se.

Abychom byli fér, Tanzanie tehdy Ugandu doslova přejela 3:0, a dala tak rázně zapomenout na předcházející blamáž na půdě Lesotha. Hráči dostali od prezidenta Johna Magufuliho kus tanzanské půdy za odměnu a bylo veselo. Necelý půlrok starý debakl z Kapverd (0:3) byl rázem zapomenut. Tanzanie jela na APN!

Na předešlý Pohár 1980 cestovali pouze doma usazení Tanzanci, žádný krajánek. Ostudu si přesto na prvním zlatém nigerijském mistrovství neudělali, když uhráli jeden bod se slušným skóre. Ze srovnání s nynější situací mnohých individualit (Mbwana Samatta hraje v Genku, Himid Mao v Egyptě, Saimon Msuva v Maroku) nám tedy neomylně vychází kvalitní šampionát. Tentokrát jsou mnozí hráči testováni i venku.

Nejlepší scénář:

Všichni si na základě jejich výsledků a výkonů uvědomí, že to je Tanzanie, bez čárky nad A, ehm...

Ba co víc, dva z oněch legionářů jsou útočníky, a nachází se ve vynikající formě. Hrotový útočník Samatta 23 zásahy odtáhl Genk za poměrně nečekaným belgickým titulem, plus si v únoru zahrál se Slavií, takže má za sebou zápasy té opravdu největší úrovně. Jiný hroťák a v reprezentaci občas křídlo Msuva si potom získal obdiv v marocké lize, když od konce prosince v barvách Dify nasázel 10 branek a přidal tři asistence.

Tři Tanzanci navíc do Egypta zajíždí s tím, že domácí klub Simba SC čerstvě dovedli až do historického čtvrtfinále africké Ligy mistrů, což se rovnalo největšímu příběhu (skoro)uplynulého ročníku. Pracovitá stálice reprezentace Erasto Nyoni či křídelník John Bocco se takhle poměřili s těmi nejlepšími na kontinentu, což by jim na Africkém poháru mělo jít jedině k duhu. Jistě se navíc vezou vlně euforie.

Nejhorší scénář:

Pokud váš trenér veřejně, před diktafony a mikrofony novinářů, rozjímá nad tím, jak nejlépe vyřešit to, že mu jeho tým po ztrátě balonu neumí bránit ani pozičně ani jakkoliv jinak, je nad slunce jasné, že máte problém. Tím spíš, když ten samý trenér nastalý problém řeší líným přetočením formace na pět obránců, protože čím víc hráčů nahňácaných kolem velkého vápna, tím líp. To je přece přirozené a ozkoušené.

Inu, takový krok zatím takřka nic nevyřešil. Oba krajní beky stále zajímá především útočení a vzadu jsou bezradní, přičemž Tanzanie sice od blamáže na Kapverdách neobdržela více než gól na zápas, ale pevně to rozhodně nevypadá. A s Alžírskem ještě loni v březnu — v sestavách, které se z velké části budou opakovat i v Egyptě — Tanzanci rupli ošklivě 1:4. Teď se nezdá, že cokoliv výrazně brání jakémukoliv repete. Jejich stoperská dvojice se přece jen narodila komplet roku 1984 a jen tak ze dne na den se asi bránit nenaučí.

Tvář týmu:

Už jsem zmínil Samattu i Msuvu, a jimi tažená ofenzíva je určitě tou nejlepší šancí Tanzanie na úspěch. Pokud mají Tarifa Stars z této skupiny nějak postoupit, budou tak muset činit skrz výhry 4:3 nebo 6:5, a těch jinak než za vydatné pomoci 26letého vítěze belgické zlaté kopačky nedosáhnou. Samatta navíc není žádným náhodným zjevením; roku 2015 byl přece vyhlášen nejlepším v Africe působícím Afričanem.

Já ale na tomto místě chci primárně hovořit o Kelvinu Yondanim, patrně nejlepším tanzanském stoperovi historie, který se mezi středními obránci tohoto šampionátu jistě bude řadit k těm s nejvíce kolmicemi na kontě. Jeho škála přihrávek je skutečně pro tvorbu tanzanské hry z hloubi pole zcela zásadní a já vám doporučuji se na ní plně zaměřit.

Přitom však mějte vždy na paměti, že Yondanimu je 34 let a hraje za Young Africans SC...

Trenér Emmanuel Amuneke
Index Henryka Kasperczaka: Aliou Cissé pro chudé

Bývalý nejlepší fotbalista Afriky, který se v daném roce 1994, kdy ocenění převzal, blýskl tímhle letem na mistrovství světa v USA a pomáhal Nigérii k triumfu na Africkém poháru (možná ještě slavnější je pro zlatý gól z olympiády 1996), je tedy ještě úspěšnějším internacionálem než Aliou Cissé a na rozdíl od něj ví, jak na tomto šampionátu uspět, ale taky je podstatně méně charismatickým a zřejmě i nadaným koučem.

Píšu "zřejmě", protože na základě Amunekeho kariéry vážně nelze moc usuzovat. Ještě před osmi lety trénoval obskurní klub na nigerijském ostrově zvaný Ocean Boys, aby před čtyřmi lety dovedl nigerijskou "17" k dalšímu triumfu na MS (v Egyptě bude v akci pozorovat "své" hochy Victora Osimhena a Samuela Chukwuezeho), a pak přesedlal do Súdánu, kde v čele Al Khartoum SC skončil jen po pár měsících. Pravda, činil tak na vlastní žádost, kvůli nesplácené gáži, ale to nic nemění na tom, že trenérský život Emmanuela Amunekeho je zatím jako na houpačce. Ze svého prvního klub byl ostatně vyhozen pro "špatné chování".

Jako na houpačce je Amuneke také v Tanzanii. K jejímu kormidlu se odebral v srpnu 2018 a dokončil, co jeho předchůdce načal roku 2017, když skrze výhry prokládané prohrami dotáhl Trifa Stars na tento turnaj. Během celého tažení si přitom Amuneke vysloužil kritiku i od samotného prezidenta země, neboť neustále staví téměř všechny své hráče mimo jejich přirozené pozice, a to štve jak běžné fanoušky, tak Magufuliho.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Manula — Kessy, Morris, Yondani, Michael — Bocco, Nyoni, Yahya (Mao), Musa — Msuva, Samatta.

---

---

Alžírsko klasicky zapne až od druhého zápasu, z čehož bude senzačně benefitovat Keňa, která zápas dohraje s 34 % zkompletovaných přihrávek. Senegal mezitím přejede Tanzanii, aby následně dojel na aktivovanou ofenzívu Alžírska. Baghdad Bounedjah si již svými čtyřmi góly ve skupině s předstihem zajistí titul nejlepšího střelce šampionátu.

Tanzanie ve východoafrickém derby rozdrtí Keňu, všichni hráči od prezidenta Magufuliho dostanou za odměnu k dispozici celé hlavní město Dodoma, kam z Dar es Salaamu stále nikdo nechce ani z donucení, a díky vylepšenému skóre projde outsider skupiny ze třetího místa do osmifinále.