Africký pohár národů 2017 - preview skupiny D

Poslední skupina D na letošním Poháru nabídne střet čtyř týmů s různými ambicemi: Ghaňané touží (konečně) po zlatu, Egypťané se chtějí opět etablovat coby kontinentální mocnost, Malijci prochází generační obměnou a Uganda plánuje překvapit z pozice outsidera.

Z historického hlediska jsou právě Ghana a Egypt dvěma nejúspěšnějšími africkými týmy všech dob. Faraoni zvedali Pohárovou trofej nad hlavu už sedmkrát; Ghana sice "pouze" čtyřikrát, ale zato se pyšní nejvyšším procentem vyhraných zápasů napříč všemi turnaji (62,5%; Egypt je s 62,2% těsně druhý). Pro Černé hvězdy půjde o historicky dvacátý pohár, pro Faraony dokonce o dvaadvacátý. A také letos budou oba týmy patřit mezi kandidáty na medaile, i když Malijci - za posledních pět let dvakrát bronzoví - a extrémně motivovaní Uganďané představují možná papírově nenápadnou, ale o to nebezpečnější konkurenci.

---

Uplynuly dva roky od chvíle, co Ghana prohrála penaltový rozstřel ve finále posledního Poháru. Pro Černé hvězdy šlo o symbolický výsledek: už popáté v řadě postoupily minimálně do semifinále, na trofej ale čekají od roku 1982. A většina odhadů před letošním turnajem se nese v podobném duchu. Málokdo pochybuje o tom, že svěřenci Avrama Granta postoupí ze své skupiny a zabojují o medaile, ještě méně často se ale objevuje tip na celkové vítězství. Pro izraelského kouče však musí být zlato jasným cílem.



Ghana je - dlouhodobě vzato - společně s Pobřežím slonoviny nejkvalitnějším a nejostřílenějším týmem kontinentu. Od mistrovství světa 2006 nechyběla na žádném velkém mezinárodním turnaji, v roce 2010 málem jako první africký tým v dějinách postoupila mezi nejlepší světovou čtveřici, a v kvalifikačním systému, kde má jistotu postupu pouze vítěz skupiny, by byla automatickým favoritem za jakýchkoliv okolností. Když jí proto los navíc určil za soupeře Mozambik, Rwandu a Mauritius, bylo prakticky rozhodnuto předem.

Černé hvězdy mohly těžit i z toho, že zbylí tři soupeři jsou poměrně vyrovnaní, takže šance, že se někdo "utrhne" a bude je stíhat až do konce, byla od začátku minimální. To se potvrdilo hned v prvním utkání, v němž Ghaňané doma rozstříleli Mauricius 7:1 a vyslali tím jasnou zprávu: ve skupině H hraje o postup pouze jeden tým.

Potenciálně nejtěžší zápas ve rwandském Kigali nakonec musel až tři minuty před koncem rozhodovat Mubarak Wakaso; Grantův tým se ale nenechal rozhodit, soutěžní rok 2016 otevřel pohodlnou domácí výhrou nad Mozambikem (3:1) a postup definitivně stvrdil bezbrankovou remízou v odvetě v Maputu. Nakonec mu tak nevadila ani smolná domácí remíza s Rwandou. Ghana se na turnaj kvalifikovala se čtrnácti body z osmnácti možných, při souhrnném skóre 14:3 a se sedmibodovým náskokem na Rwandu i Mozambik. Čistá práce.



V konkurenci týmů, které buď prochází generační obměnou, nebo si zvykají na nové trenérské režimy, je ghanská stabilita velkou výhodou; Grantův tým se od roku 2015 prakticky nezměnil. Klíčové opory jsou zase o dva roky starší a zkušenější, a protože se tato ghanská generace pravidelně kvalifikuje na každý velký turnaj, mají na kontě mnohem více společných zářezů, než je na Afriku obvyklé.

Ačkoliv se totiž může zdát, že někteří hráči oblékají bílý dres snad odjakživa, pouze tři členové finálního kádru už překročili třicítku - přičemž tomu nejstaršímu, kapitánu Asamoahu Gyanovi, je stále pouze jednatřicet let. Pokud se nestane nic neočekávaného, završí Gyan v posledním skupinovém zápase jubilejní stovku reprezentačních startů; to z něj samozřejmě dělá historického rekordmana země, stejně jako 48 nastřílených gólů. A nejde pouze o Gyana; André Ayew má v sedmadvaceti na kontě 71 startů, o rok mladší Agyemang-Badu dokonce 73, a čtyřicítku překročilo hned devět hráčů, všichni v ideálním věku. Dokonce i Baba Rahman, teprve dvaadvacetiletý, už svoji zemi reprezentoval pětadvacetkrát.

Černé hvězdy zkrátka mají na své straně ultimátní výhodu v tom, že jejich kádr je a) zkušený, b) optimálně věkově složený, c) kvalitní a d) zvyklý bojovat o nejvyšší příčky. Takovým kombem se nemůže chlubit žádný jiný africký tým. Jednotlivé opory se znají natolik dlouho a dobře, že ve vzduchu visí jasná implikace: Semifinále nebude úspěchem, ale očekávanou startovní čárou.



Takže - je takový cíl vlastně reálný? Dobrá otázka. Avram Grant se sice v roce 2015 dostal na dostřel historickému úspěchu (když Ghana vyhrála pohár počtvrté a naposledy, nebyl nikdo z jejího současného kádru ještě na světě), ale celou dobu se nabízela otázka, nakolik je to jeho zásluha. Případně jestli vůbec izraelský kouč disponuje něčím, co by Černé hvězdy pozvedlo jako kolektiv. Grantův styl vedení týmu působí jako rovnice, v níž je na levé straně souhrn kvality kádru a na pravé konečný výkon a výsledek. Skutečně kvalitní trenéři - ti, kteří vyhrávají trofeje - však do této rovnice dosazují i něco ze sebe sama.

Grant během své poměrně dlouhé kariéry ukázal, že skutečně není bůhvíjakým taktikem. A možná je to v tomto prostředí do určité míry i dobře, protože Ghaňané nejsou na nějaké teoretické strategické manévry zvyklí. Jenže pokud už tedy trenér rezignuje na detailní systémový plán, měl by aspoň vytěžit maximum z přirozených schopností svého týmu - jako Florent Ibengé u Demokratické republiky Kongo. Grant to podle všeho neumí; jeho 4-4-2 vlastně nedává skoro žádný smysl. Gyana by měl vepředu doplňovat Jordan Ayew, v důsledku se ale pletou vzájemně pod nohy. Wakaso má skvělou kopací techniku, to ale neznamená, že by mohl hrát deep-lying playmakera - což v Grantově systému hraje.

Ghana vlastně ani pořádně neví, jestli chce být reaktivním nebo proaktivním týmem; nemá propracovaný model pressingu a re-pressingu; nemá vyřešený plynulý přechod do útoku; není dostatečně kreativní. Také nevyhrála v přípravě pětkrát za sebou a během této doby vstřelila pouze dva góly - vlastně má jednu z nejhorších forem ze všech účastníků Poháru. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že v okamžiku, kdy už nebude možné soupeře jednoduše "ubít" papírovou kvalitou, přijde další (semifinálový?) kolaps.





Grantovi je ovšem nutno přičíst k dobru, že i když jeho 4-4-2 vypadá všelijak, alespoň se ho drží; sehranost hraje Černým hvězdám do karet. Odhadovat ghanskou sestavu tak není příliš složité. Kromě zraněného gólmana Kwaraseyho, lorientského forvarda Majeeda Warise a s přimhouřením očí i Jeffreyho Schluppa s Albertem Adomahem jedou na Pohár všechny staré známé tváře.

Poskakující komik Fatawu Dauda se sice do nominace nakonec dostal (jako Kwaraseyho náhradník), místo mezi tyčemi má ale předplacené Razak Brimah z Córdoby. Co se krajních beků týče, nezbývá Grantovi než doufat, že oba vydrží zdraví - jak ostřílený Harrison Afful napravo, tak mladý Rahman Baba nalevo za sebe totiž nemají adekvátní náhradu (Andy Yiadom z Barnsley jede do Gabonu s nulou na reprezentačním kontě a Frank Acheampong nastupoval za poslední rok výhradně v záloze).

Zajímavější bude složení defenzivního středu, tedy stoperských a štítové pozice. Uprostřed obrany se víceméně pravidelně v různých kombinacích střídají Jonathan Mensah, John Boye a Daniel Amartey; v Mensahův prospěch nejspíš bude hrát klubová příslušnost (je s Affulem sehraný z amerického Columbusu), zatímco mladý Amartey by měl dostat přednost před Boyem, který je sice ze všech nejzkušenější, ale také nejnáchylnější k chybám.

Amartey může kdyžtak zaskočit i před stopery, tam to ale vypadá na úplně jiný souboj. Mubarak Wakaso, ač původním povoláním křídelník (který navíc nechodí daleko pro fauly), je na CM Grantovým oblíbencem, takže zbývá jen jedna volná pozice, na níž se tlačí tři hráči. Izraelský kouč však zřejmě uzná, že Badu (Udinese) s Acquahem (Turín) jsou na klasický štít příliš ofenzivní, a sáhne po talentovaném Thomasi Parteym z Atlética. Minimálně Badu si ale určitě také zahraje dost.

Prakticky celou kvalifikaci i přípravu odehrál na levém křídle Acheampong; na turnaji však bude jeho konkurentem André Ayew, který je přece jen vyzkoušenější i kvalitnější volbou. Christian Atsu platí v národním týmu za dlouholetou oporu a bude startovat napravo, zatímco na hrotu se zkusí nějak domluvit dvě devítky Gyan s Jordanem Ayewem, jež bude z lavičky krýt nováček Ebenezer Assifuah.

---

V České republice si Ugandu spojujeme spíše s Vypsanou Fixou než s kvalitním fotbalem, ale nenechte se zmást - Jeřábi Milutina Sredojeviće se honosí (byť trochu obskurním) titulem nejlepšího týmu Afriky roku 2016, a přestože se na turnaji budou řadit k papírovým outsiderům, nejedná se v jejich případě o žádný záblesk z čistého nebe. Sredojević je u týmu tři a půl roku, což je poměrně dlouhá doba, během které se mu podařilo systematicky vybudovat sehraný a sebevědomý tým. Nálepku "černého koně šampionátu" si sice každý vykládá trochu jinak, ale Uganďané by jí s klidem mohli dostát.



Naposledy se Uganda kvalifikovala na Pohár v roce 1978, kdy také dokráčela až do finále; konečné druhé místo je jejím suverénně největším historickým úspěchem. Téměř čtyři dekády čekání byly pro fanoušky těžkou zkouškou. Letos si ale Jeřábi za dlouhodobý progres postupový úspěch zasloužili.

Uplynulé roky byly pro Uganďany přehlídkou nadějí a frustrace. V letech 2012, 2013 i 2015 dlouho chovali reálnou možnost na velkolepý návrat mezi kontinentální elitu, jenže nikdy nedokázali udělat poslední krok - v roce 2013 dokonce o postupu musel rozhodovat až penaltový rozstřel proti Zambii, která tehdy vyhrála 9:8.

Když proto Jeřábi otevřeli poslední kvalifikační cyklus výhrami 2:0 nad Botswanou a 1:0 na Komorách, nálada v kabině byla stále obezřetná; Sredojevićův tým totiž čekal dvojzápas s Burkinou Faso, která sice měla o tři body méně, ale zároveň ji netrápily čerstvé vzpomínky na podobné kolapsy. A skutečně: Burkina doma udolala Ugandu jedinou brankou z penalty, v Kampale se protrápila k bezgólové remíze a najednou byla situace vyrovnaná.

V minulých cyklech se Uganďané přesně v tomto okamžiku složili; tentokrát si ale řekli "dost" a potenciálně zrádný duel na botswanské půdě ovládli těsnou výhrou 2:1. Čtvrtého září 2016, během posledního hracího dne, pak Burkina udolala Botswanu rovněž 2:1 - což znamenalo, že Ugandě stačilo ke skupinové výhře porazit Komory vyšším než jednobrankovým rozdílem. To se nakonec nepovedlo, i hubený triumf 1:0 však stačil na nejvyšší bodový zisk ze všech týmů na druhém místě a následný postup. Konečně.



Onen vzpomínaný zápas v Botswaně byl pro Sredojeviće a jeho šiky důležitým psychologickým momentem: Jeřábi tím totiž dokázali, že umí zabrat, že mají mentální sílu a že touha po úspěchu je v jejich kabině skutečně výrazná. Sedmačtyřicetiletý srbský kouč, který do Kampaly přišel po několika poměrně obskurních klubových angažmá a neúspěšné epizodě u rwandského nároďáku, dokázal z Jeřábů udělat skutečný tým - v tom nejtradičnějším, oldschoolovém, kýčovitém slova smyslu.

Uganďané na hřišti působí dojmem, že se skutečně znají, že jim záleží v první řadě na celku a až poté na sobě samých (plus, samozřejmě, umí kompaktně bránit jako jeden muž). To v Africe rozhodně není samozřejmost. Ostatně sám Sredojević je nejdéle sloužícím koučem celého Poháru, takže určitá sehranost a rovnováha prostupují nejen hráčskou kabinu, ale i realizační tým. Uganda zkrátka začala pár let zpátky stavět tým pro budoucnost, která přichází nyní.

Z třiadvaceti nominovaných hráčů čtyři překročili třicítku, zato hned dvanácti je třiadvacet nebo méně. Přesto však pouze pět (!) členů kádru nemá v kolonce "reprezentační starty" napsáno dvouciferné číslo, což je na tomto Poháru naprostý unikát. Farouku Miyovi je jednadvacet, dres své země však přetáhl přes hlavu už osmatřicetkrát a vstřelil přitom patnáct gólů. Největší ugandskou předností je soudržnost.



Jenže - na rozdíl od Ghany, která je v tomto směru stavěná podobně - nezískávali Jeřábi cenné vzájemné zkušenosti na nejlepších světových kolbištích, nýbrž v nekonečném cyklu lokálních kvalifikací. Že jim chybí zkušenosti v bojích na elitní úrovni, to je celkem pochopitelné; jako větší problém se však může ukázat jejich dlouhodobá forma mimo domácí stadion.

Podobně jako Etiopie pár let zpátky totiž i Uganda těží obrovskou sílu z důvěrně známého prostředí; doma v Kampale platí za silného protivníka, jehož se v žádném případě nevyplatí podceňovat. A to dlouhodobě: mezi lety 2004 a 2014 neprohrála před vlastními fanoušky jediný (!) zápas. Jenže venku bývá poloviční, většinou proto, že přece jen nemá kvalitu na to, aby se mohla měřit s kvalitnějšími soupeři. Často se tak její fotbal redukuje na obligátní "beton a brejky", na což jsou kontinentální elity zvyklé a umí s tím bojovat. Na neutrální gabonské půdě to nejspíš nebude jiné.

Největší sílu v kádru kulminují Jeřábi uprostřed pole; mají dostatek solidních defenzivních záložníků, skvělé stopery, aktuálně nejlepšího afrického gólmana Denise Onyanga (který dokonce obsadil deváté místo v celosvětové anketě) a dobré, zkušené hrotové útočníky. Na krajích obrany to však kvalitativně vázne, v záloze žádní krajoví hráči ani nejsou a křídelníci v preferovaném 4-3-3 zůstávají často odpojeni od zbytku týmu.





Jeřábi mají v týmu několik hráčů, jejichž jména bychom se měli začít svědomitě učit; gólman Onyango z Mamelodi Sundowns je samozřejmě prvním z nich, i když toho už v jednatřiceti letech nejspíš velká zámořská kariéra nečeká. Zato takový Isaac Isinde, pětadvacetiletý stoper nastupující v etiopské lize, by mohl na Poháru zazářit podobně jako zambijský Stophira Sunzu v roce 2012 - klíčový hráč celé (nutno připomenout, že dost těžko prolomitelné) defenzivy v národním dresu dlouhodobě září. Uvidíme, co s ním udělá ostrý test proti ofenzivám Egyptu, Ghany a Mali.

Isindeho by na stoperu měl doplnit mladý Murushid Jjuko, zatímco kraje obrany obsadí Nicholas Wadada a Joseph Ochaya. Reálnými možnostmi do zadní čtveřice jsou i levonohý Godfrey Walusimbi nebo pravák Dennis Iguma. Tato obrana je složená z hráčů domácí, tanzánské, etiopské, keňské a libanonské (!) ligy, z reprezentačních srazů se ale hráči znají více než dobře.

Podobně exotickou klubovou příslušnost můžeme vypozorovat i v záložní řadě, kde vedle sebe mohou nastoupit krajánci z (mimo jiné) Vietnamu, Iráku a Islandu. Z Reykjavíku přiletěl na rovník třicetiletý Tony Mawejje, nejzkušenější hráč celého kádru a nezpochybnitelná volba na centrální pozici štítového záložníka (navíc se zálibou nabíhat z druhé vlny a pálit ze střední vzdálenosti). V sestavě by jej měl doplnit další matador Hassan Wasswa, který jinak často nastupuje i na stoperu, a jeden z dvojice Moses Oloya - Geoffrey Kizito. Herní čas by mohl dostat i Khalid Aucho; tito hráči jsou nicméně pozičně prakticky totožní (klasičtí zametači středu pole).

V útoku se střetávají vyslanci dvou generací: kapitán Geofrey Massa a nejstarší člen týmu Geoffrey Sserunkuma jsou v Africe dobře známými zakončovateli, typickými devítkami na hrot. Největší pozornost ale bude upřená na Farouka Miyu, teprve jednadvacetiletého univerzála z Lutychu, který prokazuje skvělý čich na branky a bude zřejmě nejpohyblivějším a nejnebezpečnějším hráčem Jeřábů. Jeho góly budou potřeba; Uganda má s jejich střílením dlouhodobé problémy.

---

Jakou sérii asi Faraoni zahájí tentokrát? Historicky nejúspěšnější tým africké historie zažil svoji poslední slavnou éru relativně nedávno, když pod vedením přísného Hassana Shehaty mezi lety 2006 a 2008 zkompletoval bezprecedentní zlatý hattrick; potom ale přišlo dlouhé období sucha, během něhož jsme Egypt na posledních třech Pohárech neviděli pro změnu vůbec. Teď se Faraoni vrací na scénu - a spolu s nimi i čerstvě čtyřiačtyřicetiletý (!) kapitán Essam El-Hadary, který se dnes s největší pravděpodobností stane suverénně nejstarším hráčem v dějinách turnaje.



Třikrát a dost. Egypťané po Shehatově odchodu vsadili nejprve na amerického kouče Boba Bradleyho, jehož vystřídal Shawky Gharib; ani jednomu z nich se ale nepodařilo probít mezi kontinentální smetánku, pročež byl v březnu 2015 povolán (tehdy rok nezaměstnaný) veterán Héctor Cúper. Úkol, který dostal, ani nemohl být zřetelnější: Kvalifikovat se na Pohár 2017. Za každou cenu.

Dlouhá léta bez výraznějšího úspěchu způsobila, že Egypt vypadl z elitní africké třináctky - což znamenalo, že ve zkráceném kvalifikačním formátu dostane do skupiny minimálně jeden papírově silnější tým. Los padl na Nigérii, ke které se ve skupině G připojily ještě Tanzanie a Čad.

Nigerijští Super Eagles sami po triumfu z roku 2013 procházejí přechodovým obdobím, což Cúperovi hrálo do noty; v úvodním kole oba favorité potvrdili svoje pozice (Egypt rozstřílel Tanzanii 3:0), Nigérie ale hned vzápětí klopýtla v Dar es Salaamu, čímž vystavila Faraony (kteří si poradili s Čadem 5:1) do lepší výchozí pozice.

První vzájemný duel na nigerijské půdě byl dlouho vyrovnanou záležitostí, než se po hodině hry prosadil domácí Oghenekaro; ještě na začátku 90. minuty to vypadalo, že Super Eagles svého soka v tabulce přeskočí. Potom ale v samém závěru vyrovnal Mohamed Salah, a když v odvetném klání v Alexandrii rozhodl jedinou trefou Ramadan Sobhi, byla egyptská cesta do Gabonu definitivně zpečetěna.

Čad totiž mezitím z finančních důvodů ze soutěže odstoupil a jeho zápasy byly anulovány; to znamenalo, že na konci března měli Egypťané na kontě sedm bodů, zatímco Nigerijci pouze dva. A protože už oba týmy čekal pouze jediný zápas s Tanzanií, zajistili si Faraoni postup s velkým předstihem (Salah ještě dvěma góly v Dar es Salaamu zaokrouhlil konečný bodový zisk na deset z dvanácti možných).



Navzdory suverenitě, která je z Faraonů (po hodně dlouhé době) v posledních měsících cítit, nejsou fanoušci s Cúperem úplně spokojení; argentinský kouč tak není ve své nové adoptivní zemi vnímán jako zachránce. Egyptské publikum je náročné - sedmiletou dobu temna vnímá spíše jako ojedinělý výpadek, takže letos se opět počítá s výrazným úspěchem (a ne, čtvrtfinále není úspěch). Cúper sice vítězí, ale to by přece mělo být tak nějak samozřejmé; stejně jako to, že Faraoni budou hrát oku lahodící, útočný fotbal. Což se neděje.

Z praktického hlediska ale zatím odvádí Argentinec skvělou práci. Za poslední dva roky není v Africe tým, který by působil takticky vyspělejším, vyzrálejším dojmem - stejně jako tomu bylo za Hassana Shehaty. Cúper vychází ze svého oblíbeného 4-2-3-1 (koneckonců to byl právě on, kdo tento systém na přelomu tisíciletí ve Valencii pomáhal definovat), preferuje brejkovou strategii a výraznou orientaci na výsledek. Pokud pamatujete, jak Egypt v závěrečných fázích turnajů mezi lety 2006 a 2010 ničil soupeře svojí organizací a systematickým přístupem, možná letos zažijete překvapivé deja-vu. (Tedy nejen díky tomu, že v bráně pořád stojí El-Hadary.)

Zároveň platí, že navzdory slabším výsledkům kvalita z egyptského kádru nikdy nezmizela; Faraoni tak do Gabonu vezou tým, který se na papíře může bez problémů měřit s favority. Hráči jako Elneny, Sobhi, Koka a samozřejmě Mohamed Salah hrají v nejlepších evropských ligách, zároveň jsou mladí a na africké scéně relativně neokoukaní. Přidejte k tomu sice už jednatřicetiletého, ale stále velice produktivního ofenzivního záložníka Abdellaha Saida, případně talentovaného technika Kahrabu, a výsledkem je spousta zajímavých ofenzivních variací, na které se soupeři - na rozdíl od skupinového spolufavorita z Ghany - zatím neměli kdy připravit.



Cúper tak trochu bojuje proti větrným mlýnům: pokud uspěje, bude to považováno za samozřejmost. Pokud shoří, bude to jeho vina, protože se "zpronevěřil" oblíbené útočné filozofii. Nic mezi tím neexistuje. Jeho situace je tak podobná třeba té Dungově před mistrovstvím světa 2010.

Větším problémem nicméně může být fakt, že jak Ghaňané, tak Uganďané a (především) Malijci mají ve svých týmech pohyblivé ofenzivní hráče, které bude muset egyptská defenziva systematicky "zachytávat". A jakkoliv v její prospěch mluví obrovsky zkušené jádro, může Cúperův propracovaný systém narazit na individuální limity jednotlivých hráčů.

Týká se to zejména obou krajních beků. Ahmed Fathy i Mohamed Abdelshafi jsou v národním týmu stálicemi, zároveň už ale oba překročili třicítku a doby, kdy dokázali držet krok s bleskurychlými křídelníky, se zdají být ty tam. Plus, samozřejmě, brankářské jedničce je 44 let. Výhodou defenzivy složené z lokálních gigantů Al Ahly a Zamaleku je zkušenost a sehranost, otázkou ale je, jestli to bude samo o sobě stačit. V soubojích jeden na jednoho budou egyptští zadáci dost možná ztrácet.





Kapitán Essam El Hadary je živoucí mem. V národním týmu je od roku 1996, odehrál za něj 147 zápasů a sám Didier Drogba před pěti lety prohlásil, že lepšího kontinentálního brankáře v životě neviděl. To už mu přitom bylo devětatřicet. Egyptský gólman připomíná hlavního hrdinu z indie sci-fi klasiky Pozemšťan - nejenže taky nestárne, ale minimálně pro Egypťany platí za napůl náboženskou postavu.

Stovku reprezentačních startů už překročil i Ahmed Fathy, který by měl uhájit pozici pravého beka před o osm let mladším Omarem Gaberem z Basileje; nalevo bude veteránovi Abdelshafimu krýt záda mladý Karim Hafez (Lens). O trochu méně jasná je situace uprostřed obrany, kde figurují dva hráči jak ze Zamaleku, tak z Al Ahly - podle posledních zápasů to nicméně vypadá, že Cúper klubové spojení přeruší a postaví vedle sebe Aliho Gabra (Zamalek) a Ahmeda Hegazyho (Al Ahly). Pokud by se nicméně rozhodl vsadit na ligovou sehranost, může spárovat Gabra s Ahmedem Dowidarem nebo Hegazyho se Saadem Samirem.

Cúperovo rigorózní 4-2-3-1 bude určitě obsahovat dva pevné štítové hráče; na tuto pozici se hlásí tři fotbalisté, přičemž potenciál, reprezentační zkušenosti i kvalita ligové soutěže ukazují na Mohameda Elnenyho z Arsenalu. Na druhou stranu druzí dva kandidáti - Tarek Hamed a Ibrahim Salah - jsou spoluhráči ze Zamaleku.

Mahmoud Kahraba je ohromně technicky talentovaným hráčem, jemuž však - podobně jako Msaknimu z Tuniska - hned zkraje kariéry uškodil laxní přístup a odchod na Arabský poloostrov. U přísného Cúpera je tak prakticky jisté, že vsadí spíše na gólovějšího Abdallaha Saida, který je ostatně i zástupcem kapitána. Na pravém křídle bude Římana Salaha, nejlepšího střelce kvalifikace, jistit zkušený Ahmed Elmohamady (Hull), nalevo si to o místo rozdají Trezeguet (Mouscron) se Sobhim (Stoke). Případné alternativy zahrnují Amra Wardu (PAOK), případně Kahrabu. Na devítce se pak v průběhu turnaje nejspíš prostřídají Koka (Braga) a Marwan Mohsen (Al Ahly).

---

Když před dvěma lety Malijci vypadli na Poháru ze skupiny až díky losu (s Guineou měli na kontě stejný počet bodů, skóre i vzájemný zápas), brali to mnozí jako jakousi karmickou odplatu za roky 2012 a 2013. Tehdy sice Orlové pod vedením Alaina Giresseho ('12) a Patrice Carterona ('13) získali dvě bronzové medaile, jenže pokaždé díky nekoukatelnému, úpornému defenzivnímu stylu, kdy jejich největší zbraní byla brutální fyzická síla při standardkách. Letos se Giresse po neúspěšné senegalské anabázi vrací ke kormidlu - malijský tým se ale mezitím hodně změnil.



Giresse se zpět do Bamaka přestěhoval hned po Poháru 2015, takže měl dostatek času připravit tým na kvalifikační boje a začít jej systematicky stavět s výhledem na Gabon. A bylo to vidět jak na předváděné hře, tak na výsledcích. Skupina s Rovníkovou Guineou, Beninem a Jižním Súdánem sice nepředstavovala na papíře bůhvíjaké riziko, ale minimálně první dva týmy už v posledních letech ukázaly, že umí obrat favority o body.

Orlové si s podobnými scénáři moc hlavu nedělali a hned v prvním duelu porazili Jižní Súdán v "údržbářském" módu bez problémů 2:0. Následně sice trochu zaváhali remízou 1:1 v Beninu, ta jim ale stále stačila na průběžné vedení; Rovníková Guinea, papírově nejtěžší soupeř, totiž překvapivě padla v Jubě, takže Malijci měli vše ve svých rukou. Stačilo zvládnout dvojzápas proti Nzalang Nacional, což se také povedlo (dvakrát 1:0).

Před posledními dvěma koly tak byl jediným soupeřem Benin; ten měl v tu chvíli osm bodů, zatímco Mali deset, a stejný rozestup panoval i před posledním vzájemným zápasem v Bamaku. A tam se Orli nečekaně rozstříleli: Benin, který do té doby inkasoval pětkrát v pěti zápasech, pokořili stejným počtem branek a po výhře 5:2 obsadili první místo se suverénním ziskem 16 bodů.



Důvod, proč při pohledu na rozcvičující se Malijce není letos úplně zapotřebí vyplachovat si oči alkoholem, leží ve výsledku posledního mistrovství světa do 20 let - v něm mladí Orli obsadili třetí místo, a co více, dokázali to úplně jinak než jejich seniorní kolegové na posledních Pohárech. Pod vedením nejlepšího hráče turnaje Adamy Traorého hráli rychlý, ofenzivní fotbal, a Giresse - jakkoliv ve svých čtyřiašedesáti letech stále platí za nepoučitelného pragmatika - ukázal odvahu začít s generační výměnou.

Traoré mezitím přestoupil do Monaka a je dost možné, že letos bude v základu. Totéž platí i pro brankáře Djigui Diarru nebo Youssoufa Koného (jehož si vyhlédlo Lille). Celkově mají Malijci v kádru hned pět borců, kterým je maximálně pětadvacet let; o herní čas se hlásí junioři Moussa Doumbia nebo Lassana Coulibaly, a třeba i takový Molla Wagué z Udinese, už teď jeden z nejzajímavějších stoperů Afriky, teprve vstupuje do ideálního fotbalového věku.

Může se to zdát jako oxymoron, ale Giresseho angažmá vlastně v této chvíli dává dobrý smysl. Francouz má na své straně nejenom bohaté zkušenosti a znalost lokálních poměrů, ale i onen bronzový úspěch, a co především - pragmatický přístup, který bude potřebný k tomu, aby se malijští mladíci po hřišti "nerozutíkali". Giresseho taktický cynismus může v kombinaci s přirozeným talentem kádru vytvořit smrtící zbraň - pokud ovšem bordeauxská ikona tuto kombinaci najde.



Giresseho strukturalismus a pevná ruka budou zapotřebí ještě z jednoho důvodu - a tady leží největší problém celého Mali. Památné jízdy v letech 2012 a 2013 totiž měly jasného společného jmenovatele. Seydou Keita, nejlepší fotbalista malijské historie, byl tehdy navzdory pokročilému věku k nezastavení; sám uprostřed hřiště bořil i tvořil, střílel a vrhal se do střel. Byl to nezpochybnitelný lídr, kterého každý outsider v honbě za úspěchem potřebuje jako sůl.

Teď Orlové v sestavě nejenže nemají Keitu, ale ani žádného jeho logického nástupce - nejblíže této pozici byl (podobně skvělý) levý bek Adama Tamboura, který ale za poslední tři roky klesl tak hluboko, že se ani nevešel do nominace. Takže teď drží otěže týmu hráči jako Yacouba Sylla, Wagué, Salif Coulibaly nebo Samba Sow. Což nejsou špatní fotbalisté, ale lídři také ne, ani ve svých klubech.

Dalším hráčem, který zmizel ze sestavy, je Cheick Diabaté - čímž Mali přichází o značnou část své další obrovské výhody, kterou byla absolutní dominance ve vzduchu (a při standardkách). Další třicátník Mustapha Yatabaré sice v nominaci je, ale jeho kariéra už je zřetelně na ústupu. Nejlepší kvalifikační střelec Abdoulay Diaby se do výběru nevešel, u Modiba Maïgy se o tom snad ani neuvažovalo. A zbytek forvardů, v čele s Moussou Maregou z Guimaraese, nemá na kontě ani desítku reprezentačních startů a nejde z nich (jednoduše řečeno) takový strach.





Jestliže existuje místo na hřišti, kde Giresse nemusí nic moc vymýšlet a může se spoléhat na elitní kontinentální kvalitu, je to střed obrany. Kombinace Waguého se Salifem Coulibalym z Mazembe je jednak vyzkoušená, jednak vysoce funkční - oba mají skoro dva metry, takže je prakticky nemožné je přehlavičkovat, ale rozumí si i s balonem (alespoň na Pohár to stačí) a především nedělají chyby. Nalevo nejspíš převezme Tambourovu štafetu mladý Youssouf Koné, napravo se osvědčil Hamari Traoré z Remeše. Zkušení Ousmane Coulibaly (RB) a Mahamadou N'Diaye (CB) budou připraveni na lavičce.

Mezi tyčemi je situace o něco nejasnější. Dvaatřicetiletý Soumbeïla Diakité je reprezentační stálicí a nejzkušenějším hráčem kádru (jak věkem, tak počtem startů), mladý Djigui Diarra si ale o místo v bráně říká čím dál hlasitěji. V záloze je pak ještě Oumar Sissoko.

Giresse se může rozhodnout pro 4-2-3-1 nebo 4-4-2, v závislosti na tom, jakou důvěru se rozhodne vložit v Adamu Traorého. Monacký klenot by mohl na pozici ofenzivního záložníka dodat potřebnou kreativitu, pokud se ale francouzský kouč přikloní ke konzervativnějšímu přístupu, nahradí jej v sestavě hrot Mustapha Yatabaré. Jedničkou do útoku je Marega, který ale na rozdíl od Yatabarého nehraje jako klasická devítka do vápna; Giresse tak má na výběr ze dvou taktických variant.

Každopádně ale Malijci vyběhnou se dvěma křídly a dvěma štítovými záložníky. Na pravé straně nastoupí řízný Sambou Yatabaré z Brém, nalevo buď Bakary Sako (Crystal Palace) nebo Moussa Doumbia (Rostov). Střed zálohy pak bude hlídat kapitán Yacouba Sylla (Montpellier), po jehož boku můžeme čekat spíše Lassanu Coulibalyho (Bastia) než zkušenějšího, ale poněkud dřevěného Sambu Sowa (Kayserispor). Mamoutou N'Diaye z belgických Antverp bude připraven na lavičce, stejně jako další mladík Yves Bissouma (Lille).

---

Tip na pořadí ve skupině:

1. Ghana
2. Egypt
3. Uganda
4. Mali