Africký pohár národů 2017 - preview skupiny B

Obligátní "skupina smrti" na nadcházejícím Poháru nabídne souboj tří týmů, které se s klidem mohou počítat mezi medailové kandidáty. Alžírsko, papírově největší favorit na zlato, se v severoafrickém derby střetne s Tuniskem; velký respekt ale budí i Senegal v čele s rozjetým Sadiem Maném. Peloton skupiny B doplňuje nevyzpytatelné Zimbabwe.

Alžířský tým se od skvělého představení na mistrovství světa 2014 trochu "zasekl", což je pro neutrální fanoušky jen dobře; kdyby Fenci jeli do Gabonu v plné síle, nebylo by o celkovém favoritovi pochyb, takhle bude situace mnohem zajímavější. Každopádně platí, že "béčko" může dopadnout prakticky jakkoliv. Hodně napoví už první zápasy: Alžířané se pokusí srazit hřebínek vzpurnému Zimbabwe, zatímco Senegal a Tunisko čeká hned na úvod potenciálně klíčový postupový duel.

---

Pověst týmu se může měnit až příliš rychle. Alžířané ještě v roce 2010 platili za opatrný, defenzivně zodpovědný manšaft pod vedením přísného pragmatika Rabaha Saadaneho; od té doby zažili exodus největších hvězd, totální obrat herního stylu pod Vahidem Halilhodžićem, historický úspěch na brazilském Mundialu, jednu trenérskou změnu, druhou trenérskou změnu, hráčskou revoltu, třetí trenérskou změnu... a z mužstva, které mělo právě letos v Gabonu vyšplhat na absolutní vrchol a získat první kontinentální titul od roku 1990, je rázem nepřehledná směska, v níž se mimořádný talent pojí s ještě mimořádnější nejistotou a frustrací.



Když Christian Gourcuff, Halilhodžićův nástupce v trenérské funkci, konečně dostál svým slibům a vyměnil Fenky za návrat do klubového fotbalu (Rennes), bylo už odehráno pět ze šesti kvalifikačních kol. Gourcuff proslul tím, že své metody nikdy nemění, takže alžírská krasojízda na závěrečný turnaj nesla jeho jasný rukopis: divoká ofenziva v pohyblivém 4-4-2 spojená s vírou, že se soupeře podaří jednoduše přestřílet.

V případě Alžírska to bylo poměrně jednoduché; Fenci totiž coby nasazený tým připadli do skupiny J, kde jim sparingpartnery dělali fotbalisté Etiopie, Seychel a Lesotha. A kvalitativní rozdíl několika tříd byl patrný hned od první minuty úvodního zápasu se Seychelami, který nakonec skončil hladkou výhrou 4:0.

Následující duel v Lesothu byl o něco náročnější - výhru 3:1 zachránil až dvěma trefami v závěru El-Arbi Hillel Soudani - po domácí demolici Etiopie (7:1) však už nebylo o čem mluvit. K postupu po čtvrtém hracím kole tak stačila i "gourcuffovská" remíza 3:3 v Addis Abebě. Francouzský kouč se rozloučil triumfem 2:0 na Seychelách, jeho nástupce Milovan Rajevać pak kvalifikaci uzavřel ve velkém stylu proti Lesothu (6:0).

Celkově Fenci nasázeli v šesti zápasech pětadvacet branek, což je suverénně nejvyšší počet ze všech zúčastněných týmů. Islam Slimani se trefil čtyřikrát, Soudani dokonce sedmkrát, a celkově se do střelecké listiny zapsalo hned dvanáct (!) různých hráčů.



Gourcuffova taktika ve stylu "kdo se vrací, nevěří gólmanovi" dokáže udělat kvalitní střelce i z průměrných hráčů, to ale není alžírský případ - Fenci mají, co se ofenzivního potenciálu týče, nejlepší tým na celém turnaji. To je jednoduchý fakt, který je automaticky staví do role spolufavoritů na zlato, ať už je situace kolem týmu jakákoliv.

Stačí se podívat na soupisku: ve dvojici Slimani - Soudani mají Alžířané hned dva elitní zakončovatele, navíc Slimani je bezkonkurenční ve vzduchu. Na rozdíl od většiny soupeřů neexistuje u Fenků problém s kreativitou, již obstarává čerstvě korunovaný nejlepší fotbalista Afriky Riyad Mahrez, strůjce loňského leicesterského zázraku. Pokud ve vaší ofenzivě hrají druhé housle borci jako Yacine Brahimi nebo Rachid Ghezzal, víte, že máte k dispozici kádr světových parametrů (aspoň tedy vepředu).

Alžírské opory navíc v uplynulých letech herně vyrostly a dospěly do ideálního fotbalového věku; z někdejších talentů jsou nyní hvězdy evropských klubů, které si zvykly na úspěch a otrkaly se na nejvyšší úrovni. Platí to nejenom pro útočníky, ale třeba i pro kapitána Aïssu Mandiho nebo levého beka Faouzi Ghoulama. Nebo Nabila Bentaleba, který v národním dresu tradičně patří k nejdůležitějším hráčům.



Kdyby se takto talentovaný tým vyvíjel a rostl systematicky po několik let, nebylo by o čem mluvit - kvalita plus stabilita rovná se recept na úspěch. Jenže právě stabilita je to, co Alžírsku v tuto chvíli bolestně chybí, a přestože na ploše šesti zápasů se může stát cokoliv, nedostatek psychické pohody nejspíš Fenky přece jen ovlivní. V negativním slova smyslu.

Vraťme se opět o pár let zpátky, na konec Saadaneho vlády; tehdy kritici uznávanému kouči vyčítali, že příliš spoléhá na stará známá jména, bojí se tým okysličit a v důsledku tak přivozuje dlouhodobou stagnaci. Jeho nástupce Halilhodžić to vyřešil tím, že provedl čistku kádru a změnil údržbářský herní systém na proaktivní. Gourcuff sice postrádal taktickou flexibilitu svého předchůdce, jeho největším "problémem" však byl samotný fakt, že nebyl Halilhodžićem: fanoušci i lokální média bosenského kouče zbožňovali natolik, že jeho nástupci neustále připomínali každý přešlap, jako třeba smolnou prohru v přáteláku s Katarem. Až to nakonec Gourcuff nevydržel a po několikaměsíční mediální válce si sbalil kufry a vrátil se do Francie.

Nahradil ho Milovan Rajevać, strůjce ghanského úspěchu na MS 2010 (nebýt Suárezovy "boží" ruky, stala by se Ghana tehdy prvním africkým semifinalistou). Jenže situace už byla v tu chvíli příliš vyhrocená a sám Rajevać brzy pochopil, že udělal chybu: po pěti letech bez práce mu "ujel vlak", neuměl francouzsky ani arabsky a po domácí remíze 1:1 s Kamerunem v kvalifikaci na mistrovství světa musel odstoupit (podle zákulisních informací na nátlak nespokojené kabiny).

Nahradil ho Georges Leekens, čímž se kruh uzavřel - belgický světoběžník, který před dvěma lety trénoval Tunisko, vyznává spíše defenzivní, údržbářskou strategii, což bylo znát hned v prvním ostrém zápase doma s Nigérií (opět v kvalifikaci na MS). Fenci jej prohráli po trapném výkonu 1:3.

I Leekensovo rozhodnutí vyřadit z nominace zkušené Medjaniho, Feghouliho nebo Belfodila působí spíše jako dobrovolné oslabení než rázný ideový krok (po Halilhodžićově vzoru). Připočtěme k tomu fakt, že alžírská obrana má tradičně problémy s hlídáním silových, brutálních forvardů (jakými disponuje třeba Senegal) - tatáž obrana, které se Gourcuff takticky v podstatě nevěnoval - a Fenci mají zaděláno na kruté turnajové vystřízlivění.





Leekens favorizuje hru na pět obránců; Alžířané ale podobný systém hráli naposledy za Saadaneho, což je sedm let zpátky. Bude zajímavé sledovat, jestli se sedmašedesátiletý Belgičan pokusí implementovat svoji oblíbenou strategii i nyní. Znamenalo by to obětovat buď jednoho středního záložníka, nebo jeden hrot ofenzivního trojzubce.

Islam Slimani je jedním z nejlepších hrotových útočníků Afriky a svoje místo v základu si určitě udrží. Stejně tak má jistou pozici Bentaleb, nejdůležitější alžírský střeďák, který navíc pod Leekensem ve dvou zápasech vstřelil dva góly. Podle dosavadních (sporých) zkušeností s novým koučem můžeme usuzovat, že výchozím rozestavením bude 4-3-3; devítka Slimani by v něm měl být podporován dvěma křídly, pravděpodobně Mahrezem a Brahimim, zatímco na lavičce budou číhat gólový žolík Soudani a nedávno naturalizovaný lyonský klenot Rachid Ghezzal. Pokud by se Leekens rozhodl zúžit hru, může se na kraji ofenzivy objevit i playmaker Sofiane Hanni z Anderlechtu.

Leekense evidentně láká zkusit jakýsi hybrid mezi 4-3-3 a 5-2-3 (3-4-3); ukázal to proti Nigérii, kdy jedním ze záložníků byl Carl Medjani, zatahující se mezi stopery. Medjani však ve finální nominaci chybí, takže pokud jeho roli nepřevezme Rami Bensebaïni, můžeme vedle Bentaleba očekávat dvojici Mehdi Abeid (Dijon) a Adléne Guédioura (Watford). Stabilní opora Saphir Taïder se na poslední chvíli zranil, jediným náhradníkem tak zřejmě bude narychlo povolaný junior Ismael Bennacer z rezervy Arsenalu.

Mezi tyčemi je jedničkou zkušený "plašan" Raïs M'Bolhi, střed obrany má pod palcem Mandi a na levém beku si skvělý Ghoulam drží pozici před Djamelem Mesbahem. Leekens si podle všeho oblíbil i stopera Hichama Belkarouiho z Espérance Tunis, který tak drží náskok před zkušenějším Liassine Cadamurem i mladým Bensebainim. O místo na pravé straně obrany si to rozdají Mokhtar Belkhiter (Club Africain) a Mohamed Benyahia (USM Alžír).

---

Africký pohár národů má pověst turnaje, kde může uspět prakticky kdokoliv, a ani letos neexistuje jeden univerzální favorit: Gabon je doma a má aktuálně asi nejlepšího hráče kontinentu, Alžířsko disponuje nejnabitější ofenzivou, Maročanům přihrává body trenér, Ghaně a Pobřeží turnajové zkušenosti. Hipsteři volí DR Kongo nebo Egypt. Na Senegal se přitom trochu zapomíná, což by Lvům z Terangy mohlo hrát do noty - letos totiž disponují nejlepším výběrem od legendární generace 2002, s níž jsou navíc propojení skrze čtyři pamětníky v trenérském týmu (Aliou Cissé, Tony Sylva, Lamine Diatta a Omar Daf).



Senegalským cílem je odčinit fiasko z Poháru 2015, kdy se Lvi z Terangy poroučeli už po skupinách, a soudě podle kvalifikačních výsledků jsou na dobré cestě. Z patnácti týmů, které se do Gabonu probily přes postupové síto, byli právě Senegalci statisticky tím nejúspěšnějším.

Nevýhodou rozmělněného kvalifikačního formátu je fakt, že opravdu silné týmy - mezi něž se Senegal řadí také - nepoznají před turnajem reálnou konkurenci. Třináct kvalifikačních skupin sice eliminuje zbytečné přetěžování hráčů (každý tým hraje maximálně šest zápasů), zároveň to ale znamená, že drtivá většina kvalitních manšaftů spadá do prvního koše, takže výsledkem je často velký kvalitativní propad mezi jedním favoritem a třemi outsidery. To byl příklad jak Alžírska, tak i Senegalu, jemuž los přisoudil "konkurenci" v podobě Nigeru, Namibie a Burundi.

Přesto bychom však bilanci Lvů neměli podceňovat: šest zápasů, šest výher a souhrnné skóre 13:2 z nich dělá vůbec nejúspěšnější tým celé kvalifikace, navíc s druhou nejpevnější obranou. Paradoxem je, že fotbalová štěstěna si s Cissého týmem srovnala účty při losu turnaje samotného; stejně jako před dvěma lety má Senegal i letos papírovou "skupinu smrti". Navíc opět s Alžírskem, které Lvy naposledy v klíčovém skupinovém rozuzlení porazilo 2:0.



Je lepším řešením najmout lokálního kouče, nebo spoléhat na druhořadé evropské "zboží"? V africkém fotbale je to věčný problém, který nemá jasné řešení. Senegalci si ostatně dobře pamatují období mezi lety 2009 a 2012, kdy měli k dispozici nadprůměrně talentovaný tým, ale srážela jej absolutní taktická neschopnost nezkušeného kouče Amary Traorého. Jenže potom přišel Alain Giresse a moc věcí se nezměnilo - takže po vypadnutí z Poháru 2015 následoval opět návrat do starých, domácích kolejí.

Aliou Cissé je na první pohled z podobného těsta jako Traoré: nikdy netrénoval mimo Senegal, reprezentační áčko je jeho teprve druhou štací (přišel z jednadvacítky) a jeho největší devizou se zdá být fakt, že je bývalým kapitánem legendární squadry z roku 2002. Jenže pohled na výsledky hovoří v jeho prospěch. Lvi z Terangy pod jeho taktovkou sehráli celkem dvacet zápasů, z čehož vyhráli čtrnáctkrát, jednou remizovali a pětkrát padli (ovšem pouze jednou v soutěžním duelu). V roce 2016 triumfovali sedmkrát z devíti pokusů, a co více - vypadá to, že se zlepšují. Načasování formy na závěrečný turnaj je něco, co Senegalci - na rozdíl od své nemesis z Alžírska - podle všeho zvládli.

Velkou výhodou je také fakt, že největší tahouni Lvů jsou na kontinentální scéně v podstatě nováčky. Zatímco jiní favorité spoléhají na staré známé opory, Senegal by měly táhnout nové, čerstvé tváře: Kalidou Koulibaly na stoperu, Sadio Mané a Keita Baldé v útoku, případně i Cheikh N'Doye coby vražedný žolík na koncovky zápasů. Solidní defenziva a mladá, dravá krev vepředu jsou skvělým základem pro turnajový úspěch.



Na tomto místě se nabízí zmínit nezkušenost, což ale u Senegalu tak úplně neplatí - Cissé má (na rozdíl třeba od Kamerunu) stále k dispozici dostatek ostřílených matadorů, kteří prostředí Poháru znají více než dobře. Borci jako Mbodj, Kouyaté, Diamé nebo nesmrtelný Moussa Sow představují přijatelnou alternativu k mladším hvězdám. Nedostatek zkušeností by mohl brzdit spíše trenéra samotného, zvláště v taktických soubojích s matadory Leekensem a Kasperczakem. Větším problémem bude spíše neprověřenost.

Od Cissého nástupu nehrál Senegal soutěžní duel proti skutečně elitnímu soupeři. Pokud nepočítáme přáteláky s Ghanou, (opět) Alžískem a Mexikem - v nichž dokázali Lvi porazit pouze Ghanu - zůstávají jejich největší prověrkou dva odehrané kvalifikační duely na mistrovství světa, které přinesly jednu hladkou výhru (2:0 nad Kapverdami) a jednu smolnou prohru (1:2 v Jihoafrické republice). V tuto chvíli tak víme pouze to, že Senegal dokáže hladce porážet slabší konkurenci. Taková jej ale na Poháru čekat nebude.

Cissé bude také muset vyřešit tradiční průšvih západoafrických týmu, totiž nedostatek kreativity ve středu pole. Henri Saivet a Papa Alioune N'Diaye jsou sice zvyklí pohybovat se mezi zálohou a útokem, mladý kouč nicméně spoléhá na rigorózní 4-3-3 se třemi zkušenými defenzivními středy, takže tíha odpovědnosti za tvorbu šancí bude ležet klasicky na křídlech. Ne že by na to Mané s Keitou neměli; otázkou je, co dělat, pokud je soupeř dokáže eliminovat. V takové chvíli se snadno může stát, že Lvi zkrotnou jako koťata.





Navzdory veškerému ofenzivnímu potenciálu staví Cissé svůj tým odzadu, což mu přináší výsledky. Senegalská obrana vypadá skvěle: zkušený Kara Mbodj, jediný "přeživší" z Giresseho defenzivní linie, tvoří spolu s jedním z nejcennějších světových stoperů Koulibalym mimořádně pevné jádro, jež na krajích doplňují Lamine Gassama a Saliou Ciss (Pape Souaré je stále zraněný, ostrý muž Cheikh M'Bengue začne na lavičce). Také mladý gólman Abdoulaye Diallo z Rizesporu působí solidním dojmem.

Uprostřed zálohy vládne pevnou rukou kapitán Cheykhou Kouyaté (West Ham), který má po ruce Idrissu Guéyého (Everton) a Moma Diamého (Newcastle); trojice anglických krajánků sice neoplývá kreativní jiskrou, ale zato tvoří pohyblivý, neprostupný val, který se soupeřům bude mimořádně těžko probíjet. A to ještě na lavičce čekají ofenzivnější Saivet s N'Diayem, plus samozřejmě živý tank N'Doye, nejlepší hlavičkář ve Francii, kterého stačí víceméně postavit do jakéhokoliv vápna a čekat na výsledek.

V útoku se Cissé bude spoléhat na typickou devítku a dvě křídla; debatu o tom, kdo se postaví na hrot, rázně rozetnula už finální nominace, v níž chybí duchové let minulých jako Papiss Cissé a Demba Ba. Doma zůstal také Oumar Niasse. Novou jedničkou v útoku je tak Moussa Konaté ze Sionu, kterému kryjí záda zkušení Sow (Fenerbahce) a Mame Diouf (Stoke); z křídel pak budou hrozit Mané (Liverpool) a Keita (Lazio), dva skvělí mladí forvardi, kteří přijíždějí do Gabonu v ideální formě. Adekvátní náhrady na jejich pozice trenér nemá, pokud však oba vydrží zdraví a zvládnou přesun z Evropy na rovník, neměl by je ani potřebovat.

---

Orlové z Kartága přijíždějí do Gabonu v dobře známé pozici: nikdo nezpochybňuje jejich (dlouhodobé) místo mezi africkou elitou, zároveň bychom ale stěží našli někoho, kdo by upřímně věřil v šanci na zlato. Tunisané jsou zkrátka typickým příkladem respektovaného, ale zároveň podceňovaného týmu "elity druhého sledu". Na posledních dvanácti Pohárech nechyběli ani jednou, mezi elitní čtyřku se ale probili naposledy v roce 2004, kdy na domácí půdě rovnou získali zlato; od té doby je jejich pravidelnou konečnou čtvrtfinále. Úkolem prolomit tuto sérii byl pověřen už sedmdesátiletý světoběžník Henryk Kasperczak, který se k tuniskému kormidlu vrací po devatenácti letech.



Tunisko má jednu nezanedbatelnou výhodu: na rozdíl od spousty konkurentů bylo poměrně slušně prověřeno už v kvalifikační skupině A, kde se muselo probít přes zrádné Togo a zlepšující se Libérii (trpaslíka z Džibutska, který nezískal ani bod, počítat nemusíme). Ostatně "áčko" bylo jednou ze dvou skupin, z nichž nakonec do Gabonu postoupily dva týmy.

Celková výhra Orlů se nerodila vůbec lehce. Po úvodní demolici Džibutska (8:1) klopýtl Kasperczakův tým hned na první překážce, když v Monrovii senzačně prohrál s domácí Libérií 0:1. Následný dvojzápas s Togem mohl znamenat konečnou, nebýt Youssefa Msakniho, který zaznamenal jedinou branku za celých 180 minut. Po čtyřech odehraných kolech byla situace mimořádně napjatá: Tunisko mělo na kontě sedm bodů, stejně jako Togo a o tři méně než překvapivý lídr z Libérie.

Kasperczakově družině přálo i štěstí. V pátém kole Tunisané bez problémů podruhé zlikvidovali Džibutsko, potřebovali ale, aby Togo uhrálo výsledek v Monrovii - a Libérie ještě po hodině hry vedla 2:0. Teprve šťastné tožské vyrovnání v samém závěru vrátilo Orlům naději, kterou stvrdili doma v Monastiru v přímé bitvě o první místo (Libérie si odvezla výprask 1:4 a na turnaj nepostoupila).

Odhadovat tuniskou formu je poměrně obtížné. V kvalifikaci na Pohár to vypadalo všelijak, nicméně aktuálnější boj o místo na MS mají Orlové rozehrán skvěle - porazili Guineu i Libyi a neinkasovali přitom ani gól. Potom si naplánovali na Pohár tři přátelské prosincové generálky; výběr soupeřů - Mauritánie, Katalánsko a Baskicko - jasně ukazoval, že spíše než o ostrý test jde Kasperczakovi o navýšení sebevědomí. To by byl dobrý plán, kdyby jeho tým aspoň jeden z těchto zápasů vyhrál. Což se nestalo.



Když byl Kasperczak u tuniského kormidla naposledy, vládla africkému fotbalu Westerhofova Nigérie, Roger Milla stále reprezentoval a George Weah získal cenu pro nejlepšího fotbalistu planety. Polský kouč tehdy získal s Orly stříbro na Poháru 1996, což je dodnes jejich druhý nejlepší výsledek. Od té doby se samozřejmě změnilo prakticky všechno, jedna věc ale přetrvává: Kasperczakův přísný, strohý metodismus.

Jeho předchůdci (Sami Trabelsi, Ruud Krol i Georges Leekens) favorizovali rozestavení se třemi stopery, a Kasperczakova strategie je totožná. Jeho 5-2-2-1 je jedním z nejpropracovanějších systémů, které na turnaji uvidíme; defenziva pod vedením Aymena Abdennoura drží pevně, kapitán Aymen Mathlouthi má mezi tyčemi životní formu a souhra stoperů, beků a středních záložníků vytváří elastickou reaktivní síť, schopnou zachytit drtivou většinu soupeřových útoků. S herní organizací Tunisané mít problémy nebudou.

Největší hvězdy bílo-červeného týmu však musíme hledat na druhém konci hřiště - konkrétně na podhrotových pozicích. Pro Wahbi Khazriho s Youssefem Msaknim nepřichází letošní turnaj v ideálním rozpoložení; Khazri zatím v Sunderlandu marně hledá lehkost, se kterou v dresu Bordeaux terorizoval obrany Ligue 1, a domýšlivý Msakni se po čtyřech letech strávených v katarské lize "propracoval" z jednoho z nejzářivějších talentů kontinentu na samý okraj nominace. Jenže málo platné; oba umí s míčem úžasné věci. Oba umí být mistry jediného momentu, který rozhodne vyrovnaný zápas; jsou kreativní, nepředvídatelní a divocí. Pokud je Kasperczak dokáže správně využít, získá tím pro Tunisko neskutečnou výhodu.



Khazri s Msaknim mají také solidní střelu, což bude možná potřeba více, než by bylo záhodno. Od odchodu ikonického střelce Issama Jemaa totiž Tunisané nemohou najít spolehlivého střelce, přestože se devítky u Orlů protáčely ještě častěji než trenéři: Amine Chermiti, Hamza Harbaoui, Ahmed Akaïchi, Fakhreddine Ben Youssef, Saber Khalifa... Nejlepším kvalifikačním střelcem byl Yassine Chikhaoui, který všechny tři góly zaznamenal na úvod doma proti Džibutsku a nakonec se ani nevešel do nominace. Možná že nový hrot, pětadvacetiletý kanonýr Espérance Taha Khenissi, tento depresivní trend změní, ale vlastně chybí důvody, proč tomu věřit.

Jinak je na papíře tuniský tým poskládaný dobře: kvalitní obrana, zažitý systém, optimální věkové složení, kreativita i vůdcovství. Střed zálohy by snesl přísnější měřítka, ale ani tady nejde o žádnou tragédii. Důvod, proč se Tunisku příliš nevěří, nemá vlastně se stavem kádru nic společného; o to je ale palčivější.

Pamatujete na vystoupení Orlů z Kartága v roce 2015? Tehdy ovládli svoji skupinu, aby následně ve čtvrtfinále podlehli po skandálním výkonu sudích domácí Rovníkové Guinei. O dva roky dříve v závěrečném skupinovém zápase vymazali Togo ze hřiště, přesto ale pouze remizovali 1:1, což na postup těsně nestačilo. V roce 2012 je v prodloužení čtvrtfinále s Ghanou potopila životní chyba gólmana Mathlouthiho. Dva roky předtím byli jediným týmem, který neprohrál a přitom nepostoupil ze skupiny. Dva roky předtím jim stopku vystavil opět v prodloužení čtvrtfinále Kamerun.

Kasperczak se musí pobít nejenom se soupeři, ale také s psychologickým hororem, jejž lze shrnout do jediné věty: Tunisany za posledních 10 let v Poháru nikdo nepřehrál, přesto nemají jedinou medaili.





Aymen Mathlouthi (podle podobnosti se slavným boxerem přezdívaný Balbouli) sice dokáže vyrobit pořádnou botu, dlouhodobě ale platí za jednoho z nejlepších brankářů kontinentu, což v roce 2016 potvrdil skvělými výkony jak v nároďáku, tak v Étoile du Sahel (s nímž vyhrál tuniskou ligu i africkou Ligu mistrů). Ve spojení s Aymenem Abdennourem tvoří pevnou páteř obranné linie, kterou na stoperech doplňují Syam Ben Youssef (Caen) a Chamseddine Dhaouadi (Espérance). Nalevo má jisté místo ofenzivně laděná stálice Ali Maaloul, o post pravého wing-backa bojují Hamdi Nagguez (Étoile) a Hamza Mathlouthi (Sfax).

Uprostřed zálohy má Kasperczak místo pro dva hráče, z nichž jedním takřka jistě bude Ferjani Sassi. Čtyřiadvacetiletý štít s dobrou střelou zdálky sice v Métách neuspěl, v národním dresu ale patří ke zkušenějším hráčům a trenér mu důvěřuje. Favoritem na pozici "čističe" před stopery je Mohamed Ben Amor z Étoile; pokud by však Tunisané chtěli více útočit, může jednoho z této dvojice nahradit ofenzivnější Hamza Lahmar. Alternativou je i nenápadný pracant Larry Azouni, odchovanec Marseille a někdejší francouzský mládežnický reprezentant, který aktuálně kope za Nimes.

Zásadní otázka v ofenzivě zní: Najde se v základní sestavě místo pro Msakniho? Rtuťovitý křídelník patří individuálně k nejlepším hráčům týmu, jeho bohémský přístup však dost možná uvolní místo pod hrotem právě Lahmarovi, případně mladému Naïmu Slitimu z Lille. Wahbi Khazri má coby největší hvězda týmu místo předplacené; na hrotu pak Kasperczak favorizuje turnajového nováčka Khenissiho před zkušenějšími Akaïchim a Khalifou.

---

Při slovním spojení "zimbabwský fotbal" se většině fanoušků vybaví tři věci: Bruce Grobbellaar, Benjani Mwaruwari, a spousta finančních skandálů. Jihoafričtí Válečníci v žádném případě nepatří mezi kontinentální velmoci; toto bude jejich teprve třetí Pohár, přičemž první dvě účasti (v letech 2004 a 2006) skončily bez rozruchu už po skupinách. Nebýt ještě nečekanějšího postupu Guiney-Bissau, budou právě svěřenci kouče Callista Pasuwy platit za největšího outsidera turnaje. Zvláště ve 'skupině smrti', v níž se už tak dost těžký úkol mění v prakticky nemožnou misi.



Ve skupině L byla favoritem Guinea, i když používat slovo "favorit" je v tomto případě poměrně nadnesené; Syli National rozhodně nepatří mezi užší africkou elitu. Přesto se však počítalo s tím, že si postupové místo pohlídají. Trojice konkurentů z jihoafrické zóny příliš respektu nebudilo; kromě Zimbabwe sem byli nalosovány ještě reprezentace Malawi a Svazijska, obě až z druhé stovky světového žebříčku FIFA.

Zimbabwané hned v prvním derby v Blantyre dlouho drželi vyrovnaný stav 1:1; k výhře 2:1 nad domácím Malawi jim pomohla až Billiatova trefa z 83. minuty. V dalších zápasech doma s Guineou a ve Svazijsku však už podobné spasitelské góly v závěru nepadly, takže výsledkem byly dvě remízy; po polovině odehraných zápasů mělo Zimbabwe na kontě pět bodů, stejně jako Svazijsko a o tři více než Guinea s Malawi.

V tu chvíli už Válečníci začali přebírat roli největšího kandidáta na postup, což také potvrdili ve dvou klíčových zápasech na jaře 2016 - domácí duely proti Svazijsku a Malawi jasně určily, kdo je (alespoň v této skupině) regionálním pánem, a po dvou suverénních výhrách (4:0, 3:0) mohli Pasuwovi svěřenci slavit s jednozápasovým předstihem. Závěrečná prohra v Guinei už na zimbabwském úspěchu nic změnit nemohla.



Zimbabwe vstřelilo v kvalifikaci celkem jedenáct gólů, přičemž o osm z nich se podělili tři hráči - Knowledge Musona, Khama Billiat a Cuthbert Malajila. Není přitom vyloučené, že se celé trio objeví v Gabonu v základní sestavě. Pokud jde o složení útoku, může si kouč Pasuwa skutečně vybírat.

Největší hvězdou týmu je jednoznačně Musona, levý křídelník belgického Oostende, který v národním dresu platí zároveň za nejlepšího střelce i tvůrce šancí; jinak jsou Válečníci stavění spíše na jednoduchý brejkový fotbal. Pokud se jim podaří dostat míč do soupeřova obranného pásma, mají napůl vyhráno; zakončovatelé totiž Pasuwovi rozhodně nechybí. Toto je prototypický "devadesátkový" tým plný útočníků, což by mohlo být zábavné.

Callisto Pasuwa, který kromě nároďáku trénuje s velkým úspěchem i lokálního klubového giganta Dynamo Harare, má možná trochu jednoduché strategické vidění ("hrr na ně!"), nutno ale uznat, že to v poslední době nečekaně funguje. Zimbabwe prohrálo jediný z posledních 13 zápasů, soutěžních i přátelských - a to na konci kvalifikace proti Guinei, kdy už mělo postup v kapse. Pasuwa dokonce na přelomu roku zariskoval a naplánoval dva přáteláky proti spolufavoritům na Pohárové zlato - a dvě remízy s Pobřežím slonoviny (0:0) a Kamerunem (1:1) už tak dost vysoké sebevědomí týmu ještě posílily. Odepisovat Válečníky by se mohlo ukázat jako velká chyba.



Předpokladem jakéhokoli potenciálního úspěchu samozřejmě je, že Zimbabwe soupeře zaskočí a využije prvek překvapení. Bude k tomu zapotřebí rychlého, agresivního přechodu do útoku, což Pasuwa a jeho hráči určitě umí. Jakmile se však protivníkovi podaří tuto (poměrně čitelnou) zbraň eliminovat, může se snadno stát, že se zimbabwský plán rozpadne na prach.

Pasuwa totiž nemá k dispozici zrovna desítky profesionálů po celém světě, takže jeho nominace připomíná spíš takové "best of" z toho, co je. Což v tomto případě znamená osm krajních hráčů (beků a křídel), šest hrotových útočníků a žádného ofenzivního středního záložníka. Zimbabwe prostě bude bránit, nakopávat a běhat, a pokud půjde vše podle plánu, tak i hodně střílet. Nic překvapivého ale čekat nejspíš nemůžeme.

A pak je tu ještě jeden nefotbalový prvek, který nicméně hodně "cvičí" s psychikou týmu i důvěrou fanoušků. V zemi, které vládne despotický šílenec a která nedávno zažila nejhorší inflaci od druhé světové války, finanční skandály příliš nepřekvapí; aféra s nevyplaceným odstupným pro bývalého kouče José Claudinei Georginiho už ale zašla příliš daleko. Brazilec dal zimbabwskou FA kvůli neexistujícím 45 tisícům liber k soudu, ten mu dal za pravdu a výsledkem je diskvalifikace Válečníků z mistrovství světa 2018.

A Georgini není jediný, kdo má nárok na kompenzaci; zimbabwští pohlaváři zakončovali rok 2016 s nakumulovaným dluhem ve výši 4 miliony dolarů (!). K tomu ještě stále doznívá několik let starý skandál, v němž bylo osmdesát hráčů (včetně řady reprezentantů) obviněno z nelegálního sázení. Zkuste si v takovém prostředí kopat do míče s čistou hlavou...





Jednu z největších potenciálních zbraní má Zimbabwe překvapivě hned mezi tyčemi. Teprve jednadvacetiletý gólman Tatenda Mukuruva, který válí v domácí lize za Dynamos, je z podobného těsta jako jiný jihoafrický zázrak posledních let, Itumeleng Khune: nevysoký, ale ohromně mrštný, atletický a spoléhající spíše na bleskové reflexy než klidnou spolehlivost. Nezávislí fanoušci takové brankáře zbožňují a Mukuruva se snadno může stát jejich novým objevem.

Pokud má Zimbabwe v Gabonu uspět, nic jiného mu ani nezbude; obranná linie totiž rozhodně nepatří k nejlepším. Jediným evropským krajánkem je sparťan Costa Nhamoinesu, který se v kvalifikaci objevoval na levém beku i na stoperu; přirozenější je mu samozřejmě pozice nalevo, tam se ale tlačí do sestavy zkušený Onismor Bhasera. Uprostřed obrany je situace poměrně otevřená; vedle Costy se hlásí o místo i Elisha Muroiwa (Dynamos), trenér ale možná vsadí na sehrané duo z jiného lokálního klubu Chicken Inn, Lawrence Mhlangu a Teenage Hadebeho. Nevýhodou je, že jsou oba ještě hodně mladí, což by ve spolupráci s Mukuruvou vytvářelo dost nezkušený střed obrany. Tradiční opora Hardlife Zvirekwi má místo napravo jisté.

Kapitán Williard Katsande (Kaizer Chiefs) a Marvelous Nakamba (Vitesse Arnhem) obsadí místa štítových záložníků, jednoduše proto, že Pasuwa nemá k dispozici žádné solidní náhradníky. Mnohem zajímavější bude složení útoku - nominálně sice Zimbabwe nastupuje v rozestavení 4-2-3-1, reálně ale očekávejme spíše jakési 4-2-0-4.

Největší hvězda týmu Knowledge Musona nastoupí zleva, napravo by jej měl doplnit Danny Phiri. Khama Billiat (Mamelodi Sundowns) dostane za úkol podporovat devítku, o kterou se nejspíš strhne velký boj; Válečníci sem mohou postavit hned šest (!) různých fotbalistů. Nejzkušenější volbou by byl Billiatův klubový spoluhráč Cuthbert Malajila, Pasuwa však v posledních zápasech favorizoval spíše mladého švédského legionáře Tina Kadewereho. Dalšími možnostmi jsou Matthews Rusike (Helsingbors), Evans Rusike (Maritzburg United), Tendai Ndoro (Orlando Pirates) a Nyasha Mushekwi (Dalian Yifang).

---

Tip na pořadí ve skupině:

1. Senegal
2. Alžírsko
3. Tunisko
4. Zimbabwe