Africký pohár národů 2017 - shrnutí skupin

Historicky 31. ročník Afrického poháru národů za sebou má seznamovací fázi: všechny čtyři skupiny jsou odehrány a připravily nám mnohá příjemná i méně příjemná překvapení. Favorité mnohých jako Pobřeží Slonoviny nebo Alžírsko předčasně končí, naopak Maroko, Kamerun či Burkina Faso se vzepřely osudu...

Jako již pokaždé od roku 2010 se vyřazovací fáze Afrického poháru obejde bez obhájce titulu, i tak nicméně pozorujeme několik silných aspirantů na titul. Zhodnocení síly jednotlivých čtvrtfinalistů ovšem bude hlavním posláním zítřejšího speciálu, ten dnešní se omezí pouze na bilancování.

Kteří trenéři či hráči nás nejvíce překvapili a naopak zklamali? Kdo zazářil a kdo na celé čáře selhal? V jakém momentě se do značné míry rozhodovalo o pořadí každé ze skupin? To vše a ještě více vám poví následující řádky...

Zdroj: burkina24.com

Klíčový okamžik: Juaryho vyrovnání v zápase s Gabonem

Panteři Josého Antonia Camacha vstupovali do turnaje jako jeden z favoritů, a to i navzdory tomu, že podle žebříčku FIFA byli před jeho startem - vinou vynechání kvalifikačního cyklu - vůbec nejslabším týmem (108. místo, předposlední Zimbabwe trůnilo o pět příček výše). Domácí prostředí, silná kostra týmu a přítomnost Pierre-Emericka Aubameyanga měly Gabonu pomoct minimálně k pohodlnému postupu z papírově jednoduché skupiny. A kdyby žlutomodří udrželi hubené vedení v úvodním zápase s trpaslíkem z Guiney-Bissau, možná by se tak i stalo.

Jenže potom v první minutě nastavení vyrovnal Juary, Guinea vyválčila zasloužený bod a Gabon se už nezvedl. Postupující Burkinu a Kamerun během následujících 180 soutěžních minut prakticky neohrozil.

Nejatraktivnější utkání: Kamerun - Guinea-Bissau 2:1

Guinea-Bissau, povzbuzená senzační plichtou s Gabonem, nastoupila na favorizované Kamerunce s nevídanou vervou - a euforie fanoušků Djurtus rychle vzrostla poté, co skvělý Piqueti ve 13. minutě otevřel skóre. Ještě po hodině hry drželi svěřenci Bacira Candého senzační vedení. Poté však Nepřemožitelní lvi zabrali a brankami Sianiho s Ngadeuem otočili na konečných 2:1, čímž učinili zásadní krok k postupu. Ve skupině, kde se jinak nic moc napínavého nedělo, byl tento obrat zdaleka nejdramatičtějším momentem; v zápase jsme sice viděli spoustu chyb, ale také nadšení a bojovnosti, které například u cynicky vypočítaného postupu Burkiny chyběly.

Největší překvapení: Výkony "neznámých" Kamerunců

Kamerunský kouč Hugo Broos přivezl do Gabonu brutálně okleštěný tým; největší hvězdy let minulých buď ukončily reprezentační kariéru, nebo pozvánku rovnou odmítly, takže skutečně zářivá jména na soupisce Lvů bychom spočítali na prstech jedné ruky: Nicolas N'Koulou, Benjamin Moukandjo, Vincent Aboubakar, možná Clinton N'Jie.

Postup do čtvrtfinále však nakonec Kameruncům vybojovali borci, jejichž jména řada fanoušků slyšela vůbec poprvé: parádními výkony se prezentovali zejména pravý křídelník Christian Bassogog a gólman Fabrice Ondoa, ale také spolehlivý a důrazný štít Sébastien Siani, slávistický stoper Michael Ngadeu-Ngadjui nebo nenápadný pravý bek Collins Fai. Broosův výběr udeřil z míst, ze kterých to nikdo moc nečekal.

Největší zklamání: Nevyužitý a laxní Aubameyang

Asi se nikdy nedozvíme, jestli za výkony Pierre-Emericka Aubameyanga může spíš kouč Camacho nebo Aubameyang sám. Pravda bude někde uprostřed. Trenér nedokázal svého nejlepšího hráče adekvátně využít, ignoroval fakt, že se dortmundský forvard za poslední roky přetransformoval v elitní devítku, a naordinoval mu volnou pozici "univerzálního spasitele / tvůrce / zakončovatele", která hráči viditelně neseděla.

Na druhou stranu je faktem, že se Aubameyang na hřišti zrovna dvakrát nepředřel. Dal sice dva góly, ale celou dobu působil dojmem, že mu sláva trochu vlezla do hlavy; nesnažil se, nebojoval, a navzdory svým brankám zůstal daleko za očekáváním. Škoda. V roce 2012 to z jeho strany bylo mnohem důstojnější představení.

Hrdina: Paulo Duarte (trenér Burkiny Faso)

Paradoxní situace: Burkina Faso postoupila do čtvrtfinále jako vítěz skupiny, aniž by během toho vzbudila jakékoliv emoce. Dvě zasloužené, nudné remízy, jedna rutinní výhra nad vyčerpaným outsiderem. Kouč Paulo Duarte však dokázal něco, co mnozí před startem turnaje pokládal za nemožné: vrátil Hřebcům pověst černého koně, se kterým se musí počítat. S týmem, který je slabší než během stříbrné jízdy v roce 2013, neudělal zatím žádnou taktickou chybu, a nakonec proplul skupinou sice bez fanfár, ale také bez problémů. Duarte dobře ví, o co mu jde, a podceňovat jeho inteligenci by se mohlo soupeřům v play-off šeredně vymstít.

Zoufalec: Gabonská pořadatelská garnitura

Toto není úplně typický fotbalový bod, nicméně způsob, jakým gabonská FA přistoupila k celému turnaji, zaslouží výsměch. Nejasné financování, přehlížené excesy prezidenta Ondimby, havarijní stav poloviny hřišť, bordel v trenérském týmu a vyhrocená politická situace v zemi jednak odradily fanoušky od hlasitější podpory vlastních hráčů, jednak zasely negativní atmosféru přímo do kabiny totálně nepřipraveného globetrottera Camacha, který své svěřence ani pořádně neznal. Prostě průšvih jako vrata.

All stars (3-2-3-2): Fabrice Ondoa (Kamerun) - Issoufou Dayo, Bakary Koné (oba Burkina Faso), Adolphe Teikeu - Sébastien Siani (Kamerun), Charles Kaboré - Bertrand Traoré (oba Burkina Faso), Zézinho, Piqueti (oba Guinea-Bissau) - Christian Bassogog (Kamerun), Dennis Bouanga (Gabon). Trenér: Paulo Duarte (Burkina Faso).

(dz)

Zdroj: sport360.com

Klíčový okamžik: Ghoulamova minela proti Tunisku

Už v tu chvíli se Alžířané topili v husté kaši - prohrávali 0:1, a tudíž zpříma čelili černým postupovým vyhlídkám spjatým s jediným bodem po dvou zápasech. Teprve tento moment z 66. minuty je ovšem definitivně zlomil. Mandiho vlastenec z 50. minuty byl ještě krutý i vzhledem k tomu, že do té doby Alžírsko určitě neplatilo za horší tým, jenže když Faouzi Ghoulam - vyslanec elitního celku italské Serie A - neukormidloval hlavičkovanou malou domů a následně dal unikajícímu Khazrimu naději vymodlit si penaltu, měl to celý hvězdný soubor Georgese Leekense spočítané.

Nejatraktivnější utkání: Zimbabwe - Tunisko 2:4

Takhle zběsilý první poločas jsme na Africkém poháru národů dlouho neviděli - bylo to vlastně přesně pět let od posledního takového (vesměs na chlup stejného) exempláře, kdy Guinea o přestávce vedla 4:1 nad Botswanou. Tehdejší krutě nevyrovnané klání pravidelného účastníka s debutantem skončilo ještě drsnějším poměrem 6:1, zatímco zde si Tunisané dovolili po obrátce vypnout. Ale že si to tedy předem odpracovali: góly dávali za pomoci teče, penaltového faulu, ale i po krásné narážečce. A zahanbit se nenechalo ani Zimbabwe, za které pěknou přehazovačkou promluvil Knowledge Musona.

Největší překvapení: Tuniský střed pole

Po prvním utkání ještě působilo vtipně a poněkud nepatřičně, že dva chlapíci z tuniské ligy dali ve středu pole co proto dvěma borcům z anglické Premier League; dnes už se ale jejich soustavnému vyučování nikdo posmívat ani divit nebude. Ferjani Sassi se ukazuje být velice schopným distributorem balonů, který si výborně sedl jak s Hamzou Lahmarem, tak později s mladším a ještě pracovitějším i komplexnějším Mohamedem Ben Amorem. Dohromady 48letý tuniský double pivot si teď věru nahlas říká o evropské angažmá; v případě "arabského Pirla" Sassiho rovnou o druhou šanci.

Největší zklamání: Alžírský střed pole

Tohle ani vtipné nebylo. Abychom byli fér, musíme připomenout zranění Saphira Taïdera ze samého prahu Afrického poháru, které rozhodně otřáslo veškerou rovnováhou sil, na kterou se Leekens plánoval spoléhat. Tak jako tak - aby byl efekt Taïderovy absence takhle silný a ani postupem času netlumený, to zkrátka není akceptovatelné. A to tím spíš, že se na více než jednu minutu nezkusil Mehdi Abeid, třebaže viditelně rozhozený Nabil Bentaleb a permanentně dezorientovaný Adlène Guedioura dohromady vůbec nepasovali. A Yacine Brahimi (zprvu) na desítce vážně ničemu nepomáhal...

Hrdina: Wahbi Khazri (Tunisko)

Loni na jaře Wahbi Khazri dorazil do Sunderlandu a byl jednou z inspirativních postav, které se následně zasadily o překvapivou záchranu anglického celku. Nyní něco podobného předvedl také v Gabonu. Khazri původně nepatřil mezi jedenáct Kasperczakových vyvolených, po svém nástupu v poločase utkání se Senegalem ovšem svou vitalitou a chutí střílet i kombinovat dokonale strhl do té doby matnou útočnou vozbu Tuniska. S jeho přirozeným drajvem uprostřed všeho dění následně Orli z Kartága vstřelili šest branek na prostoru 134 minut. Bez něho na hrací ploše? Přesně nula během 91 minut.

Zoufalec: Willard Katsande (Zimbabwe)

Jednatřicetiletý středopolař Willard Katsande má ve svých 31 letech na kontě ani ne dvacet reprezentačních startů (kterých ani nedosáhne, protože ihned po vypadnutí neprodleně oznámil konec v národním týmu) a v Gabonu se nejspíš v plné nahotě ukázalo proč. Legionář z Jihoafrické republiky sice nastupoval s kapitánskou páskou a na štítu záložní linie, tam však nezvládal ani spolehlivě velet rozehrávce, ani efektivně napadat a vyhrávat balony, ani schopně vykrývat volné prostory. A tak nakonec jediné, co Katsandemu z tradičních kapitánských privilegií šlo, to bylo debatování s arbitry.

All stars (4-2-3-1): Aymen Mathlouthi (Tunisko) - Lamine Gassama (Senegal), Syam Ben Youssef (Tunisko), Kalidou Koulibaly (Senegal), Ali Maâloul - Ferjani Sassi (oba Tunisko), Idrissa Guéyé - Sadio Mané (oba Senegal), Khama Billiat (Zimbabwe), Wahbi Khazri (Tunisko) - Islam Slimani (Alžírsko). Trenér: Aliou Cissé (Senegal).

(td)

Zdroj: sportlobster.com

Klíčový okamžik: Dosseviho gól, který dočista probral Maroko

Dnes už se to jeví jako tuze dávná minulost, nehodná vytahování na světlo, ale skutečností zůstává, že když Floyd Ayité v závěrečné fázi asi nejpovedenějšího brejku turnaje prostrčil míč na skórujícího Mathieua Dosseviho, vypadalo to s marockými nadějemi na první postup ze skupiny od roku 2004 všelijak jenom ne růžově. Po 95 minutách se Renardovi svěřenci styděli za skóre 0:2. Po 111 minutách už byl ovšem onen poměr vyrovnán. A v tuhle chvíli marocké skóre hovoří povzbudivou řečí čísel 4 a 2.

Nejatraktivnější utkání: Togo - DR Kongo 1:3

Tohle utkání nebylo žádnou demonstrací taktické revoluce, spíše připomínalo nespoutané zápolení dvou part na plácku uprostřed sídliště - o to zábavnější podívaná v senzační atmosféře to však byla. Nejprve Kabananga nakopl svou motorku, nenechal se rozhodit Gakpém a pohodlným finišem zadělal na další obligátní taneček fimbu, záhy křídelník Mubele svým pěkným záběhem za obranu na chvíli udělal z mohutného stopera Tisseranda druhého Bonucciho, a třetí hřebíček do tožské rakve zatloukl fantastickým přímým kopem Mpoku. Roztodivná zábava, kterou nepokazilo ani bizarní střídání stopera Romaa za křídelníka Boukariho ve chvíli, kdy mělo Togo za vypětí všech sil dohánět dvougólové manko.

Největší překvapení: Jak Maroko "dorostlo" do svého neortodoxního systému

Že by se Hervé Renard také v Gabonu - stejně jako před dvěma lety v čele Pobřeží Slonoviny - mohl vytasit s rozestavením o třech stoperech, s tím se všeobecně počítalo. Přesto výsledný produkt mnohé příjemně překvapil. Na ztrátu křídla Tannaneho i desítky Belhandy zkušený stratég zareagoval faktickým zavržením obou postů, El Kaddouriho zleva stáhl do středové trojky, Boussoufu nechal volně fungovat uprostřed pole v nezvykle komplexní poloze, a počínaje druhým utkáním (do něhož od začátku nenaskočil šikovný křídelník Carcela) ukázkově ucpal střed pole za pomocí formace 5-3-2.

S takovou na 95 % půjdou Maročané také do vyřazovací fáze a těšit se na ně nemůže protivník s libovolným profilem. Presink tu totiž zatím Lvi z Atlasu předvádí zdaleka nejúčinnější, na útočné standardky Faycala Fajra se pomalu začínají skládat ódy, a obecně lze uzavřít, že se tu Maroko prozatím prezentuje jako nejlépe nadrillovaný tým. Jinými slovy Renard opět demonstruje svou úžasnou flexibilitu, respektive schopnost přizpůsobit se za každých okolností zrovna aktuálním podmínkám.

Největší zklamání: Dussuyerovo nesmyslné počínání na sto způsobů

José Antonio Camacho nedokázal vytěžit ani ten větší kus z potenciálu své největší hvězdy. Nedobře si v tomto směru vedl také alžírský lodivod Georges Leekens. Ovšem Michel Dussuyer, to je přece jen jiná liga. Zatímco jeho dva kolegové se totiž u kormidla stále rozkoukávali, neboť k němu nastoupili až v listopadu, respektive říjnu, Dussuyer se Slony absolvoval celý kvalifikační cyklus...

... a přitom v Gabonu vůbec nevyužil svého obvyklého stopera Lamineho Koného, po prvním utkání odepsal vůbec ne špatného hrotového útočníka Jonathana Kodjiu, za celou dobu nedokázal usměrnit potulného Francka Kessiého a kompletně ignoroval mladou krev ztělesněnou N’Guessanem, Angbanem a Pépém, ačkoliv o naprosto žádném členovi základu nemůžeme říct, že měl povedený turnaj (nejblíže byl asi Aurier). O brutálně čitelném přechodu do útoku, kterému v první řadě velel driblér Zaha, snad radši ani nemluvě.

Hrdina: Junior Kabananga (DR Kongo)

Konžský soubor čítá snad nejvíc členů s blonďatým melírem na celém světě, přesto se Juniorovi Kabanangovi daří vyčnívat - a to dokonce i v kontextu celého turnaje. Vytáhlý forvard do Gabonu zajížděl s cejchem bývalé naděje Anderlechtu, která mrhá potenciálem kdesi v Kazachstánu, teď to ale spíše vypadá, že se všude ve světě kazašská liga podceňuje. Kabananga totiž přijel výtečně připraven, fyzicky zvládá vzdušné i běžecké souboje, a vrchem se stal teprve pátým fotbalistou v tomto století, kterému se podařilo napnout síť ve všech třech skupinových duelech. A že mu Pierre-Emerick Aubameyang (2012), Samuel Eto’o (2006, 2008), Titi Camara (2004) a Shaun Bartlett (2000) dělají vskutku vybranou společnost...

Zoufalec: Wilfried Bony (Pobřeží Slonoviny)

Levý bek Adama Traoré by byl v této kategorii možná až příliš snadným terčem: jeho tři poločasy, během nichž se s výjimečnou ochotou a intenzitou nechával terorizovat Tožanem Dossevim i Konžanem Mubelem, byly vážně něčím zcela otřesným. Wilfried Bony je zoufalcem z trochu jinačího ranku, ale pořád zoufalcem opodstatněným: Dussuyer se o něho rozhodl opřít ve dvou klíčových zápasech, a to jediné, co obratem dostal, byla kopa prohraných osobních soubojů, časté problémy se základním zpracováním balonu a vyloženě sporadická účast ve vzdušných soubojích. Pravda, to poslední úzce souvisí i s nedostatkem centrovaných balonů, Bony ale nezvládal prodávat ani svou tradiční devízu - silné tělo - a celkově (podobně jako jmenovec Zaha) ani vzdáleně nepřipomínal obávaného legionáře z Anglie.

All stars (4-3-3): Sylvain Gbohouo (Pobřeží Slonoviny) - Nabil Dirar (Maroko), Marcel Tisserand (DR Kongo), Manuel Da Costa, Hamza Mendyl - Karim El Ahmadi, Fayçal Fajr (všichni Maroko), Chancel Mbemba - Ndombe Mubele (oba DR Kongo), Emmanuel Adebayor (Togo), Junior Kabananga (DR Kongo). Trenér: Hervé Renard (Maroko).

(td)

Zdroj: english.ahram.org.eg

Klíčový okamžik: Salahův šťastný záblesk proti Ugandě

Egypťané v prvním zápase s Mali nepřesvědčili; nebýt nuceného střídání gólmana Shenawyho, které poslalo na hřiště čtyřiačtyřicetiletého (!) El-Hadaryho, nejspíš by tento zápas skončil v hlubinách zapomnění. Bezbranková remíza ukázala dvě věci: Faraonům je sice těžké dát gól, jenže dokud nezasáhne Momo Salah, je nejpravděpodobnějším výsledkem 0:0. Prostě nuda.

Ve stejném duchu dlouho plynul i duel s outsiderem z Ugandy, až konečně - v 89. minutě - Salah, díky nejasným fyzikálním zákonům rozkopaného hřiště v Port-Gentil, dokázal propasovat gólový pas k Abdallahu Saidovi. Zkušený playmaker svoji šanci proměnil, Egypt vyhrál těsně 1:0 a o postupujících bylo de facto rozhodnuto.

Nejatraktivnější utkání: Ghana - Uganda 1:0

Vybírat nejlepší zápas ve skupině, kde v šesti zápasech padlo přesně šest gólů, je hodně nevděčný úkol. Jedna bezbranková plichta, čtyřikrát 1:0, pouze jednou padly dvě branky, a to v rozbahněném rugby mezi vyřazenou Ugandou a (skoro) vyřazeným Mali. Z hlediska dramatičnosti však vyhrává duel mezi Ghanou a Ugandou - vysoce favorizované Černé hvězdy šly brzy do vedení, ale Uganďané je ve druhé půli dokázali zatlačit a nakonec musel pověst obhájců stříbra zachraňovat až brankář Razak Brimah, který v závěru vytáhl několik prvotřídních zákroků.

Největší překvapení: Výkony ghanských stoperů

Že ghanská ofenziva bude fungovat, to se dalo očekávat - André a Jordan Ayewovi, Christian Atsu a Asamoah Gyan představují osvědčenou, sehranou kvalitu, a v zápasech proti Mali a Ugandě to bylo vidět. Černé hvězdy ale v minulosti často trpěly na nekonzistentní výkony uprostřed obrany; od odchodu impozantního kapitána Johna Mensaha byla tato pozice permanentní slabinou týmu. Letos to však zatím vypadá mnohem lépe. Daniel Amartey je ve vlastním vápně naprosto suverénní, rtuťovitý John Boye se ve skupině vyhýbal svým obvyklým lapsům, a svoje kvality ukázal i Jonathan Mensah. Nebudeme zastírat, že jsme v ghanské defenzivě čekali větší "rodeo".

Největší zklamání: Trávník v Port-Gentil (a Oyemu)

Nelze jinak. Člověk, který povolil hrát zápasy prestižního mezinárodního turnaje na oraništi v Port-Gentil, by měl okamžitě přijít o licenci. Místy to vypadalo jako za bránou hostí v Hradci nad Svitavou, kde místní bába hází ze svého baráčku slepicím na hřiště zrní. A když už byl zápas mezi Mali a Ugandou (díky časovému střetu v posledním kole) převelen do Oyemu, připomínal trávník pro změnu bahenní lázeň. Takto si Africký pohár národů mezinárodní respekt skutečně nevybuduje.

Hrdina: Ahmed Hegazy (Egypt)

Na tomto místě by se dala zmínit celá egyptská obrana: Ali Gabr, přes kterého neproklouzla ani myš, Elmohamady, který v posledním zápase na netradiční pozici pravého beka vymazal Andrého Ayewa, nečekaně mrštný "dědek" El Hadary, spolehlivý levý bek Abdelshafi, uklízeč Hamed, metronom Elneny. Naší volbou je ale stoper Ahmed Hegazy, a to jednoduše proto, že kromě své primární úlohy - bránit vlastní vápno - zvládá i aktivně tvořit hru. Jiný takový hráč na Poháru jednoduše neexistuje. Ostatně Hegazy také nosí šestku, tradiční číslo pro registu, a pokud bude v play-off pokračovat v podobném stylu, nabídka na návrat do Evropy jej pravděpodobně nemine.

Zoufalec: Alain Giresse (trenér Mali)

Ve slavné francouzské generaci, která v roce 1984 získala titul mistrů Evropy, byl Alain Giresse kreativním playmakerem; od té doby ale jeho filozofický pohled na fotbal prošel až příliš brutální proměnou. V roce 2012 dokázal s malijským týmem plným testosteronových chasníků doslova vyválčit třetí místo. Letos, o pět let později, měl k dispozici mladé, nadšené, nadějné technické fotbalisty - a jeho taktika se nezměnila. Zbytek už si domyslíte sami.

All stars (5-4-1): Brimah Razak (Ghana) - Hamari Traoré (Mali), Ali Gabr, Ahmed Hegazy (oba Egypt), Daniel Amartey (Ghana), Mohamed Abdelshafi (Egypt) - Christian Atsu (Ghana), Tony Mawejje (Uganda), Yves Bissouma (Mali), André Ayew (Ghana) - Farouk Miya (Uganda). Trenér: Héctor Cúper (Egypt).

(dz)






Trenér: Hervé Renard (Maroko)

Náhradníci pro všechny řady: Hervé Koffi (Burkina Faso) - Daniel Amartey (Ghana) - Sébastien Siani (Kamerun) - Ndombe Mubele (DR Kongo); trenér Aliou Cissé (Senegal).